Jenom obrazně se přiznává ruský novinář Leonid Šinkarjov, čerstvý nositel vyznamenání „Legenda žurnalistiky“, k událostem roku 1968 v Československu. Nazval tak svoji knihu, jejíž první vydání loni v prosinci zmizelo rychle z knižních pultů, takže jsem si musel počkat na dotisk. Nelituji, mám k těm událostem ve své knihovně téměř všechno, protože jsem autorem dvou takových knih (Na vlně 490 metrů, 1990, a Události pravdy, zrady a nadějí, 2009) i jako někdejší aktér událostí Pražského jara až do těch osudových prvních dnů sovětské okupace.

Patří k dílům, která byla napsána o jednom historickém dramatu soudobých dějin, a jeho základem jsou svědectví se záznamy autorových besed z let 1968-2007, jež má ve svém archívu na 156 audiokazetách (každá o 90 minutách). Ale její součástí jsou neméně důležitá osobní poznání a přátelství s našimi cestovateli Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem. Projel s nimi v roce 1964 tisíce kilometrů po ruské Sibiři v jejich nezdolné tatrovce, vyměnili si spolu navzájem desítky dopisů v uplynulých více než 40 letech. Byl i čtenářem jejich „Zvláštní zprávy číslo 4“ sepsané na přímý popud Leonida Brežněva, který se v roce 1965 zalekl té kruté pravdy o své zemi, že nesměla vyjít, že se ocitla na několik let v kremelském sejfu. U nás vyšla poprvé až v roce 1968 a potom zase až v roce 1990.

Na samém počátku vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968 se vyskytuje i v našich pramenech jméno podplukovníka NKVD Petra I. Kambulova, jehož odlet do Prahy podléhal mimořádnému utajení. Věděl o něm kromě L. I. Brežněva a generála Hlavní výzvědné sekce Generálního štábu ozbrojených sil (GRU) Petra I. Ivašutina ještě sovětský velvyslanec v Československu Stěpan V. Červoněnko. A posléze náš tehdejší prezident Ludvík Svoboda, jemuž Kambulov zachránil svým tělem na Dukle v roce 1944 život. Někdejší mladý čekista a absolvent sovětské výzvědné školy s dobrou znalostí češtiny už dávno předtím soustřeďoval agenty, kteří se teprve po proškolení mohli vrátit konečně domů s přísně tajným posláním. Ale už museli plnit první zvláštní úkoly v samotné čs. jednotce na ruské a ukrajinské frontě. V jeho seznamu bylo 674 čs. vojáků, z toho 507 Čechů, 62 Slováků a 104 Židů. Podle autora knihy „to nebyl žádný hřích těchto lidí, včetně významných politiků Evropy, že v předválečných a válečných letech byli přístupni ke spolupráci se sovětskou rozvědkou…“

Zhruba odtud se odvíjí napínavý příběh knihy o člověku, jemuž L. I. Brežněv před odletem řekl: „Podplukovníku, osud Evropy je ve vašich rukou!“ Pochopil roli, která mu byla souzena. Jeho cestovatelští přátelé patřili do reformního hnutí, jejich otevřeně pravdivá „Zvláštní zpráva číslo 4“ a referáty o ní v čs. tisku „mají nepříznivý charakter ve vztahu k Sovětskému svazu“, střetl se s výjimečně organizovaným systémem (sic!) odporu proti SSSR, nedařilo se zaktivizovat polarizaci sil mezi poslanci Národního shromáždění a členy ÚV KSČ, zorganizovat „pozvání či zvací dopis věrných soudruhů“, bylo nutné ovládnout ministerstvo vnitra, zpacifikovat zdravé jádro strany, rozeštvat občany letáky o „zajordánských Slovanech“ - Židech (Šik je Žid! Ten či onen je Žid!) atd.

