Bagatelizující reakce politiků, soudců, státních zástupců, hysterická, ale povrchní reakce řady novinářů, ale i nezájem celé veřejnosti na páteční přepadení zpravodajské budovy České televize a zabavení písemností a počítačů redaktora Karla Rožánka a jeho dvou kolegů. Hovoří se sice o neadekvátní reakci po zuby ozbrojených příslušníků Vojenské policie, která navíc měla překrytá identifikační čísla neprůstřelnými vestami, či soudce, který vydal povolení k zabavení materiálu, hovořil o tom, že se vojenští policisté měli chovat jako detektiv Vacátko, ale nikde jsem nečetl zásadní připomínky, a sice, že v naší civilizaci platí ochrana redakčních zdrojů a půda redakcí a univerzit je i před policií nedotknutelná. A pokud toto naše zákony nedodržují, jsme přiřazováni automaticky k Ukrajině či Bělorusku.

A stalo se něco podobného někdy v Evropě, že by policie vnikla do nějaké redakce?

Ano, bezmála před padesáti lety 26. října 1962 v SRN kriminální komisař Karl Schütz vtrhl v 21 hodin se sedmi podřízenými v civilu, kteří ale měli zbraně v podpaží, do redakce newsmagazínu Der Spiegel v Hamburku, aby zabavil písemnosti, které měly potvrdit domněnku, že tento týdeník otištěním titulního článku v čísle 41 s názvem Podmínečně připraveni k obraně se dopustil vlastizrady.

Zmíněný článek o sedmnácti tiskových stranách upozorňoval na skutečnost, že ve vyhodnocení vojenského cvičení NATO s názvem Fallex 62, dostali Němci nejhorší možné vyhodnocení. V článku stálo, že během atomového útoku na SRN by zemřelo díky špatné připravenosti asi 15 milionů Němců. Při razii byl zadržen vydavatel a šéfredaktor Augstein a oba jeho zástupci Engel a Jacobi a později i autor Ahler, všichni strávili ve vazbě 103 dny.

Čili to tak zase výjimečné není, jak říkáte...

Ale je, protože celé Německo protestovalo, konaly se demonstrace před věznicí, občané velkých měst na podporu Augsteina měli nalepený jeho portrét na autech. Veškeré i konkurenční tiskoviny, kulturní veřejnost, univerzity, odboráři i církve žádali okamžité propuštění novinářů. Šest set špičkových vědců sepsalo protestní petici. Němci v policejní akci viděli návrat k nacistickým praktikám.

Vláda reagovala rychle: svolala na 29. října krizové zasedání a 7. listopadu se případem zabýval Bundestag, tedy parlament. FDP vystoupila z vlády a vláda padla. Adenaur musel slíbit, že odstoupí z funkce kancléře, a Strauss, jako ministr obrany, který celou akci zapříčinil, už nebyl členem příští vlády. Stejně jako by musel v Německu i Anglii či ve Švédsku padnout okamžitě i ministr Kalousek, protože novinářům lhal o odposleších. To se v protestantské Evropě neodpouští.

Proč si myslíte, že my v České republice reagujeme jinak, jako kdyby se nás to netýkalo...

To je otázka pro sociology, ale nejspíš proto, že jsme zvyklí díky dvěma totalitám - hnědé a rudé - si nechat všechno líbit. Vymizela z nás občanská statečnost, s kterou bychom se stavěli proti porušování pravidel politické hry a politici si neustálým novelizováním zákona o Vojenské policii vytvořili pro to dostatečný prostor: V Evropě může vojenská policie zasahovat jen proti vojákům a na civilní půdě musí zásah místo ní provádět civilní policie. Mnohem důležitější ale byl v Německu nález Ústavního soudu ze dne 13. května 1965. Ve zdůvodnění stálo, že žurnalistika nepředstavuje typ zrádce vlasti. Žurnalistům málo záleží na tom, jestli prozradili nějaké tajemství nebo ne a jestli tato tajemství jsou právem za tajemství považována. Při posuzování jde hlavně o to, s jakým úmyslem si dotčený muž takovýto materiál obstaral. Novinářům jde o kritické posouzení politiky a své názory potřebují podložit fakty. A to je ve svobodné demokratické zemi vážný úkol. Tato úvaha vychází z přesvědčení, že moderní média mají informovat, bavit, ale i kontrolovat ostatní tři mocnosti: to jest moc ústavní, výkonnou a soudní. Toto evropské pravidlo se u nás rovněž nerespektuje. Proto k našemu premiérovi už dorazily i protesty mediálních odborů ze staré Evropy, které sdružují novináře a vydavatele.

Autor je novinář a spisovatel