Pamatujete, jak se psalo o boji proti maloburžoasnímu revolucionářství a marně jste pátrali po adekvátním revolucionářství velkoburžoasním, nebo se bojovalo proti úpadkovému sportu (a který byl ten neúpadkový?) či proti poníženeckému poklonkování před kapitalistickým západem, zatímco komunimus měl jen samé přednosti? Podobných bojů jsme si užili – hrdinných, nepřemožitelných, bratrských, osvoboditelských, slavných, vítězných, bez nichž by například nebylo ani našeho 5. května, slavného října, ba dokonce svobodného života v lidově demokratickém zřízení. Byl to boj o něco, pro něco, proti něčemu, s něčím nebo za něco.

V totalitní propagandě docházelo k posunům argumentace – především zatemňováním informace, přílišným zobecňováním otázek, k negativnímu a zjednodušujícímu nálepkování člověka. Vždy se někým nebo něčím zaštitovaly jednoduché poučky (nejčastěji Leninem anebo rčením „každý si to přece myslí“). Vyvolávala se obrana čtenáře, posluchače, občana před hrozbou, strachem, umělými strašáky, démonizací (před imperialistickým nebezpečím nás ochrání neochvějná strana). Běžné byly lži, výmysly a polopravdy, úmyslné bylo očerňování, dezinformace neinformovaných, vyvolávaly se představy falešného cíle nebo ideálu.

„Hluboké rozpory v imperialistickém táboře odrážejí jen odpor nejširších vrstev obyvatelstva, které nesouhlasí s politikou svých vlád, podřizujících zájmy vlastního státu dobrodružným a nebezpečným plánům amerického imperialismu.“ Uf! To byla jedna ukázková věta z projevu v Rudém právu. Zfanatizovaní posluchači z řad revanšistů, boj za svržení panství buržoazie a nastolení moci dělnické třídy při budování socialismu, banda Slánského, sebranka sionistů, hrstka samozvanců a rozvratníků a naproti nim miliónové masy pracujících – to jsou namátkové příklady, na nichž lze také dokumentovat, jak se vyvíjel slovník komunistických rétorů a pisatelů od padesátých let přes fatální rozvolnění režimu v letech šedesátých po likvidační procesy kontrarevolučních pokusů až k absurdnímu normalizačnímu (spíše abnormalizačnímu) bezčasí.

Doslova magickým zaklínadlem se mělo stát přídavné jméno leninský (podle tehdejších rétoriků politicky správný, téměř vzorový), které však bylo sémanticky dokonale vyprázdněným pojmem. Přitom leninské mohlo být prakticky všechno a těch typických výskytů jsem napočetl v nedávno vydaném Slovníku komunistické totality na 1220!

Tento slovník se rodil mnoho let na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které také náleží copyright celého pozoruhodného díla. Představuje první systematické mapování lexikální části jazyka za více než 40leté doby vlády komunismu v českých zemích, přičemž jeho tvůrci uskutečnili statisticky podložený výzkum lexikonu či jeho jednotek a cílem bylo ukázat na jejich užití, spíše využívání a zneužívání v propagandě a manipulaci celé společnosti. Autoři uvádějí, že komunistická totalita byla šestkrát delší než totalita fašistická v naší zemi (lingvisticky dosud také nestudovaná): sedm let 1939 - 1945 fašismu a 41 let komunismu 1948 - 1989.

Zdroje výzkumu, uvedené v plném soupisu, obsahují z deníku Rudé právo 400 souborů (tj. zhruba 10 miliónů slov) a 91 knih (pět miliónů slov). Výsledný korpus tvoří 15 350 741 pozic, specificky pak 422 762 různých slovních tvarů a 164 815 lemmat (neboli lexikálních jednotek se všemi tvary reprezentovanými základním heslovým tvarem, čili jde o heslové slovo ve slovníku).

