Vyšla první kniha o protektorátním předsedovi vlády, profesoru práva Masarykovy univerzity v Brně a předsedovi Ústavního soudu Jaroslavu Krejčím.

​Původ a mládí

Jaroslav Hanuš Krejčí se narodil 27. června 1892 v Křemenci na Moravě, okres Prostějov, pokřtěn byl 1. 7. 1892 římskokatolickým farářem v Konicích. Narodil se v rodině učitele v Polešovicích Jana Krejčího (1856 - leden 1945), který se posléze stal řídícím učitelem v Polešovicích.

Krejčí vystudoval klasické gymnázium v Uherském Hradišti, kde maturoval roku 1911, a Právnickou fakultu v Praze, kde byl 3. 6. 1916 promován doktorem práv. Během studií se stal stoupencem Masarykovy Realistické strany a přispíval do jejího deníku Čas. V srpnu 1918 byl uvolněn z vojenské služby a přeložen k moravskému místodržitelství v Brně, kde se stal podřízeným Jana Černého, pozdějšího dvojnásobného československého premiéra.

Dne 3. 1. 1916 se u sv. Vojtěcha v Praze sezdal se se Zdenkou, rozenou Dudovou, ze Zákolan. Seznámili se v Praze v tanečních, když studovala Vyšší dívčí školu. Vzali se v době, kdy nevěstě nebylo ještě 18 let. V manželství se narodilo 13. 2. 1916 jediné dítě - syn Jaroslav.

Československo 1918-39

V letech 1918 - 1920 působil na Zemské politické správě (zemském úřadě) v Brně, roce 1919 byl přidělen na Okresní politickou správu Brno-venkov, což byla služební zvyklost. Od roku 1920 pracoval jako ministerský, později vrchní odborový rada a ministerský rada v Legislativním odboru Prezidia ministerské rady v Praze (Předsednictvo vlády). Od roku 1921 byl zároveň tajemníkem Ústavního soudu v Praze. Do funkce byl jmenován předsedou vlády Edvardem Benešem na přání předsedy Ústavního sudu Karla Baxy, který byl stejně jako Krejčí člen Československé strany socialistické.

Roku 1928 byl jmenován členem českého zemského zastupitelstva za národní socialisty. V letech 1928-45 vydával právní revui Moderní stát. Roku 1926 se stal zástupcem prezídia ministerské rady v Právní radě a řídil její sekretariát. V roce 1937 byl jmenován premiérem Milanem Hodžou přednostou Ústavněprávního oddělení Předsednictva ministerské rady.

Dne 28. března 1938 byl Krejčí prezidentem republiky jmenován předsedou Ústavního soudu s tím, že složil slib do rukou prezidenta republiky na zasedání vlády 27. 4. 1938, které se konalo na Pražském hradě.

V období1. 12. 1938 - 15. 3. 1939 byl ministrem spravedlnosti ve vládě Rudolfa Berana a současně byl předseda Ústavního soudu. Jako ministr zaštiťoval přijetí vládního návrhu zmocňovacího ústavního zákona č. 330/1938 Sb. Na tuto skutečnost i Krejčího dvojí roli ministra a předsedy Ústavního soudu kriticky poukázal poslanec František Schwarz z Národního sjednocení v projevu v Poslanecké sněmovně 14. 12. 1938: „vidím jednu osobu, které si jinak vysoce vážím, že se dostala do postavení obráceného, která byla zahradníkem, pěstovala tu kytičku ústavnosti v naší republice - jako předseda ústavního soudu pilně pečovala, aby se ústavy dbalo, a zdůrazňovala ve svých projevech, ve svých pracích a všude neústavnost zmocňovacích zákonů atd. Najednou se tento zahradník změnil v kozla a předkládá návrh zmocňovacího zákona.“. Nutno však podotknout, že Krejčí kritizoval obyčejné zmocňovací zákonodárství, ne ústavní. Na druhou stranu tento ústavní zákon umožňoval vládě a prezidentovi měnit i ústavu.

Protektorát Čechy a Morava

Po celé období okupace16. 3. 1939 - 5. 5. 1945 působil jako ministr spravedlnosti protektorátní vlády. Zůstal i předsedou Ústavního soudu. Dne 3. 2. 1940 byl Krejčí vládou zvolen po odvolání Jiřího Havelky náměstkem předsedy vlády divizního generála Aloise Eliáše. Po zatčení předsedy vlády Aloise Eliáše byl úřadujícím náměstkem předsedy vlády až do 19. 1. 1942, kdy vláda podala demisi a téhož dne byla jmenována vláda nová (tzv. vláda koncentrace sil). Krejčí byl jmenován předsedou vlády.

