KNIHA: Válečný deník umlčeného historika
Profesionální dráhu po studiu na Univerzitě Karlově (zejména u profesorů J. Golla a J. Pekaře, na jejichž obhajobu sepsal v roce 1938 úvahu pod názvem Německý postup proti Slovanům a jeho sudetský agent) začínal Jan Slavík jako středoškolský profesor na pražském gymnáziu v Žitné ulici, kde se poznal s Aloisem Jiráskem. Ještě působil na Kladně, ale již v roce 1925 až do roku 1939 byl ředitelem Ruského archívu při ministerstvu zahraničních věcí.
Z jeho předválečného období pocházejí četné publikační práce. Jako spolupracovník Masarykova slovníku naučného připojil k Masarykově práci Rusko a Evropa svůj Přehled dějin Ruska za první světové války a bolševické revoluce. Řídil Slovanský přehled, psal do Národního osvobození. Kritizoval „naivní realismus“ české historické vědy a požadoval hlubší noetickou reflexi při tvorbě obecných historických pojmů, zejména prostřednictvím sociálních věd do historiografie a použitím srovnávací metody. Při úvahách o historických problémech zdůrazňoval význam hospodářských a sociálních dějin a pojmu revoluce, přičemž využil pramenné základny i své osobní zkušenosti z cest po Sovětském Rusku. Jeho vystoupení měla kritický a polemický charakter. Pojednání o českých dějinách vycházela z obecně známého pramenného základu, měla však také polemický charakter, daný zejména metodologickými východisky. Měla význam i pro udržení sebevědomí českého národa v době okupace. Ve sporu s Pekařem se Jan Slavík postavil na Masarykovu stranu. V třicátých letech vystupoval proti nastupujícímu fašismu a hájil čs. politiku před výpady Henleinovy strany.
S jeho jménem publicisty se veřejnost setkala zase až po druhé světové válce, jeho válečné zápisky otiskoval deník Svobodné slovo, jeho další články Národní osvobození, Peroutkův Dnešek, Svobodný zítřek, nebo deník Práce. Z filozofického hlediska měl význam jeho pokus o vytvoření nové
metodologie historické práce. Sotvaže vystoupil veřejně v roce 1947 na sjezdu historiků, kde protestoval proti zavádění nových totalitních metod, byl na půl roku uvězněn a po únoru 1948 dlouhodobě a měl být i definitivně umlčen - s výjimkou Pražského jara 1968 až do jeho smrti. Dalších třicet let historické pero však neodložil. Psal komentáře, metodologické studie a právě ony paměti pod názvem Příhody a nehody historika, k tomu lze ještě přičíst několik jeho přednášek v poloilegálním Historickém klubu. Významně přispěl do sborníků Když minulo let padesát, Deset tezí o tom, v čem se s komunisty rozcházím a také ve sborníku Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918 – 1945.
Boučkovo ediční dílo nám představuje v monografii pozapomenutého historika Jana Slavíka, který byl za první republiky kritizován z obou stran politického spektra, avšak patřil mezi nejvýraznější osobností českého dějepisectví v meziválečném období. Jeho studiu se nemůže žádný současný historik vyhnout, třebaže tak mnozí ještě činí (z nevědomosti? z neznalosti? z opatrnosti?). Od prvního záznamu 1. října 1939 a posledního z 9. května 1945 jsou to brilantní komentáře k veškerému „úžasnému“ dění v prolhané Hitlerově Říši, v nuceném, okupovaném, zastrašovaném, dusném a doutnajícím Protektorátu, ale i k jednotlivým bojům německých, slavně neslavných a loupeživých armád na východní i západní frontě, kdy Evropa byla vržena o celá desetiletí zpět.
Jan Slavík si dokázal obstarat německy psané noviny, cituje z týdeníku SS Das schwarze Korps (vycházel od roku 1935 a naposledy 15. dubna 1945!), z mezinárodně uznávaného deníku Frankfurter Zeitung (přestože byl založen již v roce 1866, Hitler ho zakázal v srpnu 1943), z týdeníku pro německou inteligenci a propagaci v cizině Das Reich (1940-1945), který v době vrcholu své slávy dosahoval nákladu 1,4 milióny výtisků a pravidelně v každém čísle měl pochopitelně svůj úvodník Joseph Goebels (Můžeme vyhrát! Musíme vyhrát! Vyhrajeme! Ale také: Pokud bychom měli válku prohrát, ztratili bychom tím vůbec nárok na národní dějiny!), nebo z ústředního orgánu NSDP Völkischer Beobachter (vycházel v letech 1923 – 1945 – poslední číslo neslo datum 30. dubna 1945 – několik dnů před pádem poraženého Německa). Jak velkohubý, ale pravdě se podobající je například výrok z dalšího fašistického deníku, vycházejícího v Praze Der Neue Tag : Německý voják na východě je jedinou zárukou, aby čeští dělníci na otázku své národní hymny Kde domov můj? nemuseli odpovídat beznadějně Na Urale…“
Jak jsou si blízcí nacismus a bolševismus, komunismus, lze ve Slavíkovi vystopovat v mnoha jeho břitkých komentářích – odpudivý, odporný, brutální a teroristický je vnucován širokým masám a přitom hodlá jeden i druhý likvidovat svého podobného protivníka jen zdánlivě opačného pojetí. Neues Wiener Tagblatt rok před koncem války například napsal: „Sověti žádají, aby Němci v Rusku postavili, co pobořili, ale na druhé straně se přikazuje německému vojsku, že všechno, co má být opuštěno, musí být důkladně zničeno…“
Trefné jsou Slavíkovy citáty z antických klasiků (o bohyni osudu Moira Atropos: Co je jednou zapsáno do svitku, je neodvratné…), kroniku zbabělosti napsal posléze tento český autor o našem odvěkém sousedu, kroniku utrpení a zotročení, kdy v německých vesnicích byli do pluhů zapřaháni jen váleční zajatci (všichni muži na frontě, všechna tažná zvířata vybita a snědena), kdy ještě v dubnu 1945 vyhrožuje fašistický Die Zeit deportacemi otroků z našeho českého území na Sibiř), a nakonec i kroniku zrady a chaosu, kdy Němci, navzdory bojům, jaké v historii nikdy nebyly, museli sami s hrůzou nahlédnout do propasti smrti a zmaru. Kdy chytrý vítěz se připravuje k tomu, aby své požadavky předkládal přemoženému jen po částech útlaku, jinak by mohl znovu sahat po zbrani.
Záznamy umlčeného historika jsou pro svou filozofickou hloubku nadčasové. Studujme je a srovnávejme. Po jejich přečtení neubude zmatků v hlavách dodnes pomýlených, ale v rukou lidí přemýšlivých se stanou velmi účinnými argumenty.
