Artur London jinak, než je všeobecně známo

 (Nakladatelství Mladá fronta vydává knihu Lubomíra Školouda a Petra Štěpánka Na všechno buď připraven!. Strhující příběh z let, kdy šlo doopravdy a doslova o krk. Anabázi českého „Motýlka“ komunistickými kriminály z doby, které se dnes říká padesátá léta. Přinášíme další ukázku.)

London

Trávil jsem již několik dní v díře, když na chodbě nastal neobvyklý ruch a dohadování. Nějaký mukl se neustále domáhal toho, že chce mluvit se soudruhem Gottwaldem. Soudruh Gottwald přitom již přes rok plesnivěl v žižkovském mauzoleu.

Na leopoldovských samotách byla žádost tohoto druhu dokonalým bláznovstvím. Nalepil jsem ucho na dveře, abych o nic nepřišel. Bachaři se mukla snažili dovléct do korekce, ale on se pořád vzpouzel. Nakonec se jim to povedlo a zabouchli za ním dveře. Byl přímo vedle mne po levé straně. Teď zvolil jinou taktiku, pro mě taktéž nepochopitelnou. Dupal po cele a zpíval revoluční písně – Internacionálu, Hoj, rudí námořníci a podobné nemožnosti. Bachař mu zabouchal na dveře a zařval:

„Držte hubu!“

„Zpívám revoluční písně!“ zazněla odpověď.

„Mal ste spievať v civile!“ řval dál bachař.

„Já jsem zpíval, zpívám a zpívat budu!“

A zase dup, dup, dup a do pochodu další sloka Rudých námořníků.

Tahle estráda trvala už dost dlouho, když jsem vycvičeným uchem zaslechl cvaknutí katru a tiché zaštěknutí psa. Na mukla se chystala pohroma. On to ale nechápal a dál burcoval dělnické masy. Slyšel jsem bachaře, jak po zábradlí tahají hadice. To byla jedna z jejich praktik. A náhle revoluční zpěv vystřídal zcela nerevoluční řev. To bachaři otevřeli okénko ve dveřích cely a pacifikovali mukla proudem studené vody. Zoufale řval a běhal po korekci. Ze zvuků, které vydával, byl cítit šílený strach lapeného, bezmocného zvířete. Pak bachaři vedlejší dveře otevřeli a bylo slyšet pěkný šrumec a nářek člověka. Potom nastalo ticho.

Přivolaná pohotovost opustila samoty a já se snažil klepáním přimět mukla, aby se mi ozval. Ale on mlčel. Druhý den mě z korekce pustili a jako po starousedlíkovi na mě nedávali pořádně bacha. Když jsem se před celou svlékal z korekčních hadrů, popošel jsem k vedlejším dveřím a špehýrkou mrkl dovnitř. Na zemi ležel mukl svázaný ve svěrací kazajce, kolem něho spousta vody.

Odvedli mě na celu, kde jsem vylíčil Frantovi Horňákovi, čeho jsem byl svědkem.

„Ty troubo,“ reagoval on, „to je Artur London. Slyšeli jsme to všichni.“

Tak se začala éra Artura Londona, bývalého náměstka ministra zahraničních věcí, na samotách. Byl už cvok. A bachaři ho postupně zblbli tak, že se změnil v lidskou trosku. Umístili ho na celu s dalším cvokem Jiráskem, který mu kradl jídlo. London to snášel a neprotestoval. Ke všemu byl naprosto netečný. Na vycházce z něho padaly kalhoty a třásl se jako osika. Bachaři si z něho udělali šaška na zkrácení dlouhé chvíle.

Obrázek: Je noc a na betonové podlaze leží mukl jen ve spodkách a vězeňské košili. Ostatní oděv musí mít složený na hromádce u nohou, aby ho bachař viděl. Před oděvem stojí boty. (V rohu záchod.) Byly to dlouhé noci! (ilustrace Lubomír Školoud)

www.petrstepanek.cz