KNIHA: S Albrightovou na půdě univerzity
Do přeplněné auly Filozofické fakulty Univerzity Karlovy přivedl Čechoameričanku Madeleinu Albrightovou (* 1937) také diplomat, také pedagog Martin Palouš (*1950), nyní ředitel Knihovny Václava Havla, která se podílí spolu s nakladatelstvím Argo na vydání její knihy Pražská zima (448 stran). Je to vlastně již čtvrtá její kniha v rukou českých čtenářů (Madeleina, Mocní a všemohoucí, Doporučení budoucímu prezidentovi a Tajná řeč broží).
Ještě za svého života se její vrstevník Václav Havel (1936 – 2011) o nové knize vyjádřil, že jde o strhující příběh plný dobrodružství a vášně, tragédie a odvahy na pozadí okupovaného Československa během druhé světové války a následujících tří let, vedoucích k Únoru 1948. "Nabízí neotřelý pohled na události, jež formovaly její život a pozdější kariéru, a dovádí nás k hlubokému zamyšlení o mravních dilematech, která se projevovala v našich životech a dějinách."
Kniha má čtyři části (Před 15. březnem 1939, Duben 1939 – duben 1942, Květen 1942 – duben 1945 a Květen 1945 – listopad 1948), v nichž se mísí rodinné, ba osobní vzpomínky s písemnými dokumenty naší historie - avšak s nadhledem a z hlediska nadčasových dilemat a s univerzálními zkušenostmi, jak obtížné je někdy v demokratickém systému rozhodování, jak dvojnásob důležité jsou morální faktory zejména v mezinárodní politice při rozhodování o osudech malých národů.
U mnoha rozhodnutí o Československu Američané nebyli. Tatínek autorky Josef Korbel (1909 – 1977) , narozený v českém Kyšperku (dnes Letohradu), se vyjadřoval o prezidentovi Edvardu Benešovi, že byl zajatcem jak svých někdejších diplomatických úspěchů, tak striktně logického myšlení, považoval ho za "matematika politiky", muže cele oddaného rozumu, který očekával, že ostatní se nechají vést touž hvězdou. Svět však dlouho neodkládal zklamání, jež mu přichystal. Madeleine k tomu po létech dodává, že ve skutečnosti občané Československa a jejich přátelé po celé Evropě mohli jen poměrně málo rozhodovat o svých osudech.
V osudovém roce 1938 se dožil prezident Beneš velkého zklamání od Anglie a Francie. Co Sověti? Odpověď tehdy zněla: Budou-li bojovat Francouzi, tak Sověti také. Pokud Francouzi bojovat nebudou, Sovětský svaz předloží záležitost Společnosti národů. Odtud se však pomoc čekat nedala vůbec. Britský státník Neville Chamberlain (1869 – 1940) vtělil frustraci té doby do slov, "jež určila a nakonec znesvětila celý jeho odkaz: "Jak hrozné, nepředstavitelné, neuvěřitelné je, že bychom tu měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme…"
Madeleine Albrightová věnuje těmto klíčovým létům mimořádnou pozornost, protože na dlouhá léta poznamenávala vývoj Československa a jeho mezinárodní politiku. Uběhlo deset dnů od počátku nacistické okupace a Korbelovi emigrovali. Byla ještě malá, ale o to víc v dospívajícím věku naslouchala svému otci, který za války působil u Jana Masaryka v Londýně v čs. exilové vládě. S ním jsou spojeny bohaté a pestré vzpomínky. Také spolu s ním vystupoval Josef Korbel v rozhlasovém vysílání, zejména měl na starost s britským ministerstvem zahraničí projednávat obsah vysílání, jeho scénář z hlediska bezpečnostních požadavků.
Poté, co se dávno od těchto událostí stala americkou ministryní zahraničí USA, byla jí předložena kopie dokumentu vypracovaného za války pražským velitelstvím gestapa. Byla to žádost o zrušení protektorátního občanství "Žida Korbela", jeho manželky Anny a dcery Marie na základě skutečnosti, že se dal "k dispozici nezákonné české vládě v Londýně". Nejenže se poprvé dozvěděla o svém židovském původu (vždyť spolu s rodiči byla v květnu 1941 pokřtěna jako katolička), že většina příbuzných s židovskými kořeny se stala obětí holocaustu, ale ještě po letech ji znepokojuje skutečnost, že německá tajná policie znala přesnou adresu Korbelovy rodiny v Anglii.
