Vydavatelství Ideál přišlo v těchto dnech na trh s knihou nazvanou lapidárně Jak novináři manipulují. Jejím autorem je Bernard Goldberg, který byl sedmadvacet let reportérem jedné z největších amerických televizních stanic CBS. Jak sám píše, patři ke generaci, která přišla do žurnalistiky v 50.-60.letech s cílem zlepšit, či dokonce spasit svět. Goldberg také podotýká, že nikdy nevolil republikánského kandidáta na presidenta USA. Těžko jej tedy označit za novináře konzervativního, pravicově orientovaného či alespoň stranícího politické pravici. Goldberg se prostě snažil dostát tomu, co považoval v žurnalistice za hlavní: podávat co možná nestranný obraz světa kolem nás, zprostředkovávat informace a jejich souvislosti tak, aby si divák či obecně příjemce mediálních sdělení dokázal utvořit svůj vlastní pohled na události a jejich aktéry.

Řekli byste, že to jsou samozřejmé věci. Že nic většího od novinařiny nechceme ani dnes, než aby pokud možno bez jednostrannosti a dezinformací zobrazovala svět, v němž žijeme, a tím nám i usnadňovala orientaci v něm. Proto si kupujeme noviny, posloucháme rádio, sledujeme televizi a čím dál víc také internet. Chceme být informováni, nikoli vedeni. Chceme znát fakta, ne poučky a návody, jak co chápat a jak se kdy zachovat. Od novinařiny zkrátka očekáváme službu, kterou si jinde nekoupíme. Tak je to v demokratickém systému. Totalita využívá média k šíření propagandy a dezinformací, které mají občana životem vést, jeho svobodu usměrnit a omezit, nikoli naopak rozšiřovat a zpestřovat.

Goldberg působil ve Spojených státech, považovaných za kolébku a jedno z mála jistých a trvalých hájemství demokracie a svobody. Přesto Goldberg velice tvrdě narazil, když upozornil veřejnost na to, že její svoboda je omezována, usměrňována, deformována – díky médiím a novinářům. Po čtvrtstoletí práce na obrazovce si začal stále silněji uvědomovat, že je součástí velké mašinérie na výrobu polopravdy. Namísto toho, aby v pohodlí vyčkal regulérního odchodu do výslužby a užíval si vydobytých pozic špičkově placené mediální celebrity, pustil se Goldberg do – jak poté zjistil – marného boje s větrnými mlýny. Totiž s novinářským cechem.

Na základě jedné očividně zkreslené televizní reportáže napsal pro deník Wall Street Journal kritický článek, v němž popsal, jakými metodami dochází v televizním zpravodajství k manipulaci divákem. Na první pohled nešlo o žádnou bombu. Prostě jeden novinář popsal některé chyby, jichž se jeho branže dopouští. S dobrým úmyslem svému cechu prospět, ne jej poškodit. Nedocenil ovšem jeden velice významný fenomén, a to je nedůtklivost a samolibost žurnalistické branže, namyšlenost a nedotknutelnost jejích celebrit a krvelačnou pomstychtivost, jíž je vystaven ten, kdo si dovolí žurnalisty a žurnalistiku kritizovat.

Čeho strašného se vlastně Goldberg dopustil? Na příkladu reportáže s tématem návrhu rovné daně, s nímž přišel tehdejší pretendent na presidentství, republikán Steve Forbes, demonstroval jev, který nazval „liberální předpojatost žurnalistů“. Tady je třeba učinit důležitou vsuvku. Mluví-li Američan o liberálním pojetí, liberální politice, myslí samozřejmě pojetí a politiku levicovou, reprezentovanou v USA demokraty. Konzervativci představují pravicové politické koncepty. V našem prostředí, kde se už pomalu začínáme blížit standardnímu pravolevému uspořádání politické scény, by tedy na místě slova liberální stálo slovo levicový, nebo socialistický. A právě na přístupu novinářů k pravicovému a levicovému pohledu na mezní ekonomickou otázku rovné daně ukazuje Goldberg, že mluvit v prostředí elitních amerických žurnalistů o nestrannosti lze jen stěží. Většina elitních novinářů má sklon zcela spontánně, dokonce možná i podvědomě stranit liberálním, tedy levicovým názorům. Goldberg k tomuto výbušnému tvrzení shromáždil značné množství přesvědčivých argumentů a příkladů z amerických médií.

Když Goldbergův článek o předpojatosti novinářů vyšel, způsobilo to paniku, zejména v jeho domovské stanici CBS, jejíž představitelé se cítili být tímto odhalením přímo nařčeni a ohroženi. Asi není třeba příliš zdůrazňovat, že Bernard Goldberg na svou upřímnost namířenou do vlastních novinářských řad doplatil - nejprve utlumením možností a aktivit v rámci televize a poté i v podstatě vynuceným odchodem z ní. Dnes se zabývá především psaním pro časopisy, ale hlavně vydal další knihy nejprve Arogance a naposledy v loňském roce knihu 100 lidí, kteří mrší Ameriku. Vysvětlovat názvy těchto knih není nutné. Snad jen dodejme, že obraz, jaký poskytl americké žurnalistice Bernard Goldberg, je sice nelichotivý, ale ve své podstatě velmi loajální, léčivý a tedy potřebný. Při sledování našich médií vás možná často napadá, jak bychom nějakého toho Goldberga potřebovali i my.

Zkuste si při četbě knihy Jak novináři manipulují nahradit nejen pojmy, ale i použitá jména, dosaďte si naše domácí celebrity a budete se možná až divit.

(Psáno pro server Ćeská média)