29.11.2020 | Svátek má Zina


KNIHA: Jak to vlastně bylo?

22.11.2010

Znáte ten starý vtip, jak se Rusové a Američané dohadovali, kdo má lepší výcvik špionů? Tak se domluvili, že každý vyškolí svého superšpiona, řeknou mu tajnou šifru, pak ho jako „prozradí„ druhé straně, ta ho chytí a vyzkouší, jak dlouho odolá. Ale aby měli nějaké porovnání, tak bylo potřeba sehnat nějaký „neutrální zkušební vzorek“. A tak nakonec vybrali jednoho Čecha. Domluveno, uděláno. Špioni vysláni, pak „chyceni“ a vyslýcháni.

Sovětský špion se přiznal za týden. Nakonec to bez vodky nevydržel. Americký za 14 dní, když ho nenechali vykoupat. Jen ten Čech ne a ne nic prozradit. Výslechy běží týden, dva týdny, měsíc…. A pořád nic. Už jsou všichni nervózní, ale ať dělají, co dělají, chlap šifru ne a ne vykecat. Už nevědí co, až si jeden dozorce všimne, že ten chlap si po výslechu vždycky něco v koutě cely mumlá. Co to může být? Tak nasadí nejlepší odposlechovou techniku a překladatele, ten poslouchá a pak překládá, jak si ten chlap špitá: “Ježíšmarjájosef, jestli já si na tu blbou šifru nevzpomenu, tak mě tady snad umlátěj!“

Mně nikdo žádnou tajnou šifru neřekl, takže si různé věci pamatuji, ale často si i ty věci, co si pamatuji, tak si nepamatuji, kdy se vlastně staly. A to ani události dosti dramatické. A mám takový dojem, že v tom nejsem sám. Takže si sice pamatuji, jak se mladší syn probořil do ledu na rybníku a že pro něj starší skočil, vím i kde to bylo, ale ani náhodou kdy to bylo. Někdy v zimě, protože mrzlo a klukovi bylo asi tak pět let…. No, kdyby na to přišlo, zeptal bych se ženy, a protože si ženské všechno pamatují, kdyby si to přesně nepamatovala ona, tak by zašla za ženskýma na chalupě, ty by …šušky.. šušky.. daly hlavy dohromady, vzpomněly si, co měl kluk na sobě a která tehdy měla co s kterým a že to bylo někdy po Vánocích, co se dámě XY zrovna povedly upéct dobré „pusinky“ a …šušky-šušky, nakonec by to daly dohromady. Jenže.. Jenže takovýhle babí sněm, co ví všechno, ten člověk nemívá vždycky zrovna po ruce.

A to mluvíme o rodinných záležitostech. A co potom ty „veřejné“ či „politické“ a tak podobně. Já si sice přesně pamatuji, jak jsem seděl jednou v práci na záchodě a četl fasované Rudé právo, když tu sekretářka, ťuky-ťuk, klepala na dveře a opakovaně volala „Václave, máš tady nějakou návštěvu“. A když jsem vylezl ven, tak tam stáli čtyři samopalníci, mířili na mne škorpionama, bledá sekretářka se klepala za nimi a zpoza zad těch čtyřech hromotluků v černých kombinézách na mne jakýsi nadporučík pokřikoval, že jsem zatčen. Tak to si pamatuji, protože takovýhle zakuklence jsem do té doby viděl jen v amerických filmech. Jenže kdy to bylo? Jo, ještě že máme manželky, to zrovna čekala staršího syna, tak to byl někdy podzim 1970. Ale datum? A hodinu? Co chce vždycky u všeho slečna Marplová? Tak to nevím ani náhodou. Někdy dopoledne, to vím. Protože fasované Rudé právo, co jsme museli povinně odebírat, jsme četli vždycky dopoledne.

Ale i jiné světodějné události si člověk tak nějak moc přesně z hlediska data nepamatuje. Třeba… třeba… kdy padla „vedoucí úloha Strany“. (Pro mladší: to bylo napsáno v Ústavě ČSSR jako ustanovení, které zaručovalo komunistům monopol moci. Ústavně. A tedy úředně, že.) Ale kdy to padlo, tak to si taky pamatuji jen podle vtipu.

To chodil Pepíček do školy a vždycky na začátku velké přestávky se postavil k oknu a povídal: “Tak dneska by to šlo.“ A jindy zase: „Tak dneska by to nešlo.“ Soudružka učitelka ho pozoruje a nakonec jí to nedá a povídá: “Hele, Pepíčku, co si to tady pořád meleš?! Dneska by to šlo… dneska by to nešlo… Můžeš mi to vysvětlit?„

„Ale jo, souškočitelko, klidně. Koukám se, jaký je každý den počasí.“ povídá Pepíček. „No a co?“ dí učitelka. „No," povídá Pepíček, “náš děda vždycky říká, že jednoho krásného dne půjdou komunisti do prdele. No a tak koukám, kdy by to šlo a kdy by to nešlo.“

No a v tom listopadu, anebo že by prosinci 1989, už nevím přesně, bylo na zdi na městském soudu v Praze, v krásném prosluněném dni napsáno velkými písmeny: „DNESKA BY TO ŠLO!“ A tak jsem se dozvěděl, že právě byla zrušena „vedoucí úloha strany“. Ale to důležitý datum dodneška nevím. Nepamatuji si ho. A že bylo důležitý. I když, jak víme, komunisti nešli „do prdele“, jak si myslel Pepíček a my ostatní, ale do parlamentu a sedí tam dodnes. No nic.

