Možná jste zaregistrovali pokus o zavření (fascinující) Luční boudy v Krkonoších: psalo se o tom a dál píše. Důvod? „Pochopitelně“ nemůžete jen tak a každou chvíli skočit do náklaďáčku a beze všeho zdejší hotel, i když vám patří, zásobovat, a to s ohledem na jeho ošemetnou polohu. Ano, i po Krkonoších se sice jezdit automobilem dá, ale…

Nechme starosti šťastných majitelů boudy pro tuhle chvíli plavat a pohlédněme na naše nejvyšší hory z výšky: Luční bouda samozřejmě není zdaleka jediná a ty první tu stály dokonce na začátku 17. století, kdy neexistovalo nic jako turismus.

Znalec jejich historie Martin Bartoš připomíná hned několik důvodů pro jejich vznik: obydlí hledačů drahých kamenů (a rud), útočiště dřevorubců, hájovny, sídla panského hlídače, obydlí strážců pohraničí let 1632-1635, kdy však vojáci nestáli proti pašerákům, ale proti nositelům lombardského moru…

Další boudy sloužily jen ustájení dobytka a jako obydlí rodiny pastýře, ale po roce 1800 vytryskl pramen obživy v podobě turistů a máme tak teď v Krkonoších takřka padesát bud. Například přímo na Sněžce, kde byla nejdřív (1681) dobudována kaple.

Pětkrát ročně se zde sloužila mše. Tato kaple se ale stala hospodou i noclehárnou (1816-1850) a jenom vždycky od listopadu do dubna měli zavřeno. Roku 1854 ji znovu vysvětili a vrátila se svému poslání, zatímco nová hospoda tu stála od roku 1850 díky Fridrichu Sommerovi: už roku 1857 ale vyhořela.

Sommer prostě postavil větší (už měla 35 pokojů), ale vyhořela roku 1862.

Další už vydržela až do roku 1967 a na stejném místě teď stojí tři „létající talíře“ Polské boudy (a observatoře), přičemž již roku 1868 postavil jistý Blažek také boudu na české straně vrcholu. Je to neuvěřitelné, ale v 19. století byly obě ty chaty s to pobrat 300 nocležníků naráz, přičemž další klidně spali v jídelně.

Když ještě bylo místo, vyvěšoval se černý prapor - a za noci rozsvěcovalo červené světlo. Veškerý proviant ale tahali nahoru na zádech nosiči (i po sto kilech) a vodu nosili ze slezské Zlaté studánky. Jen vynášením vody se každý rok uživilo minimálně tucet chlapů, ale 15. 9. 1914 byl zprovozněn vodovod.

Nacisté ho na konci války zničili a tenkrát vodu začala dodávat - úvodem zmíněná - Luční bouda. Od roku 1949 jezdí na Sněžku lanovka.

Wiesenbaude. Tak si někdy říká nejstarší, největší a nejnavštěvovanější bouda Krkonoš. Osídlení trvá minimálně od roku 1623 a po mnoha peripetiích tu hospodařil (do roku 1905) výborný fotograf a amatérský ornitolog Johann Bönsch.

V létě mívali na pastvě okolo třiceti kusů dobytka a uvnitř šedesát osob personálu. Denně se připravovalo šestnáct set jídel. Bouda sice vyhořela roku 1938, ale do roku 1941 ji nacisté obnovili - i když naštěstí nebyl realizován plán, podle kterého měla mít shora tvar hákového kříže. Po obnově uvnitř pracovali angličtí, francouzští a ruší zajatci… a probíhal tu výcvik Hitlerovy mládeže.

Dnes jsou skrz majitele propojeny tato Luční bouda s boudou Labskou, která jistě stála už roku 1830: poblíž Labského vodopádu. V padesátých letech 19. století ji koupil Josef Schier a nad Pančavským a Labským vodopádem zřídil stavidla!

Několikrát denně je pro turisty otvíral. Roku 1877 koupil boudu hrabě Harrach a roku 1905 už tu bylo 42 pokojů. Zjara 1913 poblíž zahynul závodník Bohumil Hanč. Roku 1918 republika boudu vyvlastnila.

Vyhořela 6. 11. 1965 a nová, nadále diskutovaná betonová verze otevřena 15. 11. 1975.

U prostřední stanice lanovky na Sněžku jsou tzv. Růžohorky, další to boudy.

Vznikaly od začátku 17. století a kolem roku 1750 už jich stálo osm, dnes je to pět objektů i včetně Děčínské boudy. Turistický význam získaly Růžohorky teprve výstavbou lanovky.

