Zatím dvakrát vydala Academia čtrnáct kapitol shrnutých pod titulem Homosexualita v dějinách české kultury (2011, 2013, 496 stran). Nepochybně je to podnětná kniha. I první souborné zpracování tématu u nás. Sebe samého plus celou desítku dalších autorů podnítil k její realizaci v mnohém už zasloužilý historik Martin C. Putna, zde rovněž původce metodologického úvodu na téma vývoj a proměny celosvětového vědeckého přístupu k věci.

Putna je také obdivuhodným autorem hned čtyř kapitol zde přítomných, a to především úvodních dvou, kterým se brilantně zdařilo uchopit předestřené téma v náruč „z obou stran času“. Ta prvá totiž přiblížila “Co bylo, když homosexualita ještě nebyla“ a následující reflektuje odraz probíraného typu erotiky v novodobé literatuře této kotliny.

Editor se nicméně po právu necítil jen historikem literatury a zabrousil rovněž mezi reflexe homosexuality ve výtvarném umění - v kapitole o Janu Zrzavém - a do ranku tvůrců českého filmu – ve studii Od Kršky do Trošky, již jeho kolega Lukáš Nozar uvádí kapitolou čistě jen věnovanou režiséru Václavu Krškovi (str. 395-433).

Co se ovšem homosexuality na českých jevištích, či dokonce jen jevištích posledních desetiletí týče, podchycena zůstává jedinou záslužnou studií Jana Kerbra, a není sporu o tom, že mocněji než filmu či divadlu se Putnou uspořádaná publikace věnuje homosexualitě v umění výtvarném, a to celkem šesti studiemi, představujícími (zhruba) čtvrtou pětinu svazku.

Po boku Jana Zrzavého přitom je samostatně akcentována už jen Toyen (prací Mileny Bartlové), přičemž ostatní „výtvarné“ kapitoly zkoumají šance homosexuální interpretace ve starším umění (o tom píše Hynek Látal), českou dekadenci (zpracoval ji Ladislav Zikmund-Lender), současné aspekty problematiky (Zuzana Štefková) i populární vrstvu výtvarného umění (opět Zikmund-Lender). Tolik tedy k divadlu, filmu, malířství a sochařství, avšak celých tři sta stran, a tedy těžiště knihy, spočinulo v reflexi literatury.

Jednoho ne zanedbatelného ložiska se dotýká Michal Čuřín v kapitole Dvacet let bojů za populární homosexuální literaturu a meziválečné období je zevrubně vykládáno ve společně psané studii Roara Lishaugena a Jana Seidla. A speciální pozornosti se pak takřka v centru všeho tohoto dění dostalo (k překvapení mnohých) spisovateli Josefu Mühlbergovi, a to v „několika poznámkách“ Lukáše Motyčky (str. 184-209).

Publikace je doplněn devadesátkou barevných fotografií i jmenným rejstříkem, nicméně navzdory své pregnantnosti a šíři záběru Putnovy předmluvy zůstávají nad přístupem k tématu nadále otazníky. A obzvlášť se zjevují tomu čtenáři, který věří ve známou tezi o tom, že autor je mrtev. Jeden a týž tvůrce, ať už filmař, výtvarník či spisovatel, je totiž bezpochyby s to v průběhu života a postupně vytvořit díla, která lze s ohledem na homosexuální aspekt akceptovat značně rozličně. Reflektuje-li to sborník dostatečně, je otázkou. A není snadné to reflektovat dostatečně. V té souvislosti bych tedy i sám navrhl (i jako jakousi pomůcku čtenářům) následující třídění, ve kterém si ovšem kdykoli dosaďte za pojem gay pojem lesba a ve kterém nepracuji na pražádné neostré „škále“ - a tedy ani s pojmem bisexualita.

1. Autor konkrétního díla je gay - a vědomě na téma tvoří.

Příklad: Skrz mnohá díla Julius Zeyer, Jiří Karásek ze Lvovic nebo dnes Radoslav Nenadál.

2. Autor konkrétního díla není gay, avšak opět vědomě tvoří obrazy, filmy či literaturu „na téma“. Poznámka: U kořene jeho aktivity často bývá (bohužel?) touha provokovat.

3. Autor opět není gay, nicméně zachytil v konkrétním díle heterosexuální vztah hrdiny k jeho příteli, což ovšem část životem poučených vnímatelů interpretuje s ohledem na vlastní zkušenost buď jako bod 1 či jako bod 2.

4. Autor konkrétního díla není gay a celkem trefně se domnívá, že „jen“ zachytil vztahy mezi kamarády. Část vnímatelů však cítí latentně homosexuální podstatu. Je to podle mě případ jen některých a nikoli všech prací Jaroslava Foglara.

5. Autor konkrétního díla je gayem, čehož si ovšem není vědom, zabývá se vztahy mezi nějakými přáteli a obě dvě potenciální interpretace přátelství – i heterosexuální, i homosexuální – budou bezpochyby správné.

6. Autor je opět gay, ať už vědomě či nevědomě, ale vůbec nepíše o vztazích mezi gayi. Nicméně se jeho reálná sexuální orientace v části díla odráží (Ladislav Fuks).

7. Autor konkrétního díla není dešifrovatelný v našem ohledu a jen některé prvky jeho práce mohou vést část interpretů k přesvědčení, že fakticky byl latentní homosexuál. Příklad: Jaroslav Hašek, ale koneckonců i třeba Bohumil Hrabal, jak naznačuje minimálně Milan Jankovič. Tady ovšem již narážíme na mantinely, které se velice správně přeptají, proč jsme vůbec měli zapotřebí tvůrce podobně vydělovat. Pokud to totiž budeme s podobnou analýzou přehánět, bezpochyby skončíme až u úvah nad (možnými) homosexuálními aspekty díla Vladimíra Párala a rozplyneme se v celku kultury jako takové. Tím ale samozřejmě nechci tvrdit, že by knihy, mezi které náleží i Putnův sborník, nebyly z praktického hlediska více než přínosné.

Z blogu Literárních novin.