Včerejší přehlasování senátního veta ve věci zákazu tištění odposlechů, které prošlo velmi hladce 129 hlasy, i když porušuje dělbu moci, a tím pádem i princip Ústavy a posiluje exekutivu, tedy policii. V evropské tradici tyto spory se mají řešit v občanskoprávním sporu u soudu, jak na to upozorňuje Mladá fronta Dnes v rozhovoru s profesorem Vojtěchem Ceplem.

Ve stejných novinách mě ale zaujaly články, které na základě příběhu The Sunday Times, což jsou britské nedělní noviny, jejichž prodaný náklad činí 1,3 milionu exemplářů, se snaží zpětně obhájit praxi skryté identity při práci pátracích, tedy investigativních novinářů.

Můžete nejprve připomenout, o co ve Velké Británii šlo?

Novináři, vydávající se za lobbisty, oslovili devět členů horní sněmovny s otázkou, jestli by byli ochotní pomoci smyšlenému honkongskému miliardáři, který se chystá ve Velké Británii otevřít maloobchodní řetězce a k tomu by potřeboval, aby byl změněn zákon. Pět z devíti oslovených lordů bylo ochotno lobbistům za konzultační taxy v rozmezí jednoho až dvou tisíc liber za hodinu poskytnout pomoc. Novináři vše nahrávali a zveřejnili, což má za následek parlamentní vyšetřování. Jestli budou členové horní komory potrestáni, ale není předem zřejmé, protože konzultační činnost jim nikdo nezakazuje.

Ivan Kytka, český novinář žijící ve Velké Británii, pak pro Mladou frontu Dnes napsal článek, v němž zdůraznil, že v celé veřejné debatě, která po zveřejnění zvukových a obrazových záznamů propukla, nikdo nezpochybnil právo novinářského týmu vlákat ctihodné lordy do mediální pasti, protože v tomto případě šlo o nezpochybnitelný veřejný zájem.

Dobře, co proti tomu tedy máte, přece stejnými slovy jste hájil Janka Kroupu v případě kauzy Tlustý-Morava…

Ano, hájil, ale v případě novin The Sunday Times, jak na to upozornil Petr Adler z kanadských novin Edmonton Journal, je situace komplikovanější, protože ve Velké Británii platí jiná pravidla než třeba v Německu, s kterým jsem to srovnával já: na zmíněné noviny podala stížnost tisková rada Press Council a může je v krajním případě čekat postih.

Kolega Adler navíc upozornil ještě na jeden důležitý detail: Zmínění lordi, kteří novinářům naletěli, nemusí být šlechtici, titul totiž nemusí být dědičný, ale mohl jim být udělen třeba za zásluhy o Labour Party, stejně jako třeba paní baronka Thatcherová není dědičnou šlechtičnou. Ve Velké Británii jsou ale tyto rozdíly velmi důležité.

Vraťme se k Tiskové radě, co ta nyní učiní?

Vyslechne obě strany, prostuduje materiály, které obě strany předloží, může dojít i k veřejnému slyšení za účasti občanů a pak vynese závěr, který bude zveřejněn. Na základě tohoto výsledku by mohli dostat pokutu či v krajním případě by mohlo být proti novinářům zahájeno trestní řízení. Lordi by také mohli novináře žalovat u občanského soudu, to ale zřejmě neudělají, protože pak by se dostaly na veřejnost i další věci, které list asi nezveřejnil. Vše, co je řečeno u soudu, je pak možné publikovat. Z toho tedy evidentně vyplývá, že situace je komplikovanější: neřekneme-li celou pravdu, jde vždycky o lež. Prestižní anglické noviny jako například The Guardian by si něco takového jistě netroufly, pracují pouze s rešeršní žurnalistikou. Právě podle metod, jakým novináři pracují, se v Británii dělí média na prestižní a tabloid.