Vzhledem k tomu, že je dnes Štědrý den, tedy svátek, kterým oslavují křesťané narození Ježíše Krista již od roku 336, už 1674 let, porušil bych pravidla a dovolil bych si odpovědět na otázku: Co mě zaujalo ve vánočních novinách od počátku samostatného Československa, tedy od roku 1918.

Dobrá, tak co vás zaujalo ve vánočních novinách za celou dobu existence nejprve Československa a potom České republiky?

Listuje-li člověk starými novinami a časopisy nebo knihou manželů Kourových České Vánoce, která tuto dobu mapuje, nemůže nepřehlédnout jednu věc, a sice jak naše oslavy tohoto svátku byly vždy - na rozdíl od řady jiných zemí ve staré Evropě - silně spjaty s politikou a s naříkáním nad ní. Politika u nás po celou existenci samostatné republiky stále přebíjela původní smysl svátků, který spočíval v oslavě toho, že štědrý Bůh lidstvu daroval Ježíše a lidská štědrost má tuto oslavu připomínat a znázorňovat. Napadá mě, že to může být možná tím, že u nás role církví, které ve staré Evropě důrazně připomínají původní smysl Vánoc, je díky husitství, pak rekatolizaci, původně víc než 80 procent obyvatelstva byla protestantská, a pak komunistickému atheismu tak malá, že jejich hlas není skoro slyšet. A proto naříkáme, podlehli jsme dojmu, že lidé jsou v jádru dobří a jsme zaskočeni tím, že tomu tak není. Lidé nejsou však dobří ani zlí, jsou svobodní a připravení sloužit dobru i zlu a na to jsme zapomněli. Náš nářek pramení z infantilní nevědomosti nebo ho zastíráme sebelítostným a levným cynismem. Církve řečmi o věčnosti a často už jen svou silnou přítomností připomínají lidem, že nic se neztrácí, že všechno je někde uchováno, že život nejde přelstít, a to se u nás neděje.

Můžete tu politizaci a naříkání o Vánocích ilustrovat na příkladech?

Samozřejmě. Stačí se podívat do Národní politiky ze dne 25. prosince 1918. Stojí tam: "Kolik dlouhých staletí nemohl nebohý národ náš slaviti svých národních Vánoc v tomto šťastném, idylicky posvátném znamení nezkalené lidské radosti. Po kolik dlouhých století, oslavujíce svátky osvobození a míru, měli jsme na rukou těžké okovy cizího panování, cizího zpupného poručenství a cizích vlád... atd."

Lidová demokracie zase svým čtenářům doporučovala, aby vyprávěli svým dětem o tatíčku Masarykovi, aby děti poslouchaly jeho rady a věděly o jeho pouti světem, kde hledal zakletou princeznu - českou svobodu. Opět jsme v zajetí kýče a pohádky.

Dobře, samostatná republika je důvod k oslavě, ale jak to bylo po zbytek první republiky s oslavou Vánoc?

Jistě, k oslavě to důvod je, ale ne k naříkání a k vyprávění pohádek. Z toho, co jsem četl, se mi zdá, že jsme vždy našli nějaký důvod, jak tyto oslavy politizovat a zároveň sebelítostně truchlit buď připomínáním hospodářské krize, nezaměstnaností, či třeba v roce 1937 zdůrazňováním smrti prezidenta Tomáše Garique Masaryka. Cituji Lidové noviny: "Jediný velký stesk kalí Vánoce. Nový Vánoční strom republiky v Lánech je bez prezidenta.... Nad lidem, jenž se teď znova tak viditelně a teskně semkl v nebezpečí i v žalu, bdí duch, jejž můžeme vyzývat: nedej zahynout. A jsou-li strážní andělé, tato země má o jednoho víc."

A Vánoce roku 1938 už byly poslední meziválečné svátky, takže k politizaci a i k smutku byl skutečně pádný důvod: Přišli jsme o Sudety a o Vánocích zemřel Karel Čapek: Zbytek okleštěných Čech byl plný uprchlíků: Čechů z pohraničí, německých antifašistů a Židů. Tyto události noviny samozřejmě reflektovaly. Po okupaci a za druhé světové války zase zneužívali Vánoc Němci ke své propagandě a partyzáni zdobili stromky patronami.

A jak se slavily Vánoce po válce?

V prosinci 1945, po válce, se obnovila na krátký čas tradice stromů republiky a, jak psaly Svobodné noviny, Vánoce byly pod heslem: "Pro děti pozůstalé po obětech perzekuce a války a pro děti, jimž válka vzala zdraví." Po roce 1948, po převzetí moci komunisty, byla snaha Vánoce potlačit, stromy republiky zmizely a Ježíška měl nahradit ruský Děda Mráz, naštěstí se to nepovedlo: tradice, která trvá více než jeden a půl století se tak rychle zrušit nedá.

"Bolševici zrušili Vánoce. Věc úplně správná, neboť na Vánoce se zpívá: Radujme se, veselme se a dnes málokdo z nás se může radovat a veselit," napsal Jaroslav Hašek v Rusku před Vánoci v roce 1917 v legionářském časopise Čechoslovan. Na vlastní oči viděl, co se tam děje, i když zřejmě netušil, že něco podobného jednou přijde k nám. A jak jsme slavili Vánoce po roce 1948, to už většinou znáte z vlastní zkušenosti nebo z vyprávění rodičů a z rodinných alb.

Přeji Vám pohodu, zdraví a odvahu, protože to všechno budeme potřebovat, aby i naše příští Vánoce byly klidné, nepolitické a bez naříkání a přinášely reálnou naději a radost!

Autor je novinář a spisovatel