Zpráva z 21. října o tom, že architektu Janu Kaplickému, který vyhrál mezinárodní soutěž na budovu Národní knihovny, byla udělena cena ministerstva kultury, když právě toto ministerstvo soutěž zrušilo a navíc odvolalo kvůli tomu i ředitele knihovny. Architekt pochopitelně cenu odmítl.

Vlastně se tu stalo něco podobného, co se stalo o pár dní dříve, 10. října, v Německu dokonce v přímém přenosu, když tamnější papež literární kritiky Marcel Reich-Ranicky odmítl přijmout Cenu německé televize. Ceny se ani nedotkl, protože nechtěl mít nic společného s hloupostmi, které na jevišti udělení předcházely. Ti, které kritizoval, ale při jeho demonstrativním odchodu vstali ze svých sedadel a tleskali mu.

Co mají, podle vás, tato gesta společného?

Verbální odmítnutí oceněných má sice různý charakter: Pan Kaplický hovořil o tom, že nemůže si vzít cenu, když v Čechách nic nepostavil a jak známo ví, že jeho stavbu odmítá i prezident, který by byl ochoten se kvůli protestu proti stavbě avantgardní knihovny v Praze na Letné nechat přikovat i k bagru.

A osmaosmdesátiletý Reich–Ranicky zase řekl, když se musel dívat na cirkus, který je spojen s předáváním cen, že to byl pro něj strašný zážitek a že lituje, že něco takového vůbec musel zažít, protože ceny dostávali hlavně ne příliš duchaplní baviči.

Obě odmítnutí mají ale pro mě přes tuto odlišnost jedno společné: Německé televize i české ministerstvo kultury udělily tyto ceny jen jako odpustky, jinými slovy státní kulturní instituce a média selhaly, a proto chápu, že ceny vyznamenaní odmítli.

Kdyby si totiž práce architekta Jana Kaplického ministerstvo skutečně vážilo, udělalo by všechno proto, aby v Praze jeho stavba stála. A kdyby si německá televize skutečně vážila stařičkého literárního kritika Marcela Reicha-Ranického, udělila by mu cenu jako prvnímu a on by se nemusel víc než hodinu dívat na pokleslou zábavu, jenže to by jim snížilo sledovanost....

A jsme u toho: lze nějak vyřešit rozpor mezi kvalitou a sledovaností?

Od okamžiku, kdy se média vyvázala z kulturního provozu a existuje tlak i na veřejnoprávní média, aby se měřila s privátními médií, je tento problém skutečně neřešitelný: Politicky a ekonomicky řízené instituce myslí jinak než odborníci. Díky tomuto rozdílu se pak hovoří o arogantních elitách na jedné straně a přihlouplých tvůrcích zábavy, kterou v Německu symbolizuje právě moderátor zmíněné show Thomas Gottschalk, který žije s rodinou ve Spojených státech a na svá vystoupení lítá buď do Německa, nebo nejnověji i do Číny prý už svým vlastním letadlem.

Problém je však v tom, že i ti majitelé privátních vysílačů se počítají mezi elitu, a tím, co produkují, hluboce opovrhují: jde jim jen o peníze. Někteří sociologové už proto hovoří o naší společnosti jako o neofeudalistické. Tváříme se, že děláme něco pro lidi, ale my jimi de facto tím, co pro ně děláme, opovrhujeme. Když o tom nemluvíme, jsme oportunisté.

Autor je novinář a spisovatel