Ale dneska, když už je to víc než dvacet let od toho krásného dne, tak snad už se začnou učit i dětičky ve školách, jak to vlastně bylo, a novináři by mohli místo obecného blábolení přidat něco faktů. A v tom je ten problém. Co a jak se tehdy přesně dělo. A jak po sobě. Protože to je vždyckyUdálosti totality svobody demokracie důležité. Věci se dějí po sobě, v kauzální řadě a tu nelze beztrestně nikdy přeskakoval. A nikdo už to přesně neví. Ani na Googlu to nenajdete, o Wikipedii ani nemluvě. Kdekdo již napsal kdejaký „rozbor“, většinou silně subjektivní, páč aby on a jeho kámoši byli ti největší hrdinové, ale skutečný popis, tvrdá fakta, vážení, tvrdá fakta nám chybí. A kde je hledat, když paměť neslouží?

Když knihu otevřete, najdete v ní i plno fotek. Na jedné z nich je Kamila Moučková, jak knížku vítá do života. S paní Moučkovou jsem se vídával na setkáních někdy v letech 69-70 na chalupě u J. Hochmana. U ohně tam zpívávala svým nezapomenutelným hlasem za plotem schovaným estébákům píseň Pavky Kohouta „…. my máme svoje ptáky z ócelééé…“. Kdo hrál na kytaru, si už nepamatuji. Mysleli jsme si tam, že tvoříme dějiny. Za pár let jsem ji pozdravil na ulici a nic. Nepoznala mne. Paměť prostě není dokonalý nástroj.

Ale zpět ke knize. Už od ledna 1989 všichni - tedy skoro všichni - tušili, že se něco děje. Že je téhle normalizační srandy konec. Jak mi říkal chalupářský soused, vysoký státní zaměstnanec, na podzim toho roku: „My víme že je to v prdeli. Ale každej den je dobrej.“ (Na tuhle větu si vždycky vzpomenu při dnešních prohlášeních vedení EU, jak už už to bude bezvadný, jen co, soudruzi, vychytáme ty drobné chybičky, že.)

Podle mých vzpomínek, když se tak hroutil celý systém, tak Charta 77, ale i velcí soudruzi měli největší děs z toho, že „až se to posere“, nějaký hajzl anebo blb začne někoho věšet a začne malér. Budapešť 1956 byla děsným mementem. Všichni dumali, jak by zabránili někomu z StB anebo biľakovcům či KGB vyvolat nějaké nepokoje. A že něco chystají, to bylo jasné. Rozhodně to nebyli žádní blbci. Ale exodus východních Němců v říjnu 1989 zboural, myslím, naděje biľakovců a začal se připravovat jiný scénář. To jsme ale nevěděli. I když „student Šmíd“ už mezi mládeží pracoval.

Minimálně první třetina knihy popisuje to, co bylo „před sametem“. A zmatek, jaký vypukl odpoledne 17. listopadu, je již popsán, alespoň z hlediska veřejných zdrojů, v knize. Ale toho dne ještě nic nebylo rozhodnuto. A na mnohé jsme zapomněli. Tedy alespoň já a ti, co jsem se jich ptal. Tak třeba Charta 77 se probudila až v sobotu 18. 11., stejně jako „soudruzi“. Charta v prohlášení mluví o „rozpoutání války proti občanům“, což kdekoho vyděsilo. Na nějaké „válce“ neměl nikdo zájem. (Škoda, že v knize nejsou alespoň nějaké úryvky zpráv z archivů KSČ a SNB-Stb.)

Komunisté se rozložili. Ukázalo se, že většina členů Strany toho už má taky dost. Až na úplné idioty nechce nikdo zasáhnout proti demonstrantům. Lidové milice v typicky českém duchu dojedou do Prahy, chlapi jdou na pivo a na nákupy a pak řeknou vedení, že na to kašlou a jedou domů. Brát do doslova po právní stránce, tak to byla velezrada. Nebo aspoň „stranozrada“. Demonstrace, demonstrace v Praze, pak v Brně a když se přidá Ostrava a v Praze přijdou 22. 11. ve středu na Václavák chlapi z ČKD vedení odborářem Millerem, zdá se vyhráno. Ale není. Moc se však hroutí.

