KNIHA: Zakázaný hrdina

Co nevidět bude další výročí vzniku republiky a zase zazní další oslavné projevy, budou se (asi později) rozdávat medaile, a hurá a sláva a vivat. Když se pak někdy koukám na některé ty obličeje a poslouchám ty hlasy, tak mi prostě přijde vždycky na mysl ona Krylova geniální slova: „vpředu klaka, pak ctnostné rodiny a náruč chryzantém, černá saka …“

Koho by to před sto lety, při prvních oslavách založení republiky, napadlo, že uplyne jen dvacet let a z hrdinů se stanou „nepřátelé národa“, jak bude blábolit protektorátní tisk. A potom, po krátké přestávce, „když se je oslavovat smělo“, po „Únoru 48“ už zase hrdinové, kteří vybojovali republiku, zmizí v „jámě pamětnici“. Pak se na ně začne opatrně vzpomínat teprve po mnoha dalších letech, a i to jen „výběrově“.

A celou tu dlouhou dobu od protektorátu (s výjimkou dvouletky1945-47) až do roku 1989 jsme žili ve státě, na který platila další Krylova slova: „Na rohu ulice kat o morálce káže, před vraty věznice se procházejí stráže, z vojenských pancířů pak černý nápis hlásá, že prvním z rytířů je veličenstvo kat.“
V našem případě šlo nejprve o černý hákový kříž a po něm o rudou hvězdu.
Kdo by si tehdy před 100 lety v roce 1921 pomyslel, že hrdiny nové republiky budou již po dvaceti letech vraždit naši němečtí sousedé a po skončení druhé světové války zas s požehnáním Moskvy bolševici.

Dnes žijeme v době, kdy se Evropa opět otřásá vnitřními rozpory, bývalí hrdinové jsou nazýváni zločinci a stará morálka je považována za přežitek. To však neznamená, že bychom se tak měli chovat i my a že bychom měli zapomínat na ty, kteří bojovali a zemřeli pro to, abychom i my mohli žít v našem vlastním státě.
Jedním z nich z těch hrdinů, na které se léta záměrně zapomínalo, byl generál Bedřich Homola. Vrchní velitel odbojové organizace „Obrana národa“ od roku 1941, od zatčení prvního velitele Obrany národa generála Bílého.
Osud Bedřicha Homoly je, dá se říci, typickým osudem československých vlastenců v období první a druhé světové války. Na začátku první světové války byl Bedřich Homola povolán k 88. pěšímu pluku rakousko-uherské armády a již počátkem září 1914 byl na frontě raněn. Jako absolvent školy pro záložní důstojníky se v hodnosti poručíka vrátil na frontu v roce 1915 do prostoru Haliče. Tam byl v bojích znovu raněn a následně upadl s mnoha spolubojovníky do ruského zajetí.

Ovšem již v únoru 1915 se poručík Homola přihlásil do „Revolučního dobrovolského vojska“, jak se původně nazývaly budoucí československé legie. V legiích zpočátku pomáhal slavnému generálovi carské armády Jaroslavu Červinkovi (zvaný „generál tří armád“, tedy rakouské, ruské a československé, ten v září 1878 nastoupil jako poručík do carské armády a po mnoha peripetiích dosáhl hodnosti generála). Spolupracoval s ním v tzv. „Komisi pro výstavbu československých vojenských jednotek“.

Potom Bedřich Homola přešel k bojovým útvarům čs. legií a zúčastnil se slavné bitvy proti vojskům německého císařství u Bachmače. Právě tam se rozhodlo o legionářském ovládnutí Transsibiřské magistrály. Následně jako důstojník československých legií na Rusi prodělal celou bojovou anabázi až do Vladivostoku. V říjnu 1918 byl povýšen na majora. Při pobytu na Rusy si nalezl jako mnoho jiných legionářů manželku Galinu, která s ním odjela do Československa.

Za první republiky úspěšně sloužil jako československý důstojník v hodnosti generála. Vyznamenal se v roce 1939, kdy na příkaz československé vlády převzal 3 března 1939 na Slovensku moc, aby se jí nemohli zmocnit slovenští fašisté zvaní ľuďáci. Slovenští nacionalisté tento akt, kdy se demokratické Československo pokoušelo zachovat společný stát a zabránit slovenským fašistům převzít moc, nazývají „Homolův puč“.

Po německé okupaci státu, během návratu na území Čech a Moravy, byl ľuďáky postřelen a musel se ukrývat. Později získal falešné dokumenty a s nimi zahájil na území protektorátu svoji operační činnost. Připravovali všeobecné ozbrojené povstání.

Představa domácího československého demokratického odboje spojeného s prezidentem Benešem v exilu byla však nereálná. Obrana národa vytvořila velikou organizaci, spojila se s bývalými československými důstojníky, s činovníky Sokola, představiteli katolické organizace Orel, se zbytky jednotek Stráže obrany státu a připravovala se na povstání. V představách tehdejších odbojářům měla německá armáda utrpět při tažení na Západ výrazné ztráty, případně porážku a mělo být zahájeno celonárodní povstání. K tomu bylo připraveno 200 bojových praporů i s velením. Ve spolupráci s Velkou Británií bylo 17. září 1939 rozhlasem BBC vyhlášeno heslo povstání, ale to se nepodařilo uskutečnit. Němci měli moc pevně v rukou a situace v Čechách a na Moravě již byla úplně jiná. Odbojové skupiny zůstaly nějak „zaseknuté“ myšlenkově v období 1. světové války. Ostatně, tak jako celá Evropa. Nikdo vlastně netušil, co nacismus skutečně znamená. Následně pak došlo k očekávanému úderu nacistických bezpečnostních jednotek, k zatýkání a popravám.

