Rádio jsme si pořídili asi v roce 1950, televize, dlouho a dlouho finančně nedostupná , byla od roku 1953 a tak zdrojem zábavy a poučení byly knihy a internet se v nich neobjevil ani nejdivočejších, třeba Lemových , scifi.
Dnes, přes oficiální gramotnost mládeže (umí číst a psát), knihy spadly z lopatky internetu, počítačů, tabletů, telefonů a sociálních sítí. Vnuk ,ke svým 18 narozeninám ,dostal ode mně tři pečlivě vybrané knihy a protože mě má rád, slíbil mi rukoudáním :„ Dědečku, ty určitě přečtu“ ,čímž reagoval na mou vědomost o jeho nechuti ke čtení. Po drahném čase jsem se ho zeptal a odpověď byla : „ Už jsem s jednou začal!“. Na dotaz a s kterou, byla odpověď:„S tou červenou „!
Od té doby uplynulo tak 6 let, hoch úspěšně vystudoval nelehkou, technickou vysokou školu a já splnění slibu nevymáhám.
Pro záchranu knih se ledascos dělá, v mateřských školkách se pro děti čte ,v základkách se čte s dětmi, knihovny obětavě podporují zašlou slávu knih a zjevují se budky s knihami na veřejných místech, kde můžete odložit knihy, pro které už doma nemáte místo.
Že bych neměl místo pro knihy jsem si nikdy nepřipustil, ale je to realita, vyplývající z jejich jednorázového užití. Koupil jsem, přečetl, uložil a pak už se na ně jenom prášilo. A taky jsem ohlušen dostupností informací těmi novými věcmi. Chodím kolem jedné takové knižní budky na procházce se psy a pozoruji, jak za jejím zasklenými dvířky defiluje mé knižní mládí i se znamenitými tituly , na které se stávaly fronty .
Je to svědectví o odkládání mládí a o tom, jak málo, ( skoro vůbec) ,nedovedeme uhodnout budoucnost. Ty knihy pro vnuka byly : K. Čapek: Povídky z jedné kapsy, líčení útěku bratří Mašínů a na tu třetí si už nevzpomenu.