Ve slovníku komunistické totality jsou tedy mj. zkratky, hesla, institucionalizovaná zvolání, lexikon propagandy a manipulace, pragmatika propagandy proletariátu a boje, militarizmu a kvazimilitarizace života. Ve specifickém totalitním slovníku je každé slovo opatřeno informací o absolutní a relativní frekvenci. U každého hesla se vyskytuje údaj se zkratkou „ppm“ (tj. part per milion), což představuje počet výskytu na milión slov; pokud je frekvence výrazně vyšší než průměr, je taková skutečnost naznačena tučným typem písma příslušného údaje.

V přílohách slovníku jsou uvedeny výskyty příkladů hesel a psaných výkřiků, nápisů na plakátech a trasparentech, typické bylo podání s vnucovanými novými pojmy a potlačováním tradic ve vánočním projevu Antonína Zápotockého z roku 1952, ale také formy demagogického štvaní v rezolucích k procesu s Miladou Horákovou.

Naproti tomu výsměch a odpor k oficiální propagandě vyvolávají otázky VUML - Večerní univerzity marxismu-leninismu, humor byl v posměchu lidí v reakci na okupaci sovětských vojsk a „spřátelených“ armád Varšavského paktu v srpnu 1968, zejména také improvizované projevy prezidenta republiky Antonína Novotného nebo Milouše Jakeše, které se staly doslova karikaturou doby. Přílohy uzavírají jasnozřivé výroky Karla Čapka o komunismu a demagogii z jeho stati O umění a kultuře z let 1926 – 1938. Z nich aspoň jeden: "Komunistický (politický) chiliasmus, diktatura, demagogie jsou opiáty pro lid: zbavují jej odpovědnosti, osobní snahy a těžkého úkolu myslet a soudit."

Jednu významnou skutečnost lze přitom nalézt nad tímto slovníkem: jazyk komunistické totality se nestal jazykem lidí, celé společnosti. Vždyť ani oslovení soudruh-soudružka (kromě autoritativních míst ve škole, v armádě, v komunistické straně) nebylo běžné v mezilidské komunikaci, jak by si „soudruzi“ tolik přáli. S jistou ironií naopak vyznívalo toto oslovení mezi lidem obecným a snad nejpůvabněji je zkarikoval čapkovský pozorovatel a vypravěč František Nepil, když jako chalupář ve své žádosti se dožaduje přízně oslovením „soudruzi, bratři“ nebo když nabádá „zamysleme se nad tím, soudruzi…“

Ovšem - vyjděmež z iluzí a nahlédněme alespoń několika příklady do soudobé publicistiky a rétoriky, v níž najdeme již mnohé skvosty. Plánománie byla nahrazena trhománií, objevují se nebezpečné globální konfrontace, dochází k extrémní balkanizaci, jsme svědky nebývalé globální megamoci, abnormální daňový ráj obhajují pseudohospodáři, tuneláři, začínáme být skanzenem krizotvorného neoliberalismu a nedemokratického neokonzervatismu, kdy neoliberální deregulace je opakem liberalizace, rozbujely se polistopadový bezduchý konzum a hamižnost, stejně tak je nutné varovat před mediální debilizací a barbarizací, kdy partikulární a asociální politika ignoruje programově obecné blaho, kdy nedemokratická kabinetní politika je skandální, kaprálsky diriguje a tají, blokuje demokratickou diskusi a navrch mají negramoti v čele, konformisté a nepoctiví zkorumpovaní novokolaboranti, společnost a morálka je ubíjena prolezlou korupcí, aférami a kauzami, které vyšumí vždy do prázdna a padají pod stůl.

Kdeže je humanitní demokracie, s níž začal budovat T. G. Masaryk první Československou republiku, jejíž 100. výročí založení se blíží?

Slovník komunistické totality - 304 stran, vydaly Nakladatelství Lidové noviny a Ústav Českého národního korpusu, autoři Václav Cvrček, František Čermák, Jan Kocek, Dominika Kováříková, Karel Kučera, Renata Novotná a Věra Schmiedtová, úvod napsal Oldřich Tůma. ISBN 978-80-7422-060-9