Nedávno byl na Neviditelném psu uveřejněn článek o knize Terapie chaosem od Milana Petráka. Autor článku Milan Štajer uvádí, jak chaos, tento podivný jev, dokázal ovlivnit myšlení lidí, ať už jednotlivců nebo celých skupin. Kniha popisuje osudy slavných osobností z kultury a historie, které si musely projít svým obdobím chaosu, aby si uvědomily, kde je jejich místo, a teprve na základě nedobrých zkušeností mohly dosáhnout svých cílů. Zamýšlí se i nad tím, jakou roli může hrát chaos například v dějinách Země nebo celého kosmu.

Sám znám, a pravděpodobně i vy ostatní také znáte, konkrétní případy, kdy překonání nebo i prosté projítí obdobím strachu, hrůzy či totální nejistoty, zmatku a bezvýchodnosti, snad chaosu či něčeho, co se mu blížilo, způsobilo náhlé zrození nového, silnějšího člověka. Možná i na základě tohoto jevu vzniklo přísloví „co tě nezabije, to tě posílí“.

O chaosu toho není mnoho známo. Ale jedno je jisté, podvědomě se ho bojíme, neboť mu předchází postupný a dobře vnímatelný rozpad dosavadního řádu. Často říkáme „kam ten svět spěje“, nebo, „no to je konec“. Ale konec to není. Systém sice spěje k rozkladu, ale později se ukáže, že samotný systém nezanikne, zanikne pouze jeho dosavadní řád a systém začne fungovat v novém režimu, kupodivu lépe než před kolapsem.

Můžeme tedy snad konstatovat, že chaos je stav, který ruší dosavadní pravidla v systému a nahrazuje je jinými, na vyšší úrovni. To ale my, účastníci a pozorovatelé, předem samozřejmě nevíme, proto ty oprávněné obavy. Navíc je jasné, že ne všichni budou posíleni, jinými slovy že někoho to opravdu tak říkajíc „zabije“. Pokud se tedy tento stav netýká pouze Jednotlivců, ale celých početných skupin, či Společností, pak je Chaos i Stavem rozdělení. Nositelé starého řádu jsou skokově odděleni od nositelů nového řádu. Ten Nový řád to rozdělení způsobí.

Samozřejmě se to týká pouze zatím neuzavřených, zatím nedokonalých systémů, systémů ve vývoji, jejichž původně uspokojivý a bezproblémový průběh je v průběhu času narušován novými jevy, novými vstupy, které způsobují, že původní, bez problému platící pravidla přestávají vyhovovat, a to čím dál více.

Z fyziky známe veličinu entropii, která popisuje míru zhoršování nestabiality řádu v zatím neuzavřených systémech neživé přírody, nejen na Zemi, ale především ve vesmíru. V minulosti fascinovala vědce natolik, že předpověděli tzv. „tepelnou smrt vesmíru“ na základě faktu, že veškerá energie, postupně se měnící, skončí nakonec jako teplo, které se projeví vyrovnáním teploty a zánikem sil. V současnosti je tato teorie již překonána, zřejmě proto, že vědci připustili, že žádný konec energetického toku neexistuje. „Cosi“ se stane, jakási nahodilá událost způsobí, že z konce je náhle, skokově, začátek nového cyklu či dokonce řádu. Připomíná mi to princip srdce a vybaví se mi též píseň „Pán výtahů“.

Ve Starém zákoně moudrý Šalomoun říká: „Všechny řeky tečou do moře, ale to se nepřeplňuje.“ Otázka je, jestli mluvil o skutečných tocích řek a o moři, nebo analogicky o tocích energie do jakési spodní úvratě, odkud se energie vrací na začátek, pravděpodobně v jiné formě, než je to pro nás konečné Teplo.

