KNIHA: Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938 (1)

Většina z nás zná o celé té historii z doby mezi Mnichovem a vyhlášením protektorátu jen pár řádků z učebnic. Kde je konstatováno, že po „Mnichovu“ odešlo, uprchlo či „bylo vyhnáno“ české obyvatelstvo ze zabraných Sudet. Ani loni se stovky článků k výročí 100 let vzniku Československa touto základní informací moc nezabývaly.

Proto je potřebné uvítat každou publikaci, která se snaží obnovit ztracenou paměť národa. V době, kdy kolabuje dosavadní demokracie zajištující od roku 1945 ve většině Evropy mír. Původní demokracie se mění na „liberální demokracii“, která se mění na novou totalitu a národy ji čím dál hlasitěji odmítají. Zároveň je tato totalita mimořádně přitažlivá pro část „nedospělců“, a to včetně těch, kteří jsou duševně nedospělí i ve svých padesáti letech. Do Evropy se hrnou vyznavači islámu i se svojí protikřesťanskou a antisemitskou politikou. Pro nás je hrozivé, že tito lidé jsou vítáni v Německu. Pod vedením německé kancléřky. A Němci souhlasí. A vymlouvají se, že jde o „uprchlíky“ a oni že byli taky uprchlíky, až dospěli tak daleko, že národ, který se provinil nejstrašnější genocidou moderních dějin, se staví do role největšího morálního giganta. Na to, že nejen vraždili židy, Cikány, Poláky, že kde koho vyhnali a že před nimi uprchlo statisíce lidí z českého pohraničím, na to neslyší.

Co se týče útěků lidí z odtržené části českých zemí se obecně u nás ani neví, o kolika lidech se vlastně mluví. Komunisté to víceméně zatajovali, tzv. Sudetští Němci, kteří byli hybateli požadavku „Heim ins das Reich“ [který se nesprávně vykládá jako „návrat do Říše“ ale významově to znamená “(Náš) Domov je v Říši“], tuto skutečnost dokázali z dějin téměř vygumovat.

Podle diplomové práce Denisy Vostárkové (Právnická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, 2014) bylo Německem bylo zabráno celkově 28.680 km² s více než 3,6 miliónu obyvatel. Českých obyvatel se v té době na území Sudet nacházelo kolem 800 tisíc.

České obyvatelstvo pohraničí zabraného v roce 1938, žijící v této oblasti v meziválečném období, by se dalo rozdělit do tří skupin. První skupinu vytvářeli tzv. starousedlíci, kteří žili hlavně na severní Moravě, ve Slezsku, v Podještědí a v Chodsku. Ale také na Chomutovsku a Mostecku. Druhá skupina byli novější usedlíci, kteří přišli do Sudet v druhé polovině 19. století při zprůmyslnění do té doby zaostalého kraje. Třetí skupina byli příslušníci československého státního a správního aparátu - vojsko, policie, pošta, učitelé atd. Tato skupina se do Sudet postupně nastěhovávala v rámci připojení Sudet po první světové válce. Počet Čechů, kteří v souvislosti s Mnichovem a okupací přesídlili do Čech, bylo cca 120 tisíc. Spolu se záborem pohraničních oblastí Maďarskem a Polskem to bylo více osob. Celkem se dalo napočítat ve zbytkovém Česku kolem 160-200 tisíc českých uprchlíků – imigrantů + přibyli demokratičtí Němci a židé, tedy celkem okolo 250 000 osob.

Pronacistická a sudetoněmecká propaganda neustále omílá, že prý se jednalo pouze o „české úředníky“, což je záměrná lež. Ovšem četl jsem ji několikrát v českých mediích i v minulém roce. Skutečně odborné práce bývají novináři opomíjeny, anebo jsou dotyční prostě natolik nevzdělaní, že je vůbec neznají. A přitom jsou témata již dostatečně zpracována. Z výčtu prací jen namátkou: Zelený Karel, ed. „Vyhnání Čechů z pohraničí 1938: vzpomínky. Praha“, Ústav mezinárodních vztahů, 1996, Bartoš Josef: „Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945. 1. vyd. Praha: SPN, 1978., Šíma Jaroslav: „Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945: příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče.“ Vydavatelství Societas, 1945.. Dále Geberhart J.: “Migrace českého obyvatelstva v letech 1938-1939“. Český časopis historický. 1998, roč., a další.

Není to jednoduché počítání. Aby to bylo ještě více zamotané, jde o to, jak koho registrovat a počítat. Čeští občané nebyli úředně označováni jako „uprchlíci“, ale „přistěhovalci“. Uprchlíci byli ti, kteří nebyli československými občany a kteří žili před 21.5.1938 na území, které bylo odstoupeno, a cítili se ohroženi hospodářským nebo politickým útiskem. K tomu se do uprchlické skupiny počítaly ještě osoby německé a rakouské národnosti, které se před 20.9.1938 do odstoupeného pohraničí přestěhovaly. Zde se hovoří hlavně o uprchlících z Rakouska po připojení k Říši. Do evidence uprchlíků se nezapočítávali aktivní státní zaměstnanci. Celkový počet „uprchlíků“ k datu 1.9.1939 se odhadoval do 200 tisíc bez nezapočítaných skupin. Rozhodně tedy nešlo „o pár tisíc českých úředníků a česko-nacionalistických fanatiků“, jak je dodnes zafixováno v povědomí Němců, ale i řady Čechů.

Situace po 30. září 1938 byla zpočátku chaotická a někdy i z dnešního pohledu „morálně závadná“. Uprchlíci z řad sudetských Němců byli hlavně bývalí členové KSČ a DSAP. Je poněkud složité stanovit počet německých uprchlíků, protože mnoho transportů, které přijely do vnitrozemí, byly odeslány zpět do pohraničí nebo rovnou Hitlerovi do Německa. Nikdo však neuvádí přesná čísla. Dost tragické je, že existuje údajně statistika (čí?!), že tímto způsobem skončilo v koncentračním táboře Dachau až 2,5 tisíce lidí.

Syrového vláda argumentovala tím, že se bojí další německé menšiny, která může být politicky infikována a bude požadovat další výhody pro Němce v ČSR. Což nebyla tak nesmyslná obava, jak se dnes rozčilují kdejací pomatení pravdoláskovníci. Na zbytkovém území byly ještě velké německo-jazyčné ostrovy, jak třeba Jihlavsko, Olomouc, Brno, kde byli silně aktivní nacističtí Němci. A poznat, kdo je ten, co se prohlašuje za „uprchlíka“, byl stejný problém jako dnes u muslimů.

Přesto se podařilo za mimořádného vypětí úřadů a za pomoci desetitisíců obyvatel protektorátu celou situaci mimořádně dobře zvládnout. To celé však mělo své následky. Vyhnaní a uprchlí lidé bez domova a majetku bydleli často v hromadných ubytovnách. Těch bylo 285, z toho 131 v Čechách a 154 na Moravě. Ubytovny byly často improvizované, chyběly i základní potřeby, slamníky, matrace, skříně, hygienické potřeby. Mnoho uprchlíkůbylo ubytováno například v Terezínské pevnosti, než ji zabavilo Gestapo v červnu 1940. Jinde v narychlo zařízených ubytovnách, ale i sadařských boudách anebo odstavených vagonech. 

Skutečné pocity statisíců lidí po nechutném divadle zvaném Mnichovská dohoda, které s námi sehráli západní spojenci, ukazuje nejlépe tento obrázek. A na něm nápis: „Díky vám, spojenci, stali se z nás vyhnanci.“ Milovaná republika se rozpadla, Slováci se dali k náckům, Poláci přepadli moravské Slezsko, Maďaři Slovensko a Němci ponižovali a vraždili mnoho let Čechy, kde to šlo.

V českém pohraničí naopak zůstalo po 15. březnu 1939 celkem 319 tisíc Čechů, mezi cca třemi miliony Němců. V průběhu okupace pak byli do tzv Sudetské župy nasazováni čeští pracovníci, zpočátku 70 000, na konci války tam bylo až 150 tisíc českých(protektorátních) zaměstnanců.

Po podepsání Mnichovské dohody nastalo okamžité pronásledování odpůrců nacismu. Po vlně násilí v době tzv. Sudetského povstání od 12. října 1938 nejvíce útoků na civilní obyvatelstvo proběhlopo odchodu československých vojáků a úředníků a před příchodem wehrmachtu. Násilí bylo zaměřeno sudeto-německými fanatiky proti demokraticky smýšlejícím Němcům, židovským obyvatelům a proti prchajícímu anebo zůstavšímu českému obyvatelstvu. Mnozí Češi tam žili po staletí, měli tam hospodářství, domy, hroby svých předků, považovali se za „místní“. A netušili, co je čeká, mysleli, že nějak přežijí. Často to byly rodiny, mezi jejichž příbuznými byli místní Němci.

V roce 1946 zůstalo v pohraničí více než 300 000 Čechů a také více než 300 000 Němců. Mimochodem, o to hnusnější je tvrzení, že jsme veškeré německé obyvatelstvo vyhnali. Tyto nesmysly, dá se říci hovadiny či drzé sudetoněmecké lži, mnozí naši novináři opakují jak hýkající oslové.

Nejpočetnější útoky sudetských Němcích se vyskytovaly v Krnově, Opavě, Jirkově, Trutnově a Šumperku. Útoky na Židy a Čechy se objevovaly také silně v severních Čechách v Ústí nad Labem. Ale existovaly prakticky po celém tzv. sudetském uzemí. Největší hrozbou pro obyvatelstvo byl sudetoněmecký Freikorps.

Henlein pronesl 7. října v rádiu: „Političtíprotivníci si nezaslouží soucit. Všechny nepřátele zavřu, až zčernají.” Je pravdou, že násilnosti na zbývajících Češích, židech a demokratických sudetských Němcích nebyly z počátku v době „mezivládí“ prováděny říšskými úřady, ty ještě nedokázaly převzít moc, ale většinou byly pořádány zfanatizovaným sudetoněmeckým henleinovským obyvatelstvem. Například svévolné „zatýkání“ v Sudetech nabylo takového rozsahu, že byli zatýkáni i lidé, kteří přisluhovali Hitlerovi. Zfanatizovaný dav útočil na mnohé i po falešných udáních.

To se pokoušel zastavit druhý nejvyšší funkcionář Sudetoněmecké strany, Karl Hermann Frank. Ten po stranické linii vyhlásil, že k zatýkání a zabavování pozemku, obytných a obchodních prostor, mobiliáře a zařízení atd. z politických a policejních důvodů jsou oprávněny výhradně úřadovny tajné státní policie. Zatýkání kritizoval i Heydrich, který to okomentoval takto:

„Ze stávajících hlášení vyplývá, že řada vězňů, zatčených t.č. na sudetoněmeckém území, byla zadržena jenom proto, že je jim vytýkána příslušnost k nějaké marxistické straně, s funkcí anebo bez ní, resp. dřívější protiněmecké angažování. V některých hlášeních byl důvod uveden s ještě větší nedostatečností. V různých případech také vůbec nebyl udán. Pokud vyšetřování ukáže, že se u vězňů nejedná o funkcionáře určitého významu nebo o zvláště horlivé a nevraživé odpůrce sudetského němectví, mají být tito vězňové s přísným varováním, příp. s uloženou ohlašovací povinností pokud možno do 30.12. propuštěni.”

Židé byli jako ve mlýnici. V Sudetech protižidovská hysterie živená Hitlerovým Mein Kampfem a rétorikou sudetoněmeckých politiků vládla plnou silou. Místní Němci požadovali vyčistit Sudety od všech Židů. Zaváděly se i koncentrační tábory v Sudetech (Most, Ostrov nad Ohří). Vedení Říše tak chtělo zvýšit nátlak na Židy, aby utekli dobrovolně. Zatýkání přesto nabylo na síle, v Liberci bylo do konce roku 1938 2800 zatčených, v Karlových Varech 1157 osob. Do listopadu 1938 uteklo do vnitrozemí nejméně 12 tisíc z celkových 28 tisíc sudetských Židů.

Pozatýkaným Židům v Sudetech bylo zpočátku nabízeno propuštění při podepsání dohody o vycestování. Podepisovalo se “Prohlášení o dobrovolném vystěhování”, přičemž obyvatelé měli většinou lhůtu tří týdnů na opuštění Říše. To se dělalo nikoliv ze soucitu. Ale koncentráky byly přeplněny a nacisté se oprávněně domnívali, že odchodem židů do Čech a na Moravu zmatek ve zbytkové ČSR ještě vzroste.

Co se týče německých antinacistů (dodnes idiotsky podle Stalinova příkazu nazývaných „antifašisty“, ačkoli s italskými fašisty neměli co do činění), Heydrich uplatňoval politiku „cukru a biče“. Věděl, že nacisté budou potřebovat pracovní sílu. A mezi místními německými dělníky bylo mnoho „republikánů“, často členů KSČ anebo sociální demokracie. Nebylo tedy možno hned na začátku zlikvidovat všechny nerozhodné anebo antinacisty, organizované v u nás dnes zapomenuté organizaci Republikanische Wehr („Republikánská obrana“). To byla československá polovojenská organizace německých odpůrců nacismu od poloviny 30. let označovaná jako Rote Wehr („Rudá obrana“). V září 1938 příslušníci RW bojovali v československém pohraničí společně s čs. armádou proti sudetoněmeckým povstalcům.

A to je druhá stránka Sudet bezprostředně po nacistickém záboru, která se na dobových fotografiích objevuje jen zřídkakdy: Zatýkání a odvádění malých skupinek místních českých Němců, kteří zůstali věrní Československé republice. Nezradili, a nyní za to museli zaplatit. O tom vypráví třeba kniha německého spisovatele Maxe von der Grüna „Dva dopisy Pospischielovi“. Nic totiž nikdy není černobílé.

Ale příznivci ČSR, kteří u nás hledali oporu pro své demokratické názory, byli v silné menšině. Asi tak deset procent obyvatelstva. Problém byl, že na sudetoněmecké straně už nebylo místo pro nerozhodné. Poslední útočiště všech byla zbytková Československá republika. A marná naděje.

Guru vší dodnes fungující protičeské sudetoněmecké propagandy, Joseph Goebbels, si zapsal do svého deníku: 3.6 1938: „Vůdce se ostře pouští do Čechounska. Zde musíme nanovo štvát a a strojit puč. Nedat pokoj.“ No, tuto sudetoněmeckou zásadu jsme znovu zažili po roce 1989. že?!

„30.7.1938: Nenávist mezi Němci a Čechy je nepřekonatelná. Těžký problém, co později s Čechy udělat. 22.8.1938.: Nesmíme tyto národy, především Čechy a jinou sebranku, hýčkat. My nechceme národy, my chce jejich území.“ 24.9.1938. Beneš nařizuje všeobecnou mobilizaci. Tím jsme z obliga. Praha žije v dokonalé iluzi. Věří ve francouzskou, ruskou, a dokonce anglickou pomoc. Ubozí idioti!“

I ďábel může mít pravdu. Češi to tehdy netuší či nechtějí tušit, kdo může, utíká do vnitrozemí v domnění, že se snad Hitler spokojí s kořistí. Jiní utíkají z republiky. Jediný, kdo to pochopil, byl Beneš. Proto je dodnes některými nenáviděn. Co to asi musí být za myslitele a novináře?

Dokončení zítra.

***

Knihu Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938 s obrazovou přílohou Jaroslava Čvančary vydal Toužimský a Moravec, 2018.