Když jsem se dotkl na svém blogu tématu bývalých komunistů ve veřejných funkcích, se zlou jsem se potázal.

Nejvíce mne však překvapila reakce Tomáše Guttmanna na webu Neviditelného psa, v článku PROSTÉ WATSONE Prostě komunisty nevolte, publikovaném 2. března 2026. Zde totiž říká, že „bývalé členství v komunistické straně dává i po 36 letech nejlepší šance pro postup do nejvyšších funkcí“, přičemž také bývalé členství v komunistické straně „staví příznivce prezidenta proti příznivcům premiéra a naopak“. Ale jak tohle jejich příznivce může stavět proti sobě, když oba dva před listopadem 1989 byli členy KSČ a patří tak mezi bývalé komunisty?

Podle Tomáše Guttmanna není třeba soudit ani druhé ani sebe, ani přísně, ani opatrně. Na otázku jak dosáhnout toho, aby do funkcí nešli lidé s pošpiněným štítem, dle jeho soudu k nalezení odpovědi „není třeba být spasitelem, prostě tyto lidi v demokratických volbách nevolte.“ Tedy nám udílí knížecí radu: „Nemá cenu s těmi lidmi diskutovat. Stačí ty lidi nevolit.“ Tu jsme však slýchali už za Sametové revoluce, aby pak v prvních svobodných volbách v červnu 1990 sice zvítězilo Občanské fórum (OF), avšak následované Komunistickou stranou Československa (KSČ), i když jen v české části federace kandidovalo celkem 23 politických stran a hnutí. Přičemž nebylo a ani nemohlo být u nás tolik členů KSČ, kolik dostali komunisté v těchto svobodných volbách hlasů.

Navíc se v dubnu 1990 původní Komunistická strana Československa (KSČ) rozpadala na republikové organizace, kdy její česká část byla přejmenována na Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM) a od voleb v červnu 1990 byla zastoupena v České národní radě (ČNR). Po vzniku samostatné České republiky se Česká národní rada automaticky transformovala na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR a od prvního ledna 1993 tak měli kovaní komunisté z KSČM nepřetržité zastoupení ve sněmovně Parlamentu. Teprve po volbách na podzim 2021, kdy získali pouhých 3,60 % hlasů, komunisté poprvé od roku 1921, tedy po 100 letech (s výjimkou Protektorátu Čechy a Morava), neměli parlamentní zastoupení. Jenže zde nešlo o důsledek udílené rady „tyto lidi v demokratických volbách nevolte“, nýbrž o fakt, že nejstarší komunisté s platnou legitimací u nás v posledních třiceti letech vymírali. A tak má dnes KSČM zhruba 15 tisíc členů s průměrným věkem 75 a více let:

Po Sametové revoluci tu byla mnohokrát přetřásána otázka zákazu KSČM, ale k tomuto řešení nedošlo, neboť její zákaz byl v novém, demokratickém zřízení spojen s mnoha právními a ústavními problémy. „Když ty pomineme a stalo by se tak, třetí den by měli určitě v šuplíku připravené nové stanovy, nový název a byla by to jiná strana, aby je už nikdo příště zakázat nemohl“, komentoval tuto situaci Petr Pithart, označovaný za jednoho z „otců zakladatelů“ české ústavnosti. Ostatně kvůli právním otázkám kolem politických stran či hnutí se nemusíme nořit do hluboké minulosti. Zcela nedávno například hnutí SPD u soudu žádalo omluvu kvůli tomu, že ho Ministerstvo vnitra ČR ve své zprávě označilo za xenofobně zaměřenou populistickou skupinu a přisoudilo jí dominantní úlohu při projevování předsudečné nenávisti.

