Článek Petra Zítka ve středečních Lidových novinách Mnichovská zrada 2.0, v němž upozorňuje na neadekvátní reakce našich deníků na zrušení amerického radaru v českých Brdech. Hospodářské noviny napsaly: Spojenec, na kterého jsme spoléhali, zradil. Kolega Zídek podotýká: Kdo na něj spoléha? Ta necelá dvoutřetinová většina, která by hlasovala proti radaru? A pak zase cituje Mladou frontu Dnes, která psala rovnou o Obamově mnichovanství. Pan Zídek jen taktně opominul svoje mateřské Lidové noviny, které v pátek 18. září hlásaly: Obama se vzdal Kremlu, radar v Česku nebude, ač jde jen o změnu taktiky, kterou ovšem prezident Obama avizoval dopředu a my jsme to jen nechtěli slyšet.

O čem tato přestřelená rétorika svědčí?

Ještě než odpovím, bych rád upozornil na to, že nejde jen o radar: podobně se o týden dřív takhle psalo či hovořilo o rozhodnutí Ústavního soudu, který zrušil předčasné volby: Mohli jsme číst, že byla hozena atomová puma do našeho systému, že zákon byl ústavním zločinem nebo že politická fronta drtí spurné soudce, i když ústavní právníci na akutní možnost zrušení zákona upozorňovali. Ale podobné titulky můžeme číst i nyní o ministru financí: Janota jde po platech politiků či Janota s rozpočtem narazil. Odstoupí?

Vrátila bych se k otázce: O čem tyto posuny svědčí?

Zaprvé o tom, že média proměnila transfér informací na transfér emocí. Za druhé, že došlo k mutaci kritického žurnalismu v kampaňovitý žurnalismus. Je třeba ale jedním dechem dodat, že se tak děje v celé naší civilizaci. Rozdíl mezi námi a ostatními zeměmi ve staré Evropě je hlavně v tom, že tam se tyto posuny studují a upozorňuje se soustavně na dopady těchto změn a navíc se netýkají všech médií, ale pouze těch mainstreamových: prestižní média se z větší části snaží držet vyšší úroveň i za cenu klesajících nákladů, protože se jejich vydavatelé na informace nedívají jen jako na zboží, ale jako na strategickou surovinu.

Co tuto změnu způsobilo?

O tom vycházejí všude na světě skoro každý měsíc tlusté knihy. V sousedním Německu právě teď vyšla publikace Meinungsmache od Albrechta Müllera a u nás byla přeložena nedávno kniha Američana Roberta W. McChesneye, profesora na Illinoiské univerzitě s názvem Problém médií, v níž se cituje zpráva Project for Excellence in Journalism (Projekt pro vynikající žurnalistiku), v níž stojí, že skončila mnoho desetiletí trvající bitva mezi idealisty a účetními. Účetní vyhráli, což znamená konec demokratické žurnalistiky, která musí přinášet nekompromisní hodnocení lidí v politice i byznysu, musí zabraňovat tomu, aby se lháří ze všeho vyvlékli, a musí přinášet škálu kvalifikovaných názorů na nejdůležitější témata doby: nejen na témata dneška, ale na témata, která se teprve rýsují na obzoru. Tato témata nemohou být určována těmi, kteří jsou u moci. Demokratická žurnalistika musí být včasným varovným systémem. K tomu by se ale musel mediální byznys znovu atomizovat a nebýt součástí celosvětových velkých společností, podotkl obchodní ředitel Lewis z The New York Times již 30. ledna 2002. Situace se ale vyvíjí stále opačným směrem. Novinové tituly se prodávají za velké peníze a noví majitelé musí vytvořit velké příjmy, aby dluhy způsobené nákupem rychle splatili: od novinářů se čeká okamžitý podíl na úspěchu společnosti. To je hlavní důvod současné krize médií.

Autor je novinář a spisovatel