KNIHA: Taký bol Ladislav Mňačko
Vždycky, když čtu memoáry nebo vzpomínky či hlubší studie o někom, koho jsem znal, s nímž jsem se mnohokrát sešel za různých okolností, jeho knihy jsem četl, dokonce sledoval, jak se vyvíjely jeho názory během uplynulých 50 – 60 let, pak smekám před těmi, kdož se chtějí dopátrat objektivního obrazu a činí tak s velkou znalostí fakt a na základě svědectví (metodou orální historie, kterou se učí dneska znát zejména budoucí žurnalisté a kronikáři).
Napsat knihu o nejvlivnějším politickém spisovateli a novináři druhé poloviny dvacátého století, jehož knížky byly vydány v nákladu přesahujícím hodně přes milión výtisků, a vydat ji v roce jeho životních výročí (před 90 lety se narodil a před 15 lety zemřel ve věku 75 let), stojí věru za vyznamenání. Napsat knihu o novináři a spisovateli, který na vlastní kůži poznal „jak chutná moc“ (a který o tom napsal bestseller) v čase, kdy je u nás svoboda slova, může se zdát snadné. Ale sám znalec jeho života a díla by mohl vyprávět, kolik prázdných míst zůstává nezaplněno v životě „rudého Hemingwaye“, jak Mňačka nazývali recenzenti na Západě!
Jde o léta strachu a odvahy, o léta střetů s komunistickou mocí, v jejímž čele byl tehdy ctižádostivý, primitivní, ale potměšilý Antonín Novotný, kterému se dostal v září 1966 do rukou měsíčník Plamen, v němž byly poprvé otištěny dvě kapitoly z připravované Mňačkovy knihy . Jde o léta euforie, kdy si Mňačkovu knihu kupovali tisíce váhajících čtenářů, ale také lidé, jimž komunistický režim už léta ubližoval. Jde o Mňačkovy odchody do exilu a jeho návraty v době arabsko-izraelských bojů, kdy byl doma zbaven čs. státního občanství, kdy sám o sobě pochyboval, že ještě někdy něco napíše. Jde o léta, kdy se znovu vrátil do svobodomyslné atmosféry Pražského jara ´68, ale kdy po sovětské okupaci na dalších dlouhých dvacet let znovu emigroval (tentokráte do Rakouska).
Ale to nesmíme přeskočit jeho vůbec první emigraci, kdy směřoval v roce 1939 do Sovětského svazu, skončil po propuštění maďarskými četníky v Holandsku, kde byl zatčen a z jednoho pracovního tábora se mu podařilo utéci s tím, že pomůže Slovenskému národnímu povstání v roce 1944, což se mu nezdařilo. Zakrátko si však našel na svém rodném Valašsku cestu do hor k partyzánům. Z tragického konce popravených 24 statečných mužů vznikla potom další Mňačkova otřesná kniha „Smrt si říká Engelchen“. Na Ploštině vztyčili mohutný památník a když jsem se snažil o jednu dovolenou ta místa vyhledat, řekl mi místní občan v hospodě „že se vám chce se tam kodrcat, vede tam jen úzká cesta, s autem sotva, pane…“ „Mňačko?“, „Neznám“, odpovídali mi další zdejší lidé… Zajisté – od těch dob uplynulo 60 let, nejsem bloud? Říkal jsem si pro sebe. Na Ploštinu jsem se dostal tou úzkou polní cestou vcelku snadno.
Jozef Leikert prokázal svou knihou významný počin, nejsem si jist, zda by se měla přeložit do češtiny, aby byla přijatelnější i pro dnešní mladou současnou generaci. Vyprávění a studie končí však obdobím roku 1968, autor se chystá k sepsání knihy o dalšího období „až do osudného dňa, 24. februára 1994, keď náhle Mňačko zomrel“. Bylo to v den, kdy se před 46 lety chystali komunisté uchvátit moc v naší zemi a na dlouhých 41 let ji ovládali.
V knize její autor uvádí i několik mých vzpomínek, kdy jsem k svému o sedm let staršímu kolegovi Rudého práva vzhlížel jako nezkušený redaktor Mladé fronty. To však není podstatné, protože naše cesty se rozcházely a hned jsme se zase našli. Komunistický režim byl nemilosrdný vůči všem, kteří nemohli vzít jeho sílu a moc na vědomí, natožpak vůči těm, kteří se k němu postavili čelem. Rozporuplný, ale cílevědomý život Ladislava Mňačka je dalším dokladem dědictví, s nímž se musí každý z pamětníků vyrovnat, které však nemůže být nikdy budoucími generacemi zapomenuto.