Na hranicích s Polskem stojí Špindlerova bouda, postavená roku 1824 rychtářem Franzem Spindlerem. Už roku 1826 ale shořela. Do osmdesátých let devatenáctého století se přesto stala jedním z nejpopulárnějších krkonošských hotelů. Znovu vyhořela roku 1885 a zahynula tu tenkrát osmiletá majitelova neteř. Za druhé světové války zde bylo již 110 lůžek a 70 pokojů, ústřední topení a teplá voda… a po válce zde vznikla zotavovna „Er ó há“. Dostala se i na poštovní známky, kterých bylo vytištěno 2, 5 milionu (1951), přičemž dominovalo heslo „hory patří pracujícím“.

Poměrně známá je Martinovka: jdete okolo ní od Labské boudy na hranice a jmenuje se podle vybudovavšího ji (1795) Martina Erlebacha. Původně šlo o tři boudy včetně tři sta metrů vzdálené Rennerovy boudy, ale roku 1901 dvě z nich Harrachové zbourali v souvislosti se zákazem pastvy a snahou obnovit klečové porosty.

Za první republiky měla Martinovka padesát lůžek a byla cíl smetánky a umělců. Za války se tu rekreovali piloti Luftwaffe. První týdny života tu pak strávila - díky tatínkovi-správci - tenistka Martina Navrátilová. Dostala křestní jméno právě podle této boudy!

Na důležité křižovatce cest na úpatí Sněžky stála Obří bouda.

Vznikla roku 1848, ale již roku 1660 tu stála Panská bouda s otevřeným ohništěm. Ale je fakt, že už roku 1670 je vzpomínána jako zřícenina.

Příliv lidí na Obří boudu začal roku 1883 s dokončením cesty Obřím dolem. Tehdy tu mohlo přespat i sto lidí a měla 35 pokojů. Její správce Stefan Dix umřel bohužel na apríla 1900 v lavině a podobně zahynula rodina jiného hospodáře Mitlöhnera (1897), ale jednalo se tenkrát o lavinu zemní: sjela z úbočí Růžové hory.

4. července 1907 přenocoval v Obří boudě autor Vinnetoua Karel May.

Po druhé světové válce padl objekt do rukou Krkonošských hotelů, které ji roku 1970 prostě uzavřely „z hygienických důvodů“ a roku 1982 byla ledabyle stržena a… na zbytky jste narazili ještě začátkem nového tisíciletí.

V dětství jsem si ovšem nejvíc zamiloval Petrovku: opakovaně jsem tam díky rodičům žil, a to jak v zimě, tak i v létě. Petrovka leží v samém srdci Krkonoš, těsně nad hranicí lesů a na svahu vrcholu Dívčí kameny, a od začátku (1811) patřila Pittermanům = starému zdejšímu rodu.

V létě 1847 tu pilně pracovali bratří Mánesové (kreslili a malovali) a do roku 1888 vyrostl u původní boudy nový dům s třiceti pokoji. Ze slezské strany hor sem tehdy přijížděly celé kolony rohatých saní tažených koňmi, a zatímco si dali hosté oběd, koně vždy seběhly do Špindlu. Krkolomnější byl pak sjezd Slezanů do Slezska.

Roku 1901 byla starší budova stržena a postavena znovu a obě části propojila hala. Před první světovou válkou to byl velmi oblíbený hotel, po ní se ale majitelé Zineckerové octli v zemi, již necítili jako vlastní; přesto provoz pokračoval a roku 1929 dostavěli třetí budovu. Ve třicátých letech bylo již v objektech 64 pokojů a sto lůžek a v sezóně tu pracovalo padesát lidí. Po Mnichovu… majitelé utekli a čeští vojáci boudu vyplenili.

Roku 2011 bouda fatálně vyhořela a nová stavba byla zkolaudována v únoru 2020. Může se tu ubytovat šedesát lidí, no, ale Petrovka mého dětství už to není.

(Závěrem pouze vyjmenujme ostatní podstatné zdejší boudy. Adolfova, Na černé Pasece, Prince Jindřicha, U Bílého Labe, U Sněžných jam, Medvědí, Davidova, Dvoračky, Jelení a Jestřábí Boudy, Rennerovy, Kotelská, Liščí, Mísečky, Moravská bouda, Richtrovy Boudy, Vosecká, Vrbatova, Havlova a Výrovka.)

Hlavní pramen: Martin Bartoš: Historie krkonošských bud. Čtvrté vydání. Správa Krkonošského národního parku. Vrchlabí. 2023. 264 stran.

Historie krkonošských bud - anotace, info o knize, novinky | Databáze knih