Dvě knihy rozhovorů s Václavem Havlem, jak je sepsal vynikající český novinář Karel Hvížďala, se od sebe nemohou lišit víc, než se liší.

Společné mají pouze jedno, a právě to nejdůležitější: představují bývalého prezidenta rozsáhleji (a převážně i přesněji), než to zatím dokázal jakýkoliv jiný autor.

Shrnuto: Hvížďala je mistr rozhovorů, v nichž je zřejmé, že tázající nejde tázanému bezpodmínečně po krku, v nichž je zřejmá úcta k tázanému, která ale neznamená rektoskopii, a z nichž je zřejmé, že tázající se si udělal domácí cvičení, takže o tázaném ví mnohem víc, než by si tázaný někdy i přál.

Tohle všechno se musí umět. A je to dřina.

Je pravda, že se o rozhovory v rozsahu celých knih pokoušejí mnozí. Výsledky jsou někdy zajímavé, jindy ani moc ne. K neúspěchům dochází většinou proto, že si autoři ukousnou větší sousto, než by mohli strávit. Domnívají se, že když mají několik set stránek, mohou zpovídaného rozebrat do mikroskopických podrobností. A ani dost málo netuší, že jestli něco nejde, je to právě tohle. A nejen to: tihle autoři také netuší, že jestli o něco nejde, je to právě tohle.

Právě v tom se liší Hvížďalovy rozhovory od děl a dílek všech ostatních adeptů tohoto žánru. Hvížďala v první řadě moc dobře ví, proč zpovídat právě teď právě tohoto. Kromě toho, Hvížďala moc dobře ví, že nejde o něj. Hvížďalovy rozhovory nejsou exhibicí tazatele.

Dálkový výslech vznikl v době vlády jedné strany, za napínavých okolností, v ovzduší, které přímo vyžadovalo naprosté utajení a způsoby spolupráce, které připomínaly spiklenecké chování benátských dóžat.

Prosím stručně pak vznikl v době, kdy Václav Havel odešel z Hradu do soukromí. Nešlo mu to zrovna nejlépe. Zbytečně moc si zvykl na záři reflektorů, blesky fotoaparátů a stovky mikrofonů, které očekávaly jakýkoliv jeho výrok, i kdyby měl být sebepitomější. Těžko mu to lze zazlívat. Chyběl mu potlesk a vyprodaný sál (viz písnička Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra). Kdo mu to chce vyčítat, nechť to zkusí po něm. Ostatně, právě s tímto prapodivným jevem se Václav Havel pokusil vyrovnat ve své hře (a stejnojmenném filmu) Odcházení. Je jