KNIHA: Na smutek není čas
Po uctění památky Františka Kriegla na hřbitově v pražském Motole došlo k veřejné prezentaci knihy „Na smutek není čas“ (vydala Nadace Charty 77 v prosinci 2009, 328 stran), která obsahuje korespondenci mezi Františkem a Rivou Krieglovými na jedné straně a Františkem Janouchem a Adou Kolmanovou na straně druhé, a to z pohnutého období v letech 1974 – 79. Konspirativně se ujaly podpisy obou stran: KAFE (Kateřina, Ada, Franta, Erik) a RiFra (Riva a František).
Český a švédský jaderný fyzik František Janouch (* 1931), zakladatel Nadace Charty 77 ve svém úvodním slovu vzpomíná Krieglův výrok „Nepodepíši“ v Kremlu v srpnu 1968, který má v celých českých dějinách podle Karla Kosíka (*1926), filozofa a historika, jedinou paralelu „Neodvolám“ – tu pronesl Mistr Jan Hus na Kostnickém koncilu v červenci 1415. Marné bylo přemlouvání, aby František Kriegel napsal své paměti, nebyl psavcem, ale podařilo se zatím cosi na jejich způsob, jakým je ucelený soubor zmíněně korespondence.
Nejen Václav Havel byl inspirován životem a dílem velkého dobrodruha, o němž napsal krásný esej „Přemítání o Františku K.“, který byl opakovaně uveřejněn již v samizdatu a posléze v Havlových spisech. Stovky stránek poznámek, komentářů či glos Františka Kriegla čeká ještě na své důkladnější zpracování a vydání. Obsahují životní filozofii, moudrost a zkušenosti lékaře a politika, který se dožil 71 let, naplněných například devíti lety na frontách světové války (do nichž zahrnujeme jeho účast od roku 1936 ve Španělsku), třiceti lety poválečné medicíny a vysoce aktivní politickou činností v letech 1964-68 (v tom účast na Valném shromáždění OSN a v Mezinárodní parlamentní unii, zasedání ústředního výboru KSČ a našeho parlamentu), poté první léta sovětské okupace a tuhé totalitní normalizace, kdy dlouholetý socialista a komunista poznal, jak zhoubný a ničivý je jakýkoliv fanatismus, když chybí ve všem našem jednání a konání určitá míra tolerance, dodržování morálních zásad zejména v mezilidských vztazích.
Jeden z editorů knihy Martin Groman (dalšími byli František Janouch a Daniel Štěpánek) líčí pak poslední tři léta života tohoto hrdiny (nebojme se toho slova, skutečně jím byl po celý svůj život), který musel trávit v domácím vězení, před jehož bytem seděli téměř nepřetržitě fízlové v civilu. Byli nakonec donuceni pomáhat s jeho převozem do nemocnice, když ho zasáhl těžký infarkt, kdy už mu nebylo pomoci. Ani při jeho pohřbu mu nedopřál Husákův režim klidu. Nositel nejvyšších státních a vojenských vyznamenání nesměl být veřejně pohřben, ale tajně zpopelněn bez jakéhokoliv smutečního obřadu.
Korespondence nepostrádá autentické bezprostřední výpovědi účastníků oboustranné komunikace, dopisy obsahují množství faktografických informací o událostech a lidech, přátelích i protivnících, ale i pohlednice posílané Františku Krieglovi a jeho ženě z mnoha míst světa. Sledoval tak osudy vcelku úspěšné rodiny svého přítele, byť žijícího v exilu se svou ženou Adou, rozenou Kolmanovou, bioložkou a dcerou známého komunistického ideologa profesora Arnošta Kolmana a jejich dcery Kateřiny, která vydala ve Švédsku přes dva tucty knih, překládaných do mnoha jazyků, a syna Erika, který je ve Švédsku architektem.
Kniha zahrnuje také několik příloh: dva významné projevy Františka Kriegla, oba hojně rozmnožované a rozšiřované ve své době z roku 1968 a z jeho 70. narozenin v roce 1978, ilustrační ukázky z tisíce stran textů, které vedla StB ve svazku pod kódovým jménem „David , zejména pak neuvěřitelně předlouhý seznam jmen (415!) osob, které v souvislosti s osobou Františka Kriegla byly sledovány či podle estébácké hantýrky tzv. „rozpracovávany“. Pozoruhodná je i delší zpráva o objevení odposlouchávacího zařízení v bytě Františka Janoucha z 22. listopadu 1969, jakož i oficiální záznam o jednání na inspekci federálního ministerstva vnitra a strohý dopis z této inspekce. V něm je výhrůžka stěžovateli: „Je třeba ve vašem zájmu, abyste vzal v úvahu, že s ohledem na charakter věci by další nepřípustné zveřejňování skutečností z tohoto případu mohlo za určitých okolností rušivě působit na obranné zájmy ČSSR“ (!).
Jak vidět – na smutek opravdu nebyl čas v době komunistického temna, nebyl to však ani čas k bůhvíjakým radostem. Ještě zdaleka nebylo pro naši historii, pro poučení současných i budoucích generací řečeno vše. Každá podobná kniha je toho důležitým dokladem.