Dne 22. listopadu mluví Hlas Ameriky - o tom, že se očekává v pátek 24. 11. demise Milouše Jakeše. Ještě 24. 11. však blokuje vedení Československé televize informace o průběhu dění v republice. Proto se bouří zaměstnanci ČST a redakce televizních novin požaduje možnost vysílat přímo z ulic.

Nebo: víte, kdy byla projednávána kandidatura Havla na presidenta? Ne? No tak já vám to řeknu. V pátek 8. prosince a projednával ji „rozšířený krizový štáb Občanského fóra“. Za Havla plédoval Kocáb, z 37 přítomných bylo 31 pro a „zdrželo se“, což v revoluční době znamenalo „proti“, šest osob. A které? No Z. Jičínský, P. Kučera, P. Pithart, R. Slánský, P. Rychetský a M. Dymáček. Kdo je Dymáček, nevím, ale už je lépe jasné, kdo a kde stál potom a proč nebylo možno vyhodit Kocába z žádné funkce a nic se mu nestalo, ani když vytuneloval Fond Trend, že. A vůbec se děly věci, které dneska považujeme za „novinky". Tak třeba 4. ledna 1990 vydalo Koordinační centrum Občanského fóra Prohlášení, kde odmítá omluvu čs. vlády za odsun a vyhlašuje nedotknutelnosti čs. hranic. (Poznámka: Omluvu pronesl předtím Havel už jako president. Poňoukateli a „aktivisty“ ve věci omluvy byli údajně P. Pithart a B. Doležal. Takže na této frontě dodnes nic nového, že.)

Ale byly i zábavnější okamžiky. Ministr financí Václav Klaus informoval 5. ledna 1990 o bezproblémovém vycestování do kapitalistické ciziny, dodal však, že se našinci ale budou zase rychle vracet, protože devalvace koruny jim delší pobyty zatím nedovolí.

V úterý 9. ledna vydala ČTK zprávu, že „lovení zvěře patřilo k největším zálibám vysokých členů strany a vlády. Největšími stříleči byli A. Indra, F. Šrámek, V. David. M. Chňoupek, J. Fojtík, J. Obzina, M. Dzúr, L. Štrougal a V. Biľak. Zatímco G. Husák v roce 1974 vystoupil proti bezuzdnému lovení a od té doby se žádného lovu manifestačně nezúčastnil.

Takže Husák protestoval, zatímco o tom, že by protestoval proti této poněkud zhovadilé „panské“ zábavě Havel či Klaus či jiný demokratický politik, jsme neslyšeli. Dle šuškandy taky byla v našem Parlamentu do podzimu 2010 největší „politickou“ skupinou lobby myslivců-střílečů.

19. února 1990 vyšla zpráva, že z původních 1,7 milionu členů KSČ ji opustilo 800 000. Sociologové tehdy mylně předpokládali a politici a novináři na to kývali, že se komunisté brzo sami rozpustí. Dodnes se tak nestalo.

A kde jsem se tohle všechno dočetl? V další zajímavé knize autora Miroslava Sígla Události totality, svobody a demokracie 1989-1990. Je plná přesných fakt složených za sebou podle dní. Najdete tam neuvěřitelné věci, na které jsme už jakoby zapomněli. Doporučuji učitelům dějepisu a občanské výchovy, či jak se to dnes jmenuje, aby byli tzv. „v obraze“.

Mladým studentům filosofických, genderistických a podobných fakult a škol nedoporučuji. Stejně by to prohlásili za hnusnou pravicovou propagandu, že. Novináři by ji měli mít nad sebou na poličce a občas si zalistovat. Mnohé jim bude jasnější. A ostatní by si měli koupit dřív, než se ji někdo pokusí - tedy tu skutečnost - zase „předělat".

A osobně dodám dvě informace, které myslím v knize nejsou: Víte že z Prognostického ústavu, té „Jakešovy věštírny“, podepsal v lednu 1989 petici za propuštění Havla z vězení jen komunista Ransdorf? A že oproti rozšířenému obecnému mínění více než 90% signatářů Charty 77 nevstoupilo po roce 1989 do politiky, ani nezískalo žádné lukrativní funkce?

Jak to říkal ten starý rabín, když se jej ptali na smrtelném loži na životní moudrost: "Všechno je jinak." A kdybyste z toho všeho byli smutní a rozčarovaní, že to všechno nedopadlo tak, jak si mnozí tehdá přáli, najděte si knihu Kazatel.1-2/ 9: Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového... A abychom nezapomínali, od čeho máme takovéhle knihy. Neboť jak řečeno:

Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. (Kazatel1-2- 10)

Miroslav Sígl: Události totality - svobody - demokracie, vyd. Akcent 2010



Otestujte s námi balíček kosmetiky JOHNSON’S®. Přihlášení je snadné
Otestujte s námi balíček kosmetiky JOHNSON’S®. Přihlášení je snadné

Vyzkoušejte sadu dětské kosmetiky JOHNSON’S® Bedtime™, která je určena pro všechna miminka od 6 měsíců. Složení se speciální esencí NaturalCalm™...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.