Knihu Alexandry Alvarové považuji za „povinnou četbu“ pro všechny, kdo se zabývají politikou nebo publicistikou. Autorka ve své knize popisuje metody ideologické manipulace. Není to veselé čtení.

Pokud jste měli pochybnosti, zda skutečně platí, že budoucí mezinárodní střety budou mít podobu nikoli klasické, ale hybridní války, v níž budou kanóny nebo letadlové lodě méně důležité než počítače, po přečtení této knihy je ztratíte.

Autorka rozebírá, z jakých důvodů se Putinovo Rusko rozhodlo vést dezinformační válku proti evropským zemím a USA. Zabývá se tedy krátce i historií propagandy a dezinformačních válek, které byly vedeny dlouho před vynálezem počítačů. Podstrčené falešné informace možná rozhodly již o vítězství antických Řeků nad Peršany. Pro nás jsou ovšem aktuálnější dějiny moderní doby. Stalin – patrně na základě falešných informací, dodaných v dobré víře československými špiony – nechal popravit nejvyššího velitele Rudé armády maršála Michaila Tuchačevského a mnoho dalších předních důstojníků, za což Sovětský svaz zaplatil vysokou cenu. Nejpozději od těchto událostí věnovalo Rusko propagandistické válce velkou pozornost. „Je mnohem účinnější ovládat myšlení nepřítele, než ukout tisíce mečů a vstoupit na jeho území“ (str. 35).

Propagandistická válka není to jediné, k čemu se dají počítače využít. Autorka uvádí: „Americké firmy na výplach mozku voliče zde sice byly už dáno před ruskou hybridní válkou, ale jejich cíle byly komerční, ne vojenské“ (str. 20). Autorka sama pracovala nějakou dobu v TV Nova (za éry Vladimíra Železného), což byla dobrá příprava na sepsání této knihy: „Jako učenlivý pozorovatel jsem viděla všechny metody moderního sdělování ‚poselství‘, jak informaci balit, rozložit, osekat, navonět, vybavit obrazem…“ (str. 24-25). „Lež v nové době chutná, šimrá, vzrušuje. A proto je komerčně úspěšnější“ (str. 26).

Dále autorka uvádí hlavní cíl propagandy, jak jsem si ho všiml už před několika lety (a napsal o něm pár článků): „Jako propagandista můžete vyvolat nejistotu o tom, zda existuje morálka a pravda“ (str. 30).

Často slýchám, že Rusko není Sovětský svaz. Vskutku, rozdíly zde jsou. Autorka uvádí jeden z nich: „O tom, že Putinovi velice záleží na pozměněné formě reality, svědčí fakt, že nikdo z novinářů nezemřel rukou kata jako za Stalina, ale vždy jsou na vině ‚neznámí chuligáni‘“ (str. 46-47).

Autorka dále rozebírá některé prvky propagandistické války. Důležité je polarizovat společnost na „my“ a „oni“. Proto Rusové podporují jak černošské organizace typu Black Life Matters, tak bělochy z různých extrémistických organizací. Je třeba vyvolat nepřátelství – a hněv.

Příklad: „Pět měsíců po napadení Krymu rozšíří … ruská média zprávu o tom, že Ukrajinci ukřižovali ve Slavjansku na náměstí malého ruského chlapce. Do kamery vypovídá očitá plačící svědkyně, ze které se ovšem díky kvalitní práci novinářů po celém světě záhy vyklube jen najatá ruská herečka. Jenže zprávu už na sociálních sítích sdílely desetitisíce lidí. Pravdivá verze (tedy fakta) skončí v absolutním nezájmu cílového publika. Pravda je vedle sexy lži jen prošlý ležák“ (str. 56). Podobných příkladů najdete v knize více.

Právě tyto příklady na mě působily nejtísnivěji. Tak nějak jsem sázel na to, že pravda se nakonec ukáže a že na faktech záleží. Autorka ale dokazuje, že „půda propagandy je zrádný močál, kde neplatí, že pravda vyjde nakonec sama na povrch a prosadí se… Smyslem dnešních zpráv (na rozdíl od například hitlerovského Německa) není … prosazení lži, ale prosazení … názoru, že pravda neexistuje“ (str. 66).

