Žijeme v době, kdy se člověk stává svým působením globální sílou, jež je s to nepříznivě působit na veškeré živé systémy světa a ohrožovat je. A právě na vztah člověka a životního prostředí se zaměřuje knížka dvou českých environmentálních filosofů – Rudolfa Kolářského a Vlastimila Hály – s názvem Filosofie a ohrožená Země (vyd. Filosofia, Praha 2020). Jde jim o to rozvinout – v souzvuku se západními mysliteli – novou environmentální etiku a filosofii, která by osvětlila náležité vztahy člověka k přírodě, kdy se pochopí základní dobrota živoucího bytí. Bytí je dobré, mělo by být zachováno. A tak s pomocí myslitelů, jako je Hans Jonas, Holmes Rolston, Karl-Otto Apel, Dieter Birnbacher, Vittorio Hösle a dalších, se našim filosofům otevírá cesta k neantropocentrické environmentální etice, k biocentrickému vnímání světa.

Příroda potřebuje pomoci a environmentální myslitelé hledají prostředky a metody, jak na to. Je zdůrazněna nutnost základní proměny filosofického myšlení, přičemž se vychází se ze současné environmentální krize (jež se tedy stává podnětem k obratu v dosavadním myšlení), poodhaluje se ledví našeho antropocentrismu, přílišného důrazu jen na člověka s jeho rostoucími požadavky a robustní spotřebou. Veškeré myšlení, etika a přístup k přírodě se mohou pozvolna deantropocetrizovat. Tak se zohlední potřeby nejen lidí, ale i všeho živého na Zemi. Živé druhy, celou biosféru nelze bezmezně využívat pro blaho člověka, je třeba vidět i blaho všech živočichů a rostlin, neboť na nich je i člověk bezprostředně závislý, a zmizí-li vše živé (např. ryby v oceánech, posvátné stromy, lesy), zmizí z povrchu zemského i člověk.

Tváří v tvář pustošení Země se ukazuje, že naše vztahování se k ní, tedy naše etika selhává. Globální ekologická krize však vyvolává novou odpovědnost nás lidí – abychom nebyli tak sobečtí a hamižní a mysleli více na péči o přírodu a naše životní prostředí, abychom žili udržitelněji než dosud. Zmínění myslitelé hledají a navrhují konkrétní eticko-politické rámce pro epochu antropocénu, v níž žijeme. Půjde nyní o to přesvědčit většinu lidí a vlády všech zemí, aby se i politicky prosadila účinná opatření, která by vedla k větší harmonizaci ekonomických sil a ekologických hledisek. Znamená to zaslechnout volání bytí a přistoupit na environmentální obrat, který povede k zredukování našich dobyvačných aktivit vůči přírodě, vůči všem zvířatům, rostlinám i lidem. Zjevně půjde o celkovou systémovou proměnu, což povede k proměně našeho chování k celku světa i k sobě navzájem. Lze omezit naše využívání přírodních zdrojů, zbavit se zejména výroby špinavé energie (vytvářet tedy energii čistou, spět k vodíku). Bude to znamenat ekonomickou nepodporu špinavého průmyslu, podporovat výrobu zelené energie. Jen tak se budeme moci pozvolna vypořádat s klimatickou hrozbou, odvrátit ekologickou krizi, pomáhat Zemi a dosahovat náležité rovnováhy v našem vztahu k ní.

Zajisté půjde o to, aby se lidé motivovali ke změně, přijali pozitivní ochranu země, nebe, moře a všeho živého. Preference nespoutaného neoliberalismu a ekonomismu ustoupí do pozadí, stejně jako běsnící progresivismus s jeho nihilistickou nivelizací a glajchšaltací. Je třeba hledat rozumnou cestu dalšího vývoje, která by vedla k účinné transformaci politicko-ekonomického systému tak, abychom se vyhnuli hrozícím ekologickým nebezpečím, oteplování Země, tání ledovců, růstu hladiny moří, migraci apod. A z této nedávno vydané knížky zaznívá řada podnětných návrhů, jak teoreticky i prakticky postupovat s ohledem na možnou příznivě se jevící budoucnost planetární civilizace. Je tu totiž nastíněna harmonizace ekonomických, ekologických a sociálně-psychologických hledisek. Nepůjde to ovšem bez náležitého obratu ve vědomí všech lidí a politiků.