28.3.2024 | Svátek má Soňa


KNIHA: Historie pro budoucnost (1)

16.2.2015

Každý z nás jistě někdy četl nebo slyšel větu: “Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat. (George Santayana, americký filosof španělského původu)

A protože doba se změnila, a to dramaticky, zmizela krásná léta bezstarostného politicko-intelektuálního plácání po roce 1989 o tom, že je tato „země spálená“, a řešení pseudo-problémů vyvolaných blouzněním eurohujerů (a ženských, co by jinak na vrcholová místa neměly), zda je skutečně nutné, aby ve vedení firem sedělo 50 % žen, a pak snění, že už co nejdřív nastane u nás „euroráj“, jsou dnes nějak mimo.

Celý ten směr, který měl znamenat podle neoliberála Francise Fukuyamy „Konec dějin“, se ukázal intelektuálským blábolem.

To se tedy nějak nepovedlo. To uznává i Merkelová, zatímco idol našich eurohujerů Cohn Bendit, který nám jezdil vykládat na Hrad, co máme dělat, náhle někam zmizel a je zticha. Ostatně má se v europarlamentu jak prase v žitě.

Podáváte-li se na výkony naší žurnalistiky a žurnalistiky obecně a následně na „diskuze“ pod články, vidíte, že jedním z hlavních způsobů jak někoho pomluvit nebo pošpinit je využití neznalosti historických reálií čtenářů.

A to se týká i našeho postoje v dnešní turbulentní době. Objevují se články, v kterých je implicitně obsažena otázka, s kým půjde naše zahraniční politika dále. Na východ, anebo k Německu?

Dnes jsme v poměrně mimořádně dobrém vztahu k Německu. Ovšem ne v tak dokonalém, jak se předstírá. Protože kdyby byl skutečně přátelský, nemohl by v Německu existovat Landsmanšatf a Svaz vyhnanců. Dvě mocné organizace stále prorostlé nacismem – a živené z německého státního rozpočtu, jejichž cílem je změnit výsledek II. světové války na německé vítězství - stále prosperují.

To tedy znamená, že bychom neměli vědět, co se pod hladinou česko-německých vztahů skrývá. A z čeho naši sousedi vycházejí a na co v zahraniční politice navazují. Jak říká G. Friedman, státy jsou řízeny ze skrytého mentálního pozadí často více svojí geopolitickou polohou a dějinami národa či státu než momentální politickou garniturou.

Mimochodem také proto vztahy mnoha států s Německem, dnes vedoucí síle a sjednotiteli Evropy v EU, začínají být složité. Řekové své plakáty, kterými vítali Merkelovou nakreslenou v SS uniformě, už přetavili do vítězství částečně šílené, částečně levicově-fašistické strany Syriza (fašistické ve smyslu italského fascismo Benita Mussoliniho). Ovšem strany, která ukazuje, že německá - a nejen ekonomická - politika ve vztahu k nemalému množství států Unie – Řecku, Španělsku, Portugalsku, Itálii, Maďarsku - prostě zklamala.

Španělé dnes už jen čekají, kdy vynesou volby k moci hnutí Podemos neskrývající svoji nechuť k Německu. Protiněmecké ve smyslu zároveň protiunijní jsou i další politické strany a hnutí a získávající stále více hlasů mezi voliči. I značná část německých občanů současnou politiku vedenou Berlínem v závěsu jako s fámulusem Francií odmítá. A jejich volání „pryč s cizinci“ se může brzo dotýkat i nás.

Toto je pro nás, jako stát i národ, nikoli nová, ale jen staronová situace. Přidejme k tomu skutečnost, že i kdyby se všichni kavárenští intelektuálové vzteky pominuli, u nás stejně jako v Německu jsou stát a národ jedno. Přičemž my své imigranty a menšiny dějinně zvládáme – až na sudetské Němce - stejně tak dobře jako Němci - až na jejich muslimy.

Abychom se mohli orientovat v tom, co by mohlo přijít, musíme si přečíst dějiny. Skutečné dějiny. A ne lži, co do nás hustili nacisté a pak komunisté a které převládají v mnoha hlavách dodnes. Obě ideologie a jejich metody v realitě „psychoválky“ fungují v domnění, že když nás přesvědčí, že jsme národ zbabělců a udavačů, tak nás lépe a lehčeji ovládnou.

Takže je stále potřeba objevovat veřejnosti neznámé, skutečné „zasuté“ dějiny. A zatajované dějiny. Umělecké a literární líčení toho, co se stalo v dějinách, a to hlavně v posledních 150 letech, z čehož často vycházejí naše dojmy, je velice často poplatné době, v které vzniklo. Ale fakta jsou fakta. Někdy stačí docela málo.

Přesvědčil jsem se o tom,, když jsem v jednom svém článku o konci světové války psal o tehdy stále omílaném tvrzení, že Češi zavraždili v roce 1945 celkem 200 až 300 tisíc Němců. Jak tvrdil od konce války Landsmanšaft (a vláda spolkové republiky se k tomu „nevyjařovala“). A jak jsou o tom přesvědčeni dodnes mnozí Němci a hlavně potomci sudetských Němců. A jejich čeští obdivovatelé a hledači českých vin.

Trochu jsem čtenáře a diskutéry překvapil, když jsem jednoduše použil mozek a počty ze základní školy. Když se dáte do počítání, vyjde vám, že kdyby na územní Čech a Moravy bylo organizovaně zavražděno v průběhu cca jednoho roku 250 000 Němců, muselo by tady po tom zůstat dvě stě padesát hromadných hrobů. Každý s tisícovkou mrtvol. Anebo dva tisíce pět set hrobů, každý se stovkou mrtvol. Případně dvacet pět tisíc hrobů s deseti mrtvolami.

A to by se nedalo dodnes utajit. Zvláště když naše území pokrývá svou činností velice aktivní organizace „Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge e. V. “ (Lidový spolek péče o německé hroby obětí válek). Která například ve spolupráci s našimi orgány vytvořila velký německý válečný hřbitov v Mariánských Lázních. Další pak v Rakovníku a Olomouci. Řeknete-li ovšem dnes „obyčejnému Němci“, že u nás jsou pečlivě upravené hroby tisíců německých vojáků, koukají jak trubky. (Mnoho našinců také!) Někteří mi pak připomínají naše „diskutéry“ na netu, kteří bez ohledu na fakta začnou vykládat, že to není možné. A jednou mne téměř fyzicky napadli, jako „českého lháře“, mladí čeští „aktivisté“ s vymytými mozky. Přestali, až když jsem jim ukázal internetové stránky Ostatky německých vojáků budou definitivně uloženy v Chebu, Ostatky německých vojáků odpočívaly desítky let vedle rodinného domu a Pohřebiště vojáků Německé armády.

Informace jsou v důležitou zbraní. Například v takzvaných „spy wars“, které mají předem ovlivnit nepřítele anebo skupinu, kterou je potřeba eliminovat politicky. U nás stále doznívá a silně ovlivňuje výsledky nacistická propaganda prováděná před rokem 1938, za protektorátu, ale i potom.

Proti propagandě je nutno stavět fakta. Před nějakou dobou jsem proto uveřejnil informaci o vynikající knize – sborníku dokumentů sestaveném dr. Vojtěchem Šustkem (blahopřejeme k získání doktorského titulu) a vydaným za přispění Archivu hlavního města Prahy v nakladatelství Scriptorium. Kniha se jmenuje Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava a je v ní shromážděno mnoho dokumentů o tzv. Heydrichiádě.

Jen tato fakta, ověřená a zdokumentovaná, jsou silnou zbraní vůči některým politickým stereotypům používaným vůči Čechům. Například o údajném udavačství Čechů za protektorátu a hlavně po atentátu na Heydricha.

Světlo do věci přinesla takzvaná „Pannwitzova zpráva“, která byla dlouho Čechům nepřístupná. Popravdě spíše zatajovaná. Kriminální rada Heinz Pannwitz byl vedoucím Zvláštní vyšetřovací komise gestapa po atentátu na Heydricha. Tato zpráva, vytvořená předním nacistickým vysokoškolsky vzdělaným odborníkem na boj s nepřáteli Říše, sama vyvrací neustále omílané mýty o tom, jak se Češi chovali za nacistické okupace. A že byli hromadnými udavači, jak do konce války rozšiřovala nacistická kontra propaganda. A po válce sudetští Němci. A kteroužto lež dodnes milují naši diskutéři o „české povaze“. Podle německých pramenů vypsanou odměnu za „udání“ na parašutisty obdrželo prý 88 osob. I vyloženě pronacistické stránky konstatují, že nejde je o Čechy, ale o sudetské Němce, nejvíce proněmecké stanovisko tvrdí, že podle jmen a příjmení (sic!) z nich bylo pravděpodobně 76 Čechů, ale to je cucání si faktů z prstu. Stačí se podívat třeba na seznam popravených za heydrichiády a podle této logiky by jich byla nejméně třetina Němců. Ostatně Panwitzova zpráva výslovně konstatuje, že žádné z těchto „udání“ nepřineslo relevantní informaci.

Nacista Pannwitz ve zprávě, kterou poslal jak vedení gestapa a také Hitlerovi, prozradil svůj nechtěný obdiv k nezlomnosti Čechů. Hlavně Sokolů a českých žen, které pomáhaly parašutistům (viz např. Nejhorší nepřítel byly české ženy, přiznal nacista).

Od doby vyjití této publikace se tak snížily různé hlášky o údajné české zbabělosti a udavačství jak v tisku, tak v dalších mediích. Protože Pannwitz to ve zprávě sám důrazně popírá a konstatuje neúspěch pokusu získat takto nějakou relevantní informaci. Teprve tato fakta pomohla části české veřejnosti ocenit své předky a na druhé straně znemožnila na toto téma neustále vyrábět difamační kampaně.

V současnosti se objevila na trhu další mimořádně důležitá a zajímavá kniha od Evy Hahnové s titulem Od Palackého k Benešovi.

Hahn-Benes sm

Autorkou je známá česko-německá historička. Kniha je plná prvně přeložených německých a protektorátních dokumentů. V obsáhlém díle najde čtenář mnoho zajímavých věci. Je jich mnoho, a tak jsem vybral jen malou ukázku.

Například na str. 486 „Směrnice o psaní o českém národu“. Tu vydalo Říšské ministerstvo propagandy 1. listopadu 1941 a podepsán je pod ní Dietmar Schmidt, vládní rada.

Autorka knihy jako úvod před otištěním „Směrnice“ říká:

„V roce 1941 vydalo říšské ministerstvo propagandy směrnice pro tisk o tom, jak psát o identitě českého národa. Jde o jasné a bez jakéhokoli komentáře srozumitelné příkazy, na kterých je pozoruhodný především jejich úspěch. Propaganda komunistického režimu se sice po dlouhá desetiletí pokoušela následky této indoktrinace překonávat, ale po pádu komunismu by se mohlo zdát, že někdejší hnědá propaganda zapustila hlubší kořeny, než si asi její současníci představovali. To naznačují mnohé dnes módní postoje např. vůči tradicím českého obrození jako „nacionalismu“, nepřiměřené zdůrazňování českých vazeb na německé prostředí a zanedbávání všeobecně transnacionálních zkušeností nebo vytěsňování spojitostí českého národa se slovanským světem.“

Pokračování příště