Jak je to dávno, kdy jsem poprvé četl Vzpomínky Roalda Amundsena (1872-1928), nebo Trosečníky na kře ledové od našeho fyzika, radiologa a polárního badatele Františka Běhounka (1899-1973), o mnoha mořeplavcích, cestovatelích a objevitelích. Z doby, kdy jsem obdržel prvotinu Bílá pevnina od svého přítele a kolegy Stanislava Bártla (1927 - 2011), pochází již mé trvalé zaujetí pro všechny výzkumné a jiné výpravy do Antarktidy i Arktidy. Právě v těchto dnech Stanislav Bártl skonal (Za polárníkem Bártlem, NP 18.7.2011) a já dostal onu smutnou zprávu ve chvíli, kdy jsem měl rozepsán tento článek. Náhoda?

Navštívil jsem i muzeum norského mořeplavce a dobrodruha Thona Heyerdahla (1914-2002) a některé další expozice. Ve své paměti mám uloženu i báseň Františka Halase (1901-1949) ze sbírky Kohout plaší smrt, kterou jsem si kupoval v třicátých letech jako začínající básnící student. Byla o železné růži Amundsenova hydroplánu, sepsaná dva roky poté, kdy hrdina obou pólů zahynul s dalšími pěti lidmi na palubě při pátrací a záchranné akci po ztracené vzducholodi Umberta Nobileho (1885-1978). Ten byl zachráněn, ale o Amundsenovi přinesla norská vláda tehdy oficiální oznámení o ztrátě všech nadějí a tisk celého světa přinášel nekrology.

To již cituji z knižní novinky „Velké polární výpravy“, kterou napsal Miloslav Martínek. Rovněž autor se nejprve vyznává ze svého vztahu k odvážným plavbám na lodích i vzduchem či se psím spřežením na saních například k nejjižnějšímu bodu naší modré planety. Jde o literaturu nabitou poutavou faktografií s chronologickou přesností.

Začíná dobrodružným a odvážným hledáním cesty spojující po severních mořích Atlantický a Tichý oceán, kdy slavná, ale poškozená loď Gjöa skončila v říjnu 1906 v San Franciscu. Odtud se vrátila až v roce 1972 do Norska, dočkala se rozsáhlých oprav a kotví u poloostrova Bygdoy. Nejobsáhlejší kapitolu s názvem Magnetová hora na severu tvoří příběhy mnohačetných výprav, dobývající severní pól.

Právě již vzpomenutý Stanislav Bártl, který procestoval obě polární oblasti naší planety a sepsal nejméně patnáct knížek, v poslední z nich z roku 2009 „Záhada dobývání severního pólu“ (o níž se také Martínek zmiňuje) uvádí jméno prvního Čecha, který vlastní silou došel na 90. rovnoběžku. Byl jím Miroslav Jakeš (*1951) a stalo se tak 10. května 1993, kdy byl členem mezinárodní expedice North Pole Light. A ještě jednu zajímavost odhaluje Bártl po mnoha letech. Na severním pólu přistála v rámci utajovaného projektu Sever 2 sovětská oceánografická expedice 27. dubna 1951. Víceméně „náhodou“ (jak jinak).

Miloslavu Martínkovi se zdařilo toto malé téměř encyklopedické dílo, k němuž měl dozajista dosti pramenů a literatury. Vždyť sám je spoluautorem knihy Čeští cestovatelé a geografové (1998) a Světoví cestovatelé a mořeplavci (2003). Přitom se čte s jistým napětím, vždyť ony cesty provázely často mořské bouře, studené vichry, silné mrazy, hlad, kurděje. Přestože se mnohé výpravy ocitly v ledovém zajetí, vydávaly se znovu a znovu do polárních končin.

Miloslav Martínek - Velké polární výpravy. 122 stran, Epocha, Praha 2011