Předmluva ke knize

Až dočtete tuhle knihu, nedá Vám to, abyste se nezamysleli nad tím, jaká byla škola „za Vás“.

V Čechách se člověk vždycky narodí tak trochu špatně a můj ročník 1938 není výjimkou. Do první třídy jsem šel ještě za Němců, jak se tehdy říkalo. Za rok přišli Rusové, zaplaťpánbůh skončila válka a Němci odešli. Když mi bylo 10, přišel únor, řečený Vítězný a s ním přišli komunisté k absolutní moci. Za rok na to přišly do naší chlapecké školy holky, což bylo tedy o hodně lepší než ten Únor. V červnu 1968 jsem se stal panem inženýrem a za tři měsíce přišli zase Rusové. Tentokráte se zdrželi o hodně déle. Když odešli, bylo mi jednapadesát. Nestěžuji si, není komu. Jenom konstatuji.

Jsme prostě země, do které stále někdo přichází, a dokonce se bojím, že to úplně nejlepší teprve přijde. Tady se prostě dobře nenarodíte, a když, tak je to jen na chvíli. Můj strýc byl ročník „21", tedy o generaci starší. Z války totálně nasazený v Německu. Tam šlo často o život každý den. Před promocí ho komunisté vyhodili z práv. Potom pracoval u dlaždičů a dotáhl to na skladníka. Moje pratety o dvě generace starší prožily dvě světové války, a protože měly módní salón, skončily jako chudé důchodkyně. Navíc jako nepřátelé pracujícího lidu, šily totiž pro paní Baťovou.

Ale zpátky ke škole. Jaká byla ta moje?

Dnes se mi zdá, že byla taková obyčejná. Bylo to bez stresu. Pravda, násobilka se občas neobešla bez pohlavků, ostatně dodnes nevěřím, že se dá naučit nějak vesele a zábavně. Kantoři znali svoje řemeslo a autoritu tenkrát měli všichni. Do těch patnácti let nás naučili číst, psát, počítat, něco o Přemyslovcích a jak najít na mapě Afriku. Mnozí moji spolužáci s touhle duševní výbavou, později rozšířenou pravidelným sledováním České televize, prožili docela slušný život. Myslím ten rodinný i ten profesní. Nutno dodat, že to bylo v době, kdy kominík nemusel znát pořadí punských válek a dobrý kuchař goniometrické funkce.

Vlastně až po maturitě a po vysoké škole si člověk uvědomí, že skutečných učitelů-osobností potkal za celý život strašně málo. Ale možná je to tak s těmi osobnostmi i v jiných oborech, jen to člověk neví. Oni nejen znali dokonale svůj obor, ale měli něco navíc, co z nich i v těch špatných dobách zářilo. Myslím, že je to tak nepřesněji řečeno, ano zářilo. Svobodný duch. Obdivovali jsme je a všichni jsme jednou chtěli být jako oni. Prostě... exempla trahunt. Je zajímavé, že tyhle momenty, které člověka formují, zůstanou v člověku navždycky. Jednou jsme na vysoké škole, už ani nevím čím, nejspíš naší kolektivní tupostí, rozzuřili doc. Černého, který přednášel matematiku. On trochu zadrhával a tak s velkými pauzami zařval na celou posluchárnu „vy... vy... vy... nevíte, že celej svět by byl o hodně lepší, kdyby každej člověk to co dělá, uměl dobře... vy... vy... vy... to nevíte!“ Nevím, jestli je to moudro, ale platí to stoprocentně.

Já ale stále vzpomínám na svá školní léta a přitom si myslím, že tahle kniha není jen o školství, o škole a učitelích. Je to kniha o zdravém rozumu a především o svobodě.

Nakonec to jsem měl napsat na začátku. Bylo by to kratší a možná by to úplně stačilo.

Tahle kniha se poctivě snaží demaskovat úplně novou moderní totalitu, která už delší dobu, pro mnohé bohužel nepozorovaně, přichází nejen k nám, ale do celé staré Evropy. Tentokráte má masku hodné a starostlivé mladé paní, která nechce nic jiného, než dobro pro nás pro všechny. A má-li to být sociálně spravedlivé, musí to dobro být pro všechny stejné. Jaké to bude dobro a hlavně, co bude s těmi, co ho nechtějí, to rozhodne ta hodná paní. Ale né hned, až později. A já dodávám, že to už bude pozdě. To už totiž ta hodná mladá paní odloží masku a ukáže se, že je to ta zlá, krutá stařena, která v Evropě už dvakrát byla. A vždycky převlečená za něco jiného.

Moc bych si přál, abych neměl pravdu.

Foto: Jiří Wagner