KOMENTÁŘ: Karel Hvížďala pro Radiožurnál
Středeční článek v Mladé frontě Dnes s názvem Nezávislá Rada ČT? Těžko. Kandidáty jsou zase i politici. Jak známo, příští středu poslanci v tajném hlasování mají zvolit radní do České televize a Českého rozhlasu a Mladá fronta Dnes ve zmíněném článku upozorňuje na to, že nové politické subjekty, tedy TOP 09 a Věci veřejné, hned v první moment, kdy se jedná o média, nedrží své sliby. Obě strany ústy svých čelních představitelů před volbami hlasitě deklarovaly, že rady odpolitizují, a místo toho samy tyto strany dovolily, aby se do druhého kola dostali kandidáti, kteří mají přímou vazbu i na jejich strany. Budou-li se takhle chovat dál, budou to zcela jistě strany na jedno použití: nikdo jim nebude věřit.
Můžete být konkrétnější?
Samozřejmě, tak například za stranu TOP 09 je do rady Českého rozhlasu nominována Marie Jílková. Ve straně TOP 09 si pozastavila členství, ale při pohovoru přiznala, že se bude radit s manželem, senátorem za TOP 09. Do tzv. velké rady, tedy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, zase kandiduje Václav Jehlička, dříve z KDU-ČSL a nyní z TOP 09. Pamatujeme si ho jako ministra kultury ve vládě Mirka Topolánka. A ze starých stran kandiduje do rozhlasové rady Lucie Ogorníková, bývalá mluvčí ČSSD, nebo Lenka Mazuchová, bývalá poslankyně ČSSD. Z ODS do Rady ČT je to zase bývalý poslanec Václav Nájemník, pracoval ve sněmovní mediální komisi v době krize ČT. A to jmenuji jen ty nejkřiklavější případy.
Co z toho vyplývá?
Minimálně dvě věci: za prvé, že se o média šéfové stran nezajímají, takže převládá v nominacích stará rutina, jak potvrdil Mladé frontě Dnes Karel Schwarzenberg, když řekl, že, cituji, "o tom nic nevím, ale je to špatně!"
A za druhé, že pouhou změnou zákona, kterou politici slibují, se to rovněž nevyřeší, protože bude jedno, jestli kandidáty budou nominovat ještě dva subjekty navíc nebo dokonce přesně zákonem dané instituce, strany si tam vždy dotlačí své lidi. Pokud tyto funkce budou placené a budou moci fungovat jako trafiky pro bývalé politiky nebo jejich loajální spolupracovníky, nic se nezmění. Zákon by musel zrušit honorování členství v radách a pak by se zřejmě mohlo něco skutečně změnit. Jakmile by nebyly tyto funkce placené, jako je tomu většinou v zahraničí, proplácené tam mají radní jen cestovné a diety, a pravomoci rad by se zúžily jen na kontrolu dodržování náplně veřejné služby, nemohly by rady suplovat ředitele, ani ho podporovat, jako je tomu dnes. Teprve pak by tyto starosti zmizely a do rad by bylo možné v klidu najmenovat jak přímo politiky z relevantních stran, tak skutečně mediální experty, kteří by se scházeli většinou dvakrát do roka, jako je tomu v Německu a třeba v severských zemích.
Stále vymýšlíme něco nového, místo abychom pokorně přejímali zavedené a dobře fungující modely, a tím si zbytečně komplikujeme život.
Autor je novinář a spisovatel