26.6.2022 | Svátek má Adriana


KNIHA: Krvavé jahody

18.3.2008

Četla jsem si knížku Jiřího S. Kupky Krvavé jahody zrovna na šedesáté výročí února 1948 a bylo to, myslím, velice případné. Ten neuvěřitelný příběh sice začíná v dubnu 1945, tedy dříve než v únoru 1948, ale o to víc nabízí příležitostí k úvahám, nakolik bylo poválečné období, pokládané za demokratické, skutečně demokratické. V mnoha ohledech jistě ano, ale v jiných zase vůbec ne.

Ale ke knížce: v Krvavých jahodách autor vypravuje příběh českého děvčete, které má ruskou matku. Je to skutečná osoba, paní Věra Sosnarová, která autorovi svou životní odyseu vyprávěla. Těsně před koncem války čtrnáctiletou Věru s maminkou a mladší sestrou zatkli Sověti a spolu s dalšími odvlekli do sovětského gulagu. Věře i její sestře se takřka zázrakem - a s pomocí mnoha dalších lidí - podařilo přežít (maminka zahynula) a po nekonečných osmnácti letech se vrátily do Československa. Vyprávění o tom, jak se sovětští vojáci chovali ke svým zajatcům, i o tom, jak vypadal život v lágrech gulagu, je prostě strašlivé: ve vytopeném pokoji si těžko lze něco takového vůbec představit. Ale, jak říkám, člověka napadají různé otázky: například jak je možné, že se československé úřady po zavlečených československých občanech nepídily? V prvních květnových dnech to jistě nebylo možné, i bezprostředně po válce panoval strašlivý chaos a násilí bylo na denním pořádku - ale lidé v okolí si přece nemohli nevšimnout, že zmizeli jejich sousedé, často celé rodiny.

A nejhorší šok - aspoň pro mne - přišel nakonec. Když se obě děvčata - vlastně to v té době už nebyla děvčata, Věře bylo přes třicet a její sestře pětadvacet let - vrátila jakoby kouzelně do Československa, stalo se to díky vstřícnosti jednoho zemědělského družstva, které projevilo ochotu je zaměstnat a ubytovat. Československé státní úřady o jejich návrat neprojevily zájem! Zprvu jsem žasla, že se našlo nějaké zemědělské družstvo, které mělo pochopení pro ten strašný příběh a rozhodlo se pomoci dvěma ženám, které v té době byly faktickými nevolnicemi - ač už nebyly v gulagu, nedostávaly žádný plat, protože nebyly sovětské občanky. Jenže mě pokračování příběhu záhy vyvedlo z omylu: i to družstvo je zaměstnalo jako nevolnice, dostávaly plat necelých tři sta korun (ostatní družstevníci brali šestkrát, sedmkrát tolik), jak odhlasovala členská schůze. Za takových podmínek měly dřít deset let, aby tak splatily „dobrodiní“ závodní jídelny a pokoje v podnájmu.

Představa, že v šedesátých letech mohl v Československu někdo bez skrupulí tak strašně zneužít lidské bídy a neštěstí, mě děsí. Nemyslím si, že jsou lidé andělé, ledaskdo je jistě schopen provést jinému strašné věci - ale tohle zotročení dvou žen, které neměly žádné východisko, neměly tušení o československých zákonech ani o svých právech, se odehrálo veřejně. Samozřejmě také za dohledu Státní bezpečnosti, do jejíchž úřadoven se sestry musely chodit hlásit, ale především s vědomím družstevníků, jejich nových sousedů. V mých očích před tím bledly i hrůzy gulagu.

LN, 14.3.2008



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!