Co vás tento týden zaujalo v mediální krajině?

Jsou to zprávy ze zahraničních novin o překotném rozvoji tzv. datové žurnalistiky. Newyorská Columbijská univerzita otevřela před několika týdny studijní obor programátorské žurnalistiky, v Německu Makromediální vysoká škola v Hamburku zase zavedla obor datové žurnalistiky a v Darmstadtu byl otevřen obor tzv. online žurnalistiky. Ulkrika Langerová, původně německá novinářka, která se šestnáct let zabývá ve Spojených státech v Seattlu analýzou nových médií, právě v těchto dnech vydává spolu s přáteli z Londýna příručku o datové žurnalistice, v které doporučuje redakcím, aby po vzoru The New York Times zakládaly tříčlenné týmy, v nichž jsou dva rešeršní žurnalisté a jeden programátor, kteří dokáží pomocí sebraných dat vyprávět nové příběhy. Dnes v NYT v tomto oddělení pracuje již čtrnáct lidí.

Můžete být konkrétnější? V čem se tato práce liší od práce normálních novinářů, kteří se dnes bez datových sítí taky neobejdou?

Určitě v systematičnosti a komplexitě. V angličtině se tomu říká data driven journalism, tedy údaje řízené žurnalistiky, zkráceně označované DDJ. Tento typ novinařiny se vyvinul před pár lety právě z rešeršní počítačové žurnalistiky a bazíruje nejen na sbírání informací z datových bank, ale na soustavném sbírání dat k různým tématům a jejich průběžné zpracovávání a analyzování, z čehož se vynořují nové a zcela nečekané příběhy. Tato žurnalistika se samozřejmě v naší civilizaci opírá hlavně o zákony, které umožňují přístup všech ke všem informacím, to znamená hlavně státních a městských úřadů, vlády, prezidenta atd. S tím máme ale v Česku dodnes problémy, a proto by tento typ žurnalistiky mohl být u nás velmi užitečný, protože by poukázal na to, co se snaží tyto úřady, které si platíme ze svých daní, před námi utajit.

Kdo s tímto typem žurnalistiky začal?

Za vynálezce je považován Adrian Holovatys, Američan, který datový žurnalismus definoval jako cílené sbírání důležitých informací, které mají být pro lidi užitečné hlavně k tomu, aby se lépe orientovali v světě. V Evropě s tímto druhem žurnalistiky začal v roce 2008 The Guardian. Někteří mediální teoretici v tomto druhu novinařiny vidí hlavně budoucnost žurnalistiky, která se zabývá politikou, neboť v počítačích je dnes uloženo prakticky všechno - i to, co se nám politici snaží utajit - a jde jen o to tyto informace cíleně shromážďovat a vyhodnocovat. Jako klasický případ se uvádí zpracování tisíce stránek afghánského válečního deníku z července 2010, který byl zveřejněn na Wikileaks, v novinách Guardian a New York Times. Tam se ale rovněž ukázaly hranice této žurnalistiky: zatímco s vojenskými zprávami, které měly jasnou strukturu, si počítačoví odborníci rychle poradili, diplomatické depeše se nedařilo počítačově zpracovávat a novináři museli přečíst tisíce upovídaných stránek, v nichž se těžko rozlišovaly informace od sebraných drbů.

Takže jste optimista: počítače novináře ani v budoucnu nenahradí?

Takový optimista zase nejsem, protože další krok, o kterém se již hovoří, je tzv. algoritmový žurnalismus, v němž by dokonalý software dokázal psát běžné zpravodajské články a generovat důležitá témata. Takto zpracované zprávy už budou lidé jen kontrolovat. Ale samozřejmě špičkové novinářské výkony stroje nikdy nenahradí, to znamená, že komentátoři, umělečtí kritici, esejisté, reportéři a ti, co vedou rozhovory, budou v médiích stále potřební.