Rozdílný přístup hlavně politiků k výsledkům předvolebních průzkumů v Německu a u nás: V Německu mají volby 27. září, u nás proběhnou 9. a 10. října, takže máme velmi dobré srovnání. V Německu výsledky berou všichni velmi vážně a čísla různých průzkumných pracovišť se zvláště letos od sebe liší jen velmi málo. U nás naopak například Mirek Topolánek pro sobotní Právo řekl, že, cituji: „Vůbec průzkumům nevěřím a těm, které budou vycházet, tak těm už vůbec ne… My si děláme vlastní průzkumy, z nich vychází, že pokud by se volby konaly zítra, tak je vyhrajeme.“ Jiří Paroubek hovoří velmi podobně.

Co způsobuje tento rozdíl?

Několik faktorů: V malé zemi, kde se všichni znají a mají k sobě blízko, panuje úzký vztah mezi výsledkem a zadavatelem, to jinde neexistuje. Ví-li u nás politik, že může ovlivnit výsledek svých průzkumů, apriori nevěří těm, které dělají skutečně nezávislé agentury. Za druhé v zemi panuje nízká politická kultura, tady nejde o souboj idejí, ale o souboje vlivových skupin a mocenských skupin, z čehož vyplývá velká nedůvěra vůči všem výstupům. Za třetí v Německu, kde se průzkumy dělají od roku 1947, si je nikdy neobjednávají politické strany, ale média, a ta za ně platí. U nás se prosadilo, jak říká Jan Herzmann z agentury Factum Invenio, pravidlo, že jde o službu veřejnosti a agentury takové průzkumy dělají zdarma, proto je k výsledkům menší důvěra. Pan Herzmann také upozorňuje na to, že je jednodušší nadávat na agenturu než na silné médium. A za čtvrté, nad úrovní průzkumů v Německu dbá národní asociace těchto pracovišť, která vypracovává podklady pro výběr, které jsou pro všechny relevantní agentury závazné. Například předepisují agenturám výběr lokalit, sociální složení respondentů atd. a mají vyvinuté silné kontrolní mechanismy, což by u nás bylo zapotřebí dvojnásob, protože respondenti, kterých se tazatelé ptají, jsou dodnes ještě po dvou totalitách málo suverénní a dost často neříkají, co si myslí, ale pouze to, o čem se domnívají, že tazatel chce slyšet, proto je u nás tak snadná manipulace. V České republice se z těch evropských zásad zatím nepodařilo skoro nic prosadit a některé rychloprůzkumy se dělají nahodile telefonicky nebo třeba jen v Praze na Václavském náměstí. Jejich vypovídací hodnota je pak velmi nízká.

Je, podle vás, šance toto prostředí změnit?

Pokud bude mezi politiky a jejich lobbisty panovat přesvědčení, že je výhodné využívat průzkumy veřejného mínění k vedení politického a vlivového boje, zvláště před volbami, a ne s nimi pracovat jen jako s informacemi, tak určitě ne. Občanská společnost, která by si pevná pravidla v této oblasti vynutila, je tu proti moci lobbistů velmi slabá a cena informace, která by měla vést ke korekci politiků, velmi nízká. Mirek Topolánek jen pro Právo opakoval de facto to, co říkal již Winston Churchill o statistice: Věřím jen takové statistice, kterou si sám zfalšuji. Od druhé světové války ale již ve staré Evropě toto heslo neplatí: Politik se chce co nejvíc přiblížit skutečnému obrazu situace a ne žít ve svém uzavřeném světě. To, že u nás je tomu jinak, je zřejmě také hlavní důvod, proč výsledky v Česku se někdy liší od prognóz, což způsobuje velkou frustraci politiků a vede po volbách k jejich nekontrolovaným emotivním výrokům.

Autor je novinář a spisovatel