Zdislav Šulc (*1926) patří mezi novináře, kteří se své vyhraněné novinářské tématice věnovali natolik důkladně, že již při vysokoškolském a doktorandském studiu vydal několik knižních prací a postupně tak změnil novinářskou profesi výhradně za vědecký výzkum. Články s jeho jménem v ostravské Nové svobodě, ale zejména v Rudém právu působily na ekonomické myšlení čtenářů, ovlivňovaly diskuse o zhoubném systému zestátněné ekonomiky a jejím centrálním řízení.

Zákonitě autora přivedly mezi tvůrce nové soustavy, jejímž představitelem byl Ota Šik a jím řízený Ekonomický ústav Čs. akademie věd. Ale zároveň se stal pro své vzdělání, své rozsáhlé kontakty, především také pro svůj charakter a nesmlouvavé postoje ještě v redakci Rudého práva kolegou, s nímž ostatní redaktoři proreformního proudu ve dnech Pražského jara 1968 odvážně postupovali proti zkostnatělému vedení listu a jeho šéfredaktorovi Oldřichu Švestkovi, který zaujímal přední místo mezi komunistickou mocí. Lze si pak představit, jak obtížně se jim dařilo prosazovat na stránky listu diskusní a palčivé problémy nejen ekonomického, ale celospolečenského vývoje, který měl vyústit ve svobodě a demokracii naší země.

Události srpnového vpádu okupantských vojsk a věrolomnost zrádců, kteří k němu podstatnou měrou přispěli svými „zvacími dopisy“ a mezi nimi nechyběl šéfredaktor Rudého práva, nemohly skončit jinak než veřejnou obžalobou strůjců a zbavením jejich pozic. Vysočanský mimořádný sjezd KSČ jmenoval novým šéfredaktorem listu Jiřího Sekeru a jeho zástupce Emila Šípa a Zdislava Šulce. Po návratu zlomených a poražených představitelů naší země po násilném podpisu diktátu v podobě “moskevských dohod“ a s podporou ozbrojené okupantské armády, bylo jen otázkou času, kdy se znovu chopí moci bývalí zrádci a zbabělci, jak je ještě krátce předtím veřejnost nazývala. V Rudém právu bylo přes 40 % jeho redaktorů existenčně postiženo, z redakce museli odejít.

Zdislav Šulc byl kromě vyhazovu z redakce zbaven místa výzkumného pracovníka v Ekonomickém ústavu. Jako tisíce novinářských kolegů hledal nové zaměstnání – po třiceti marných pokusech skončil v těžkém provozu lisovny pneumatik jako vulkanizér. S ekonomy, stejně postiženými, kontakty neztratil. Spolu s manželkou Olgou, redaktorkou rovněž vyhoštěnou z redakce Večerní Prahy (pracovala v náročném chemickém provozu neratovické Spolany, kam musela denně dojíždět) podepsali Chartu 77 a snášeli tak společně „normalizační éru“, ale také éru samizdatu a pod dohledem tajných služeb pěstovali dál svobodu ducha s těmi, kteří se nevzdali, naopak - vytrvale spolupracovali na programu budoucí ekonomické reformy.

Je obdivuhodné, kolik knižních publikací kromě časopiseckých textů má ve své bibliografii Zdislav Šulc. Uveďme z nich ty nejvýznamnější: Psáno inkognito (vyšlo samizdatově po Chartě 77 a poprvé je zde uvedena systémová a personální analýza období normalizace), Stát a demokracie (rovněž v samizdatu a šířená v roce 1985). Poprvé je v této práci nastíněn postup transformace nefunkční centrálně plánované ekonomiky na peněžně tržní ekonomiku. Byl sepsán alternativní scénář ekonomického týmu Františka Vlasáka při české vládě Petra Pitharta, jehož byl autor členem. Ten ale federální vláda na popud ministra financí Václava Klause doslova potopila se známými důsledky.

Novinář a ekonom Zdislav Šulc sepsal užitečné dílo. (Vzpomínky novináře a ekonoma 1945 – 1995, vydal Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 156 stran). Upřímně, odpovědně a přesvědčivě vypráví své příběhy „z jeviště a zákulisí české politiky a ekonomiky“. Bohužel – spolu se svými přáteli a ekonomy, ale také s ostatními občany naší země – jsme se stali svědky „nehorázných rozměrů tunelářského rozkrádání národního majetku, kdy kontrola kapitálového trhu přišla až po letech s křížkem po funuse, kdy už bezprecedentní přerozdělení při zhasnutých světlech bylo „legálně“ dávno dokonáno…“ Vývoj mladoboleslavské automobilky Škoda - jediné realizované dílo podle českého receptu – dokládá, že pro českou ekonomiku byla tato cesta byla přece jen nadějnější. Avšak již rozběhnutá obdobná jednání o privatizaci „vlajkových lodí“ našeho průmyslu – podniků Tatra Kopřivnice, Liaz Jablonec nad Nisou, Avie Praha-Letňany za účasti Mercedesu, plzeňského podniku Škoda za asistence Siemense nebo ČKD Praha ve spojení s koncernem AEG, byla naopak zmařena. O to významnější a cennější jsou uvedené skutečnosti, které tak věrně přispívají k naší polistopadové historii.