V souvislosti s touto problematikou bych rád upozornil na jinou knihu o chaosu, na vědecko-filosofickou knihu Ilyi Prigoginea a Isabelle Stengersové – Řád z chaosu. Jsou zde uvedeny pokusy, kdy na molekulární úrovni nastávají okamžiky, že v silně narušeném systému, nevratně směřujícím k chaosu, dojde překvapivě místo k jakési „smrti v rovnováze“ naopak překvapivě k samovolnému vzniku nové, vyšší struktury, tzv. disipativní struktury. Jsou zde uvedeny příklady, kdy “neživé“ molekuly se nechovají podle našich představ spojených s pravděpodobností směřující k vyrovnání v jakémsi konci v rovnoměrné směsi, ale naopak podléhají nevratné entropii a vytvářejí samovolně nový vyšší řád, jakýsi prvek života, most mezi neživvou a živou přírodou. Entropie zde není chápána jako pouhá „skluzavka ke zmatku a rozkladu“, ale také jako - za jistých podmínek - „původce nového řádu“. Podmínkou je obrovská Minimální složitost systému, čemuž ovšem většina známých systémů vyhovuje.

V knize je zavedeno několik nových pojmů jako Náhoda, Příležitost, Nevratnost, Fluktuace, Bifurkace (rozdělení), Disipační (vyšší) struktury aj. Také jsou zde naznačeny rozpory mezi dynamikou a termodynamikou, vratností a nevratností, energií a entoropií aj. Je zde naznačeno, že vesmír obsahuje jak systémy uzavřené, kde je možno uvažovat s vratností, zejména času, s možnou extrapolací do minulosti i budoucnosti, ale i systémy neuzavřené, kde vratnost času není možná, tedy ani jakákoliv extrapolace do minulosti i budoucnosti. V těchto systémech je Čas mnohaúrovňovou stavbou, nikoliv lineární rovnoměrnou funkcí současných matematických rovnic, a to i kosmologických.

Předpokládám, že naše Sluneční soustava patří k systémům uzavřeným, již „hotovým“, stejně jako mnoho jejích podsystémů zejména spojených s naší planetou Zemí a dalšími podsystémy přímo na Zemi. Ale systém člověka a životního prostředí určitě uzavřený zatím není a jeho složitost denodenně narůstá. Měl by se tedy zhoršovat, ale kam až? Snad k Chaosu a pak Novému řádu?

Vědecká evoluce s koncem neuvažuje, ale Starý i Nový zákon o konečné budoucnosti mluví. Každý si může přečíst 2000 let stará slova Ježíše Krista o tom, co bude, než přijde konec.

Nechci to nikomu vnucovat, ale mně osobně to připomíná, jako by mluvil o nastupujícím Chaosu, po kterém nastane Nový řád. Zejména ta pasáž, kdy říká: „Řeknou-li vám (falešní proroci, no o ty není nouze a nejsou to vousatí asketi s holí), Kristus (dokonalý Boží řád) je tady, nebo tam, nevěřte. Neboť jako náhle blesk zazáří od východu až na západ oblohy, takový bude i příchod Syna člověka, Krista, nového Božího řádu.“ Takovou náhlou proměnu celého systému on předpovídá. Také mluví o rozdělení na ty, co odejdou se starým řádem, a na ty, co zůstanou s řádem novým a říká též, že on sám neví, kdy to nastane, to ví jen Otec, Bůh.

Ale podobně hovoří vědec a filosof Prigogine: „Kdy nastane bifurkační bod (okamžik rozdělení), nevíme, ale víme to, že nastane a s ním i nová, vyšší Disipativní struktura, nový, vyšší řád.“

A nakonec kniha ještě říká, že se vědě otvírá možnost nového přístupu jak sama k sobě, tak i ke společnosti, od které se pomalu, ale jistě odtrhuje. Kniha vyšla v r. 1984 a do češtiny byla přeložena v r. 2001. Přestože Ilya Prigogine byl vědeckými kruhy mnohokrát oceněm, má i Nobelovu cenu za chemii, nezdá se mi, že by současní vědci nějak podstatně reagovali na jeho převratné podněty, nevím jak biologové, ale kosmologové nikoliv. Vědci se nadále přidržují systémů vratných, ale chaos je spojen se systémy nevratnými a nezadržitelnými.

Tuto knihu doporučuji všem hledačům pravdy a zejména těm, co pochybují o pravdách současných. (Pochybuji, tedy myslím, myslím, tedy jsem.)