A jak o tom v únoru loňského roku rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7, porušilo Ministerstvo vnitra ČR práva hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD), když ho zařadilo do zprávy o extremismu za druhé pololetí roku 2020. „Jednoznačný soudní výrok o porušení práv hnutí SPD ze strany Ministerstva vnitra je nejvyšší možnou satisfakcí, kterou může hnutí SPD získat a hnutí SPD si vysoce tohoto spravedlivého výroku soudu váží. Není proto již důležité, aby se Ministerstvo formálně písemně omlouvalo,“ řekl k tomu tehdy předseda hnutí SPD Tomio Okamura: Odkaz

Že má dnes u nás řada lidí výhrady vůči bývalým komunistům ve funcích veřejných činitelů, vzhledem ke špatným zkušenostem s minulým režimem, to chápu. Ovšem nedokážu pochopit, jak někdo může vyslovit obdiv komunistům, co po listopadu 1989 z KSČ nevystoupili, u svého přesvědčení a své ideologie setrvali a hájí dnes politiku Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM). Takové obdivovatele kovaných komunistů coby „strážců pravé víry“, i když sami v komunistické straně zpravidla nejsou, považuji za mnohem větší zlo, než všechny bývalé komunisty dohromady. Neboť i když to veřejně nepřiznají, mnohdy pro tu jimi obdivovanou „zásadovost“ tvrdé jádro komunistů volili.

Za směšné pak považuji všechny ty naše dnešní morální majáky s akademickými tituly, odsuzující bývalé řadové komunisty pro jejich „zločinnou ideologii“, přičemž tvrdí, že oni si s komunistickou ideologií v socialistickém Československu nezadali a před režimem nikdy neohnuli hřbet. Přitom však studium marxismu-leninismu bylo ve východním bloku standardní součástí akademické dráhy, tedy i u nás bývalo studium marxismu-leninismu povinným ideologickým modulem prakticky pro všechny vysokoškoláky. Tedy pro všechny studenty všech oborů, technických, lékařských i uměleckých, to byl předmět povinný. A neznám nikoho za socialismu obdařeného akademickým titulem, kdo se režimu vzepřel a veřejně odmítl marxismus-leninismus na vysoké škole studovat.

Jeden z největších paradoxů tehdejší doby však představovala skutečnost, že díky branné povinnosti v bývalém Československu muži absolvovali základní vojenskou službu, kdy každý před bojovou zástavou, jako občan socialistické republiky, slavnostně přísahal věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa. Kdy pro obranu socialismu byl dokonce dle přísahy připraven pevně stát v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství. A nic na tomto faktu nezmění omluva, že šlo o přísahu vynucenou, kdy až na pár výjimek z řad úplných vypatlaců ji nikdo nebral vážně. Kdy po tolika dnes statečných odpůrcích minulého režimu, co měli přísahu komunistům odmítnout, nebylo tehdy nikde vidu ani slechu.

V západní Evropě marxismus není dominantní politickou ideologií, má však silný vliv na akademické myšlení, kdy politicky přežívá v reformované podobě. Významnou roli zde hraje tzv. neomarxismus, kdy některé neomarxistické přístupy mohou oslabovat univerzální pojetí práv ve prospěch skupinové identity, polarizovat společnost, relativizovat tradiční instituce (rodina, národní stát, trh) a podporovat takzvanou kulturu rušení (Cancel culture), kterýžto termín se začal masově používat v letech 2017–2020, kdy sociální sítě umožnily rychlou kolektivní reakci na chování veřejných osobností. Kdy v diskurzu pojem neomarxismus u nejrůznějších hnutí zahrnuje genderová studia, postkoloniální teorii, či progresivní aktivismus. Je pravda, že v českém politickém systému nenajdeme stranu, která by se k neomarxismu jako své ideologii oficiálně hlásila, neboť tradiční levicová Sociální demokracie (SOCDEM) či radikálně levicové subjekty se hlásí spíše k social-demokratickým nebo socialistickým proudům.

Co je však nejdůležitější, mnoho internetových diskutérů si plete dojmy s pojmy, neboť u nás jsme ve skutečnosti nežili v komunismu, nýbrž v socialismu. A pro starší občany, co život v socialismu brali jako normu a rádi na něj vzpomínají, na něm byla nejlepší ta podstatná věc, na kterou se při srovnávání často zapomíná, totiž že všichni byli mladí. Ale naskýtá se zde kruciální otázka: proč vlastně k socialismu v západní Evropě, tedy i u nás, dnes tíhne tolik mladých lidí?

Tož nechvalme dne před večerem. Problém je totiž v tom, že namísto kdysi u nás chystaného „socialismu s lidskou tváří“, by měl lidskou tvář nabrat kapitalismus. Neboť v takové progresivní Číně, přestože natřený na červeno, jim údajně ten pokrokový kapitalismus jaksepatří šlape.