V obšírné diskusi odpovídá Madeleine Albrightová s úsměvem: "Jsem profesorkou mezinárodních vztahů, mohu tu mluvit o každé otázce třeba padesát minut…", ale znovu připomíná, jak je důležité být velmi opatrný při kladení příliš hypotetických otázek o rozhodnutích a hodnotách, které vyznáváme a k nimž jsme byli vychováni. "Všichni na světě jsme stejní v tom, že chceme svobodně rozhodovat o svém životě…"
Několikrát v diskusi zaznělo jméno našeho největšího politika T. G. Masaryka, nejen o jeho vztazích k USA, ale také v souvislosti s chystanou přímou volbou prezidenta naší republiky v současném období. Václav Havel byl politikem masarykovského typu. Byl hrdý na TGM a byl také prvním po listopadu 1989, kdo začal reformovat čs. zahraniční politiku a naše vztahy k USA, k vyspělým zemím Evropy. Oba ve sjednocené Evropě viděli budoucnost naší republiky a nikdy bychom neměli zapomínat, kde jsme se narodili, a pracovat ve prospěch Evropy.
Každá země musí pracovat pro sebe, občané mají ve svých zemích myslet na to, jakou chtějí mít budoucnost, jakou nesou také osobní odpovědnost za vývoj svých zemí. USA potřebují mít za silného partnera sjednocenou Evropu. Evropskou unii lze kritizovat za mnohé, ale současně je nutné se ptát, jakým podílem přispíváme k její přítomnosti a budoucnosti. Hledat vlastní identitu, vnímat rozdíly mezi dobrem a zlem. Pomáhat všemu dobrému.
Z úst veteránky americké zahraniční politiky a kritičky někdejší Bushovy administrativy, americké velvyslankyně v Organizaci spojených národů a šéfky Clintonovy diplomacie, slyšíme nyní na české akademické půdě o jejích obavách, pokud jde o rostoucí rozdíly mezi bohatými a chudými. "Nůžky se otvírají čím dál víc, je to strašlivé," ulevuje si ve své odpovědi. Věří, že nynější prezident USA Barack Obama (* 1961) uspěje ve volbách. Věří, že i my v České republice zvolíme prezidenta, který bude odpovídat našim národním a kulturním tradicím. Znovu odpovídala na otázku a dokonce aplaudovanou výzvu, aby se stala prezidentkou naší země, o čemž se spekulovalo zvláště po odchodu Václava Havla. Nu a zcela nedávno se stala podle časopisu Forbes nejvlivnější českou ženou, jak vyplynulo ze žebříčku 50 žen.
Potěšila ji také otázka na její oblibu nosit ozdobné šperky, které dokonce vystavovala před lety v newyorském Muzeu umění a designu. "Tenhle svítící stříbrný odznak to je silueta Hradčan, ten jsem si u vás v těchto dnech koupila jako nový suvenýr…," odpověděla opět s úsměvem.
Snad pro doplnění bych měl uvést z jejího životopisu, že Korbelovi se po 2. světové válce v květnu 1945 vrátili zpět do Prahy, že potom pobývali služebně v Bělehradě a po únoru 1948, kdy se tady uchopili moci komunisté, putují do emigrace podruhé. Usadili se v Denveru (hlavním městě státu Colorado), Marie navštěvuje školu ve Švýcarsku, vystudovala ještě tři americké univerzity, získala diplom na Institutu ruských studií, že teprve v roce 1950 přichází za rodiči do USA, v roce 1960 se vdává za chicagského novináře Josefa Albrighta, s nímž žila do roku 1982, má tři dcery (z nich dokonce dvojčata). Mluví výtečně česky (ale omlouvá se přitom za některé prohřešky), samozřejmě ovládá angličtinu, francouzštinu, ruštinu, polštinu – slovem i písmem.
Ještě ve svém úvodu uvedla, jak je šťastná v tomto prostředí Univerzity Karlovy, kde studoval též její otec. A v závěru potom kladla na srdce všem mladým lidem v naší zemi, že demokracie je křehká, ale že funguje, jestliže pro demokracii pracují právě mladí lidé. "Ve vašich rukou je budoucnost krásné země a… já se vám tady přiznám, že se vždycky rozbrečím, když slyším melodii naší polky Škoda lásky (v USA a ve světě známější jako Beer Barrel Polka nebo Roll Out the Barell – Vyvalte sudy) a hned nato českou hymnu…" V jejích slovech a zejména pak v její vskutku strhující knize nezapomíná na to, že milióny nevinných lidí zahynuly, že jejich ztracené životy nelze nahradit, ale máme povinnost osvojit si co nejvíce vědomostí o tom, proč a jak se to všechno mohlo stát.