S prezidentem Háchou, svým předchůdcem ve funkci protektorátního premiéra Eliášem a profesorem Františkem Weyrem udržoval Krejčí úzké osobní vztahy. Krejčí i Hácha se snažili po zatčení Eliáše za něj intervenovat, dosáhli však jen odložení rozsudku. Krejčí nedoporučoval Háchovu zvažovanou abdikaci jako protest proti Eliášovu zatčení 27. září 1941, ani nepodpořil v téže věci demisi vlády, o které vláda hlasovala 28. 9. 1941 s výsledkem 4:4. Krejčí kontrasignoval dekret prezidenta o odvolání Eliáše z funkce předsedy vlády. Podporoval spolupráci s Němci v očekávání dílčích německých ústupků.

Hácha Jaroslava Krejčího v politické závěti 1943 doporučil za svého nástupce v úřadu státního prezidenta Protektorátu Čechy a Morava. Tuto možnost dříve v březnu 1941 Krejčí odmítl. Text závěti je datován v Lánech 18. 9. 1943.

Předsedou protektorátní vlády byl Krejčí až do 19. 1. 1945, kdy byl z podnětu říšského státního ministra pro Čechy a Moravu Karla Hermanna Franka vyměněn za dosavadního náměstka předsedy vlády a ministra vnitra Richarda Bienerta. Frank tímto krokem sledoval možnost dohovoru s Američany a Brity, neboť Bienert byl znám jako protirakouský odbojář. Bienert převzal i povinnost zastupovat prezidenta Háchu. Krejčí byl ke konci války pasivní.

Soud, vězení a smrt

Po osvobození byl Jaroslav Krejčí zatčen ve svém bytě v 11 hodin 12. 5. 1945 v ulici Na Piavě, Praha-Bubeneč. Národní soud v Praze Krejčího s dalšími členy protektorátní vlády Richardem Bienertem (předseda a ministr vnitra), Adolfem Hrubým (ministr zemědělství a lesnictví), Jindřichem Kamenickým (ministr dopravy a techniky) a Josefem Kalfusem (ministr financí) dne 31. července 1946 na základě obžaloby uznal vinným z toho že:

1. za války opatřoval nepříteli prospěch,

2. podporoval fašistické a nacistické hnutí, schvaloval a obhajoval tiskem, rozhlasem a na veřejných shromážděních nepřátelskou vládu na území republiky a jednotlivé nezákonné činy okupačních velitelství, úřadů a orgánů jim podřízených,

3. nařídil ve prospěch válečného úsilí Německa a jeho spojenců nucenou práci, přičemž tímto byli obyvatelé republiky donuceni pracovat v cizině a za okolností a na místech jejich životu a zdraví nebezpečných. Při výkonu takových nařízení pak spolupůsobil.

Tím spáchal zločin:

1. vojenské zrady,

2. podporou nacistického hnutí a schvalováním nepřátelské vlády,

3. nařízením nucených prací ve prospěch Německa.

Národní prokurátor František Tržický žádal trest smrti. Krejčí byl odsouzen podle § 1 dekretu, první sazby se zřetelem na souběh několika zločinů dle § 34 trestního zákona k trestu odnětí svobody na 25 let, jedním tvrdým ložem čtvrtletně zostřeným a pozbytí občanské cti dle § 14 dekretu na dobu výkonu trestu. Krejčímu byla dána povinnost pět let odpykat trest ve zvláštním pracovním oddíle. Byl mu zabaven majetek v hodnotě jedné čtvrtiny celkového jmění.

Ve prospěch obžalovaných vypovídal fakt, že při některých činech použili své postavení k zmírnění následků okupace a předejití přímého německého násilí. Na tom byla založena obhajoba, poukazovalo se na působení členů protektorátních vlád ve prospěch československé věci - generála A. Eliáše, ministra Ladislava Feierabenda i státního prezidenta Emila Háchy, který byl až do 1941 ve spojení s E. Benešem.

Krejčí zemřel 18. 5. 1956 ve 20:30 hod. ve vězeňské nemocnici na Pankráci v Praze, kam byl převezen v důsledku zhoršení jeho zdravotního stavu (angina pectoris) a kde jej také navštívila jeho matka, manželka a snacha. Důvodem smrti byla podle pitevního protokolu fibróza srdečního svalu a skleróza věnčitých tepen.

Zdeněk Koudelka: Jaroslav Krejčí - protektorátní premiér a předseda Ústavního soudu. Nakladatelství Leges Praha 2021, 146 stran, knihyleges.cz.

Převzato z profilu.