Od mnoha lidí – přátel i nepřátel, dostávám často e-mailem odkazy na Youtube nebo na různá videa. Vesměs jde o politickou propagandu, někdy o témata náboženská. A přiznám se bez mučení, že se na ně z 95 % nedívám. Je toho mnoho a kdybych si měl prohlédnout všechny odkazy, nedělal bych nic jiného. Mnohem raději čtu, než se dívám na monitor. Připadá mi, že toho stihnu víc a ve větším klidu.

V posledních třech týdnech u mě nastala radikální proměna. Téměř každý večer se dívám na Youtube. Sleduji tam ovšem jediného člověka, kanadského psychologa Jordana Petersona. Objednal jsem si jeho knihu 12 pravidel pro život (V originále 12 Rules for Life), přestože podobné tituly mě zpravidla odrazují. Někde jsem četl, že se prodalo už přes dva miliony výtisků v angličtině. Kniha už vyšla slovensky – naši bratři nás opět v něčem předhonili. Kniha není jednoduchá na čtení a má kolem čtyř set stran. Jsem asi ve dvou třetinách a nedá mi to, chci se s Vámi podělit o své dojmy. Žasnu nad fenoménem Jordan Peterson.

Pokud vím, Peterson začal vzbuzovat širší pozornost, když prohlásil, že nebude respektovat v Kanadě nedávno přijatý zákon, že všichni musí respektovat, jakým zájmenem chtějí být oslovovány transgender osoby, tedy lidé, kteří si změnili své pohlaví. Petersonova námitka nesměřuje proti těmto lidem – říká, že nemá problém lidi oslovovat tak, jak oni sami chtějí. Jeho námitka zní: Vláda může zakazovat určité mluvení, nemůže ale určité vyjadřování přikazovat. A zdůrazňuje: Nesmí tak činit žádná vláda, ani pravicová, ani levicová, ani liberální, ani konzervativní.

Tento postoj vzbudil okamžitě rozruch a veliký odpor liberálů (váhám, zda nedat toto slovo do uvozovek, protože v poslední době se liberálové obracejí v pravý opak, čím původně byli, a stávají se největšími nepřáteli svobody slova). Na internetu lze dohledat řadu střetů mezi Petersonem a liberály; pro počátek doporučuji zadat do vyhledávače Google slova „Jordan Petersen Newman“ a dostanete se na interview s redaktorkou BBC paní Newmanovou; pak si jistě sami snadno najdete další rozhovory s tímto pozoruhodným mužem.

Jsem fascinován tím, jak Jordan Peterson reaguje na různé výtky a různá nařčení. Nepřistihl jsem ho, že by zesměšňoval nebo dehonestoval kohokoli ze svých oponentů. Chová se k nim velmi velkoryse a kde může, dá jim za pravdu, a dokonce je pochválí. S přehledem ale vyvrací tvrzení o tom, že rozdíly mezi muži a ženami jsou minimální a jsou důsledkem kulturních vlivů. Vysvětluje, proč se feministky mýlí a v čem je hnutí identit nebezpečné pro celou společnost.

Často je onálepkován jako extrémní pravičák. Na této věci se pokusím ilustrovat jeho postup a jeho argumentaci. Namítá následující: Ve společnosti se můžeme setkat s extrémní pravicí, s umírněnou pravicí, s pravým středem, s levým středem, s umírněnou levicí a s extrémní levicí. Pokud je někdo levičák, měl by se poctivě vyrovnávat s nejrůznějšími názory od středu po krajní pravici. Jakmile ale někoho onálepkujete jako krajního pravičáka, vylučujete ho ze „slušné společnosti“, nicméně pokud daný člověk extrémním pravičákem není, děláte nepoctivý krok, který vám umožňuje nevyrovnávat se s celým spektrem názorů všech těch, kdo jsou napravo od vás – třeba i s levým středem. Peterson označení za pravičáka odmítá a dosti přesvědčivě dokazuje, že pro společnost je důležité, aby měla pravici i levici. Pravice často stojí na straně autority a řádu, a to je správné. Nicméně s autoritou a řádem se to dá přehnat, autorita se mění v tyranii, a společnost pak přichází o svobodu a tvořivost. Proto je třeba levice, která hájí svobodu proti autoritě. Jenže pokud levice pravici totálně vygumuje, společnost upadá do chaosu. Má-li být člověk prospěšný, může být pravičák nebo levičák, ale musí si uvědomovat důležitost opačného pólu. Pokud druhou stranu vygumujeme, vyprodukujeme buď frankistické Španělsko nebo Madurovu Venezuelu (dodávám já).

Jordan Peterson se může jevit jako extrémní pravičák, protože v akademickém světě zcela převážila extrémní levice, která se odmítá poctivě vyrovnávat s pravicí a je pro ni pohodlnější Petersona onálepkovat. V jeho případě ale narazila na tvrdí oříšek. Peterson má své názory dobře promyšlené a zdůvodněné, a nejenže dokáže obhájit své názory, ale je schopen i přesvědčivě ukázat, kde se jeho oponenti mýlí. Řídí se ovšem svým poznáním: „Pokud vám někdo oponuje, můžete být v pokušení příliš zjednodušit jeho tvrzení, případně je parodovat nebo překroutit. Taková hra je ale kontraproduktivní a jejím účelem je poškodit toho, kdo vám oponuje, a neoprávněně vylepšit svůj status“ (str. 247). Něčemu takovému se Peterson pečlivě vyhýbá. Svým oponentům vždy pečlivě naslouchá a nikdy je neuráží.

Přiznám se, že nad Jordanem Petersonem každý večer znova žasnu.