Protože jsem první půlku týdne přednášel v zahraničí, tak mě zaujalo srovnání, jak se mocní různě chovají k médiím. Ukáži to na příkladu: Ve čtvrtečních novinách (14.5.) se předseda sociálních demokratů pustil do Práva za to, že mu neotiskli článek a že vůbec většina médií je provládních, a to dokonce i zmíněný list, který se dle něj tváří jako levicový. A o pár dní dříve, v pondělí, se zase v Lidových novinách (11.5.) pustili většinou velmi známí herci a spisovatel Michal Viewegh do bulváru: V inzertním textu jsme mohli číst, že níže podepsaní bulvárem pohrdají a nechtějí a nebudou s ním žádným způsobem spolupracovat. Mezi tím jsem ve středu (13.5.) ve Frankfurter Allgemeine Zeitung četl na titulní straně na místě druhého hlavního článku titulek s nápisem Grimm: Musíme uvažovat o státní pomoci tisku. Pan Dieter Grimm je emeritní ústavní soudce a svůj návrh zdůvodňuje právě zvětšenou tendenci k bulvarizaci hlavně v době krize, kdy média přestávají hrát tu nejdůležitější společenskou informační roli, protože kvůli výpadku příjmů z inzerce upřednostňují články, které mají široké publikum a lze je pořídit za málo peněz, v čemž autor vidí nebezpečné ohrožení demokratické společnosti.

A v čem je, podle vás, ten hlavní rozdíl?

Ten nejpodstatnější rozdíl spočívá v tom, že pan Grimm chce řešit podstatu problému z důvodů fungování ohrožení demokracie. Pánové Vašut, Viewegh a Paroubek chtějí řešit své osobní, či v případě pana Paroubka i stranické, problémy a o podstatu se nezajímají. Je naivní si myslet, že je možné nějakými výzvami změnit fungování médií: bulvár žije mimo jiné hlavně z překračování tabu, obchoduje s intimitou a s drby, aby mohl sytit neukojenou potřebu po voayerství, krvi a sexu a takzvaná popmédia zase nemohou rovněž kvůli honbě za čtenáři se vyhrazovat pravicově nebo levicově, a to už nehovořím o nepřesnosti těchto pojmů, protože si to jednoduše nemohou dovolit: chtějí mít čtenáře z celého politického spektra. Nehledě na to, že už sama přítomnost politiků na názorových stránkách je v evropské kontextu viděna jako porušení základních novinářských zásad: Názory politiků patří na zpravodajské stránky, na názorové stránky ve staré Evropě mají přístup jen analytikové, komentátoři a univerzitní odborníci. Dělba rolí je tam mnohem přísnější. Připomenu slavný výrok šéfredaktora anglického prestižního deníku The Guardianu: K nám mohou politici psát jen do rubriky dopisy čtenářů.

Kdo tedy podle vás u nás selhává?

Nebudeme-li hovořit o samotných umělcích, kteří bezmála všichni nejprve s bulvárem nějak spolupracovali, čili do prostoru, kde platí jiná pravidla, dobrovolně vstoupili, tak selhává hlavně justice a politici. Kdyby justice dokázala potrestat včas a znatelně vydavatele: odškodné ve výši 50 000 či 200 000 jako v případě Michala Viewegha je pro bulvár zanedbatelnou sumou, tak by si lži nemohla do jisté míry média dovolit, a kdyby politici měli zájem, aby u nás – kde je trh velmi malý – existovala prestižní média, musela by je nějak zvýhodňovat a jak ukazují třeba severské státy, takových možností je řada: Od levnějších poplatků za poštovné, levnější pronájmy státních budov až po levnější dopravu a nižší daně. To by ale museli mít politici i odvahu nějaké standardy přesně definovat. Trh v malých zemích takovéto problémy vyřešit nemůže.

Autor je novinář a spisovatel