Tehdejší odbojáři prostě podcenili nacistickou ideologii, nadšení Němců pro Hitlera, kvalitní německou přípravu na válku i děsivě účinný plán na potlačování odboje kdekoliv na dobytém území.

To však neznamená, že by se po této lekci odboj zhroutil. Ten pokračoval dál. Dnes se jeho tehdejší akce bagatelizují, ale jen tak mohlo následně dojít k likvidaci Heydricha parašutisty, příslušníky naší armády.

Z dalších akcí spojených s odbojem je dodnes známa tzv. skupina Tří králů, jmenovitě podplukovníka Balabána, podplukovníka Mašína a štábního kapitána Václava Morávka. Mezitím se generál Homola účastnil na vytvoření nového centra odboje, a to skupiny zvané ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího). V této skupině zastával funkci vedoucího vojenské části a byl znám svým negativním postojem ke komunistům. V únoru 1941, ještě když byli nacisté a sověti zdánlivě spojenci, napsal do londýnského ústředí: „Jediné vážné nebezpečí je z komunistů, kteří jsou sice okamžitě oslabeni a rozrušeni perzekucí a proti nimž je veřejné mínění pro chování Moskvy. Situace se může za čas kardinálně změnit, zvláště kdyby Moskva se dostala do konfliktu s Berlínem a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme neustále počítat, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů – kteří prohlašovali, že budou raději pod moskevskými komunisty a ztratí veškerý majetek, než být trvale pod Berlínem. Za důvod uváděli, že Moskva nevezme nám řeč ani půdu, kdežto Berlín obojí. Vládní forma, že se změní, za 30–50 let komunismus nebude, bude zde však národ, kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen.“ Generál Homola přesně předpověděl politickou situaci, která u nás ve skutečnosti rozhodla volby v roce 1947. Ledabylý postoj Spojenců vůči nacistům, ale obecně vůči všem Němcům a nezájem o státy střední Evropy pak vedly k tomu, že jak v Polsku, tak v ČSR vyhrála poválečné volby levice, respektive v praxi komunisté.

Tento realistický postoj generálu Homolovi komunisté nikdy nezapomněli a po svém vítězství s úpornou vytrvalosti ze všech článků a knih vyškrtávali jeho jméno, a to i v době, kdy museli volky nevolky vydávat nějaké historické dokumenty a informace o protinacistickém odboji.

Také nacisté věděli, že Homola je jejich zásadní nepřítel, kterého je nutno zlikvidovat. 31. prosince 1941 byl generál zatčen a do září 1942 vězněn ve věznici na Pankráci. K výslechům jej vozili do bývalého Petschkova paláce. Jak vypadaly výslechy tam, popisuje odbojář Ing. Grébl (ale i později komunisty oslavovaný Julius Fučík): „Bili mě holí, obušky, pažbami, stolními těžítky rozbili mi obličej i ruce i nohy a celé tělo …na předpažených rukou už jsem musel držet židli, a přitom mě znovu mlátili…. v noci mě postavili na chodbu před dveře, aby na mě viděli. Stál jsem tak jak v noci i ve dne, tak dlouho, až jsem se tělesně zhroutil.“
Z Pankráce byl Bedřich Homola převezen do Drážďan a v září 1942 do věznice Moabit k procesu. Tam byl odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán 5. ledna 1943 v berlínské věznici Plötzensee (celkem v ní bylo popraveno 677 českých vlastenců).
Krátce po válce byl generálu Homolovi posmrtně udělen „Štefánikův pamětní odznak prvního stupně“ a prezident republiky mu udělil „Československý válečný kříž“.

V následném období však jeho jméno komunisté zásadně vynechávali, neboť se provinil tím, že byl „buržoazní důstojník“, legionář a člověk, který předem odhadl vývoj v Československu, pokud jej obsadí sovětská armáda.

K poctě režimu po roce 1989 a osobně prezidentu Václavu Havlovi lze přičíst to, že po mnoha letech prvně veřejně uznali zásluhy generála Homoly a 28. října 1998 mu Václav Havel udělil Řád Bílého lva druhé třídy.
V knize vydané na jeho památku najdete mnoho dokumentů a dokladů z doby 1. světové války, první republiky i protektorátu, včetně výpisků z deníku a poslední dopis.

Zvláště zajímavé jsou zápisky v deníku z prvé světové války, dokumenty ze života generála i doklady o jeho tragickém konci. Mnozí si budou moci poprvé přečíst, jak vypadaly rozsudky nacistických soudů, a také pochopit, jak význačného vojáka a hrdinu promyšleně, jako mnoho jiným vlastencům, nechali Němci okouzlení ideologii nacismu a nenávistí k Čechům odstranit. A také proč se komunisté i dnešní patolízalové cizích mocí snaží vymýtit z paměti národa vzpomínky na naše hrdiny.

**************

Knihu Generál Bedřich Homola: Vrchní velitel Obrany národa, zakázaný hrdina vydalo v roce 2020 nakladatelství ZHOLA a je možno ji objednat a zakoupit v nakladatelství Kosmas, Alza.cz, v knihkupectví Luxor a dalších.