Jaroslav Šedivý – historik, politický vězeň, myč oken a výloh, vyjednavač odchodu sovětských vojsk, velvyslanec, ministr zahraničí – napsal další memoáry. Knihu Mé putování zmateným stoletím vydalo ve sličné úpravě koncem minulého roku Nakladatelství Lidové noviny. Asi není náhodou, že rukopis redigoval externě Jan Halada, člověk, který Šedivému propůjčil své jméno pro vydání jedné jeho knihy za normalizace.

Šedivý už vydal troje paměti: Černínský palác v roce nula, Velvyslancem u Eiffelovy věže a Diplomacie je uměním kompromisu. Třebaže se v nich trochu dotkl i svého osobního života, byly to vzpomínky víceméně na profesionální dráhu. Tentokrát je víc osobní, i když si myslím, že se mohl rozepsat do větší šířky a hloubky; ale tohle lze vytknout každému memoáristovi.

Je samozřejmé, že se nemohl vyhnout tomu, aby neopakoval některé vzpomínky, které už zaznamenal v předcházejících dílech. Ovšem to je normální. Nicméně tady – jak píše v úvodu – se věnuje čtyřem uzlovým bodům svého života. Zaprvé základní vojenské službě, kdy ho po roce převeleli k vojenské kontrarozvědce (VKR), aby tlumočil sovětským poradcům. Druhým bylo zatčení a půl roku vyšetřovací vazby v Ruzyni. Třetím bodem sedmnáctileté působení jako myče oken a výloh – nejdelší působení v jednom zaměstnání. A konečně začtvrté vstup do světa diplomacie. Několikrát cituje i ze spisu, který na něj vedla Státní bezpečnost, což prohlubuje náš pohled na jeho život.

Jako historik se naučil rusky, a proto ho vojáci vytáhli, aby zprostředkovával u VKR komunikaci mezi československými a sovětskými důstojníky, kteří byli přiděleni k útvarům – Stalin chystal válku se Západem. Voják musí poslouchat, k VKR byl přidělen rozkazem. Chtěli si ho tam nechat, mohl se stát důstojníkem kontrarozvědky, ale odmítl. Měl potom potíže, aby ho vůbec pustili do civilu. Kupodivu pomohl mu jeden sovětský poradce, jemuž se svěřil.

Když začal Gustáv Husák normalizovat československou společnost, musel ukázat sílu několika soudními procesy. První politickou garnituru musel vynechat, to by na Západě nepůsobilo dobře. Estebáci museli najít nepřátele v nižších patrech společnosti. Historik a politolog Šedivý byl na několika večírcích u bývalého západního a východního vojáka, který pracoval na francouzské ambasádě, brzy si však uvědomil, že to není příliš bezpečné prostředí. Přestal tam chodit, ale pozdě – StB vykonstruovala z těchto lidí špionážní skupinu. Šedivý si z vězení odnesl několik praktických zkušeností, jak přežít, a ty pak předal přátelům, kteří okusili mříže později – a po návratu mu děkovali.

Pozoruhodný svět objevil v partě myčů oken a výloh – mezi novináři, historiky, kněžími. Když tuhle namáhavou práci každé odpoledne skončil, pustil se do druhého zaměstnání – studoval a psal. Avšak jeho jméno bylo zakázané, proto jeho knihy, články a rozhlasové hry kryli svými jmény kamarádi "pokrývači", o čemž většina redaktorů věděla. Je neuvěřitelné, že tuhle tajnou síť estebáci nerozkryli.

Nakonec se po listopadu 1989 dostal do pohádkového světa diplomacie, v němž se pohyboval s neuvěřitelnou grácií, také díky své ženě Madle. I když tyhle příhody už většinou známe, dají se číst znovu.

Je dobře, že Jaroslav Šedivý tyhle vzpomínky napsal. Čtou se velice pěkně, autor má vytříbený jazyk. Doufejme, že za čas v nich bude pokračovat, aby nám vypsal "život citový i rodinný, své přátele a kritiky, své zábavy, radosti i smutky", kterým se zatím vyhnul.