V kapitolce „Laboratoř v srdci Evropy“ autorka ukazuje, že právě Češi posloužili Rusům za pokusné králíky. Ruští propagandisté dobře znají českou povahu a vědí, co na nás platí. „Nevěř ničemu a nikomu je naše národní heslo. Takže jsme troly uvítali s otevřenou náručí. Pochybovali o všem, vysmívali se všemu, byli jedni z nás“ (str. 88).

Jak zvítězili trolové i nade mnou? I já jsem uvěřil o tom, že Havel schválil „humanitární bombardování“. Cituji: „A co Amerika a Havlovo humanitární bombardování…? Četla jsem tuhle větu stokrát po sobě ve volebních diskusích po mnoho let, než mě napadlo podívat se, kdo to bombardování v ČR schválil s podepsal. Nebyl to Havel (jak nám ruští trolové vnucují), ale český parlament a předseda vlády, dnešní prezident Miloš Zeman. To jsou ale panečku paradoxy“ (str. 102-103).

Autorka ve své knize popisuje různé druhy trolů a rovněž různé webové stránky, které ruskou propagandu šíří buď přímo, nebo jaksi mimochodem (např. „Naštvané matky“, které ruskou propagandou protkávají recepty na přesnídávku z brokolice apod.) Dále zmiňuje snahy společensky zničit novináře, kteří metody ruské propagandy odhalují. (Až někdy zase dostanete něco jako „Otevřený dopis Danu Drápalovi“ s mými údajnými názory, neváhejte si u mě ověřit, co „doopravdy“ říkám. Tedy… pokud vás to zajímá.)

V kapitole „V hlavě“ autorka uvádí, že hlavním cílem propagandy je ovlivnit volby. Píše: „Aby ignorant udělal to, co chcete vy, musíte ho nejprve utvrdit v tom, co už si myslí.“ (str. 135) Pak popisuje tzv. Dunning-Krugerův efekt. Tito dva vědci zjistili, že „míra odbornosti v dané oblasti je největší překážkou sebevědomého nezviklatelného názoru“. Na rozdíl od odborníků musí mít „ideální oběť propagandy… naprosto jasný, nezviklatelný názor. Ví, že ví.“ (str. 135) Ach, kolik takových lidí mi už napsalo…

V kapitole „Konspirátoři“ autorka popisuje některé metody, jak šířit dezinformace. Jednu dobře znám i z prostředí, v němž se pohybuji: Přijde vám e-mail od člověka, kterého možná znáte. Je v něm napsáno: „Tohle mi poslal důvěryhodný kamarád, kterého znám!“ Kdo by pochyboval, že?

Zakusil jsem něco podobného. Dokonce jsem dostal hoax nadepsaný slovy „tohle není hoax“.

V této kapitole autorka rozebírá konkrétní e-mail o tom, jak nás Evropská unie finančně bere na hůl.

V závěrečné kapitole „Kapka optimismu“ se autorka zamýšlí nad tím, co můžeme jako jednotlivci udělat, abychom nepodlehli manipulaci. Nejdůležitější je pochopitelně poznat, že se někdo snaží mě manipulovat. Musíme se tedy naučit manipulace rozpoznávat. Autorka uvádí deset konkrétních bodů, na které bychom si měli dávat pozor. Pak uvádí seznam webů, které dezinformace a manipulace vytvářejí, seznam dezinformačních a manipulativních webových platforem, a nakonec zmiňuje tzv. agregátory (dezinformační a manipulativní weby bez vlastního obsahu).

***

Slovo na závěr: Autorku osobně znám. Naše politické názory se do značné míry překrývají, ale nejsou totožné. Jsou oblasti, na které máme hodně odlišný názor. Nicméně i kdyby se naše politické názory překrývaly jen málo, stejně bych tuto knihu doporučil. Doporučil bych ji každému, kdo si připouští, že i on sám se mohl – do větší či menší míry – stát obětí manipulace.

„Když snahu o pravdu, lásku a dobro vzdají i obyčejní lidé, trolové vyhrají a svět potemní“ (str. 104).

Alexandra Alvarová: Průmysl lži. 247 stran. Vydalo ji nakladatelství Triton (Stanislav Juhaňák) v roce 2017. Běžná cena je 249 Kč.