Všechny tyto události jsou známé, ale v knize je líčí člověk z druhé strany jako psychologickou skicu „o velkém omylu kremelských hvězd“. V samotném dnešním Rusku byla jeho kniha netrpělivě očekávána, ale ledva vyšla - okamžitě zpochybňována. Vždyť se na světlo světa dostaly poprvé otřesné dokumenty z odtajněných archivů (sic!) a z Brežněvovy zásuvky kremelské pracovny, je v ní zdokumentován postih osobností ruské inteligence, vyvrací lži okupační sovětské propagandy o vraždění vojáků v ČSSR, o tajných zbraních proti SSSR, poskytuje svědectví o nemohoucnosti a nereformovatelnosti byrokratického socialismu ve všech satelitních zemích, nyní především v ČSSR.

Výstižná je charakteristika našich zrádců a kolaborantů – pretendentů příští moci v Československu. Přesto je všechno, co se děje před okupací, před srpnem 1968 a po něm, v rukou sovětské KGB, jediné skutečné moci v okupovaném hlavním městě naší země. S rozechvěním po tolika letech jsem se v knize dočetl, jak jsme proti okupaci bojovali ve všech našich médiích, o dopisu sovětských spisovatelů, který v ruštině přišel k nám do Svobodného vysílače v podniku Tesla Hloubětín, podepsaný číslem 88, což profesionální radisté překládají jako polibek. Ten nám pomohla přeložit redaktorka Marta Macková, která se náhodou vrátila z Moskvy z návštěvy Borise Polevého. Marně jsem po listopadu 1989 psal do SSSR, zda sovětští spisovatelé vědí o tomto dopisu solidarity s českými bojovníky za svobodu a demokracii. Odpovědi jsem se nedočkal, dopis je uložen mezi dokumenty, které jsem předal Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Z knihy se dozvídám, že otevřený dopis spisovatelské elity tehdy odmítli podepsat L. M. Leonov, A. Tvardovskij, K. M. Simonov „a řada dalších našich velikánů“.

I po rozpadu sovětského impéria autor knihy otálel, zda má všechno sepsat. Silně na něj zapůsobil rozhovor a v něm slova: „Je jasné, jak se Čechům daří zachovat tolik památek. Nikdy se nebránili, hned město vydali. Kdyby uměli bojovat, byla by Praha v rozvalinách jako Stalingrad v roce 1944. Jak se od sebe lišíme? My zničíme kobercovým náletem nejen cizí, ale dokonce i vlastní města, pod troskami budou tisíce lidí, ale nepříteli nedáme ani píď naší země.“

A odpověď: „Nikdy se vzájemně nemůžeme pochopit. Vás je hodně, vy si můžete dovolit být agresivní, jste připraveni bojovat a nelitovat života. Vaši filozofii vám dala historie a geografie. Čecha nesmí ani napadnout něco takového: hledá kompromis, chce zachovat svá města, kulturu, jazyk, svůj národ.“

Češi znovu pozorují, jak mohutní v Rusku znovu kult síly, znovu se bojí možných nepředvídatelných vládních činů. Lepší je učit se naslouchat ostatním, třeba malým, dokonce slabým, počítat s nimi a snažit se s nimi domluvit. Velikost našich zemí je rozdílná, ale přirozená podstata stejná, k nerozeznání. „Mně je tato psychologie bližší“ – uzavírá autor své vyprávění v Moskvě v lednu 2008. Krátce nato v únoru téhož roku píše Miroslavu Zikmundovi z Moskvy do Zlína: „Mlčení bylo pro mne samého mučivé. Cosi mi bránilo, stavělo se na odpor. Ale udolal jsi mne, vzdal jsem se, tady máš, co z toho vyšlo. Je to přesně pět let, co už s námi není Jiří (Hanzelka). Ať je tato kniha mou hrstičkou hlíny na jeho hrobě v Třeboni…“

Také z bohatého poznámkového aparátu knihy lze zjistit, jak hluboké a upřímné bylo přátelství mezi autorem knihy Leonidem Šinkarjovem a našimi slavnými cestovateli, kteří nechtěně vstoupili do dějin našich zemí. Čtenář jistě odpustí autorovi i překladatelům přece jen některé chyby a nepřesnosti…

Vydalo nakladatelství Akropolis, Praha, 448 stran, přeložili ji vynikajícím způsobem Ludmila Dušková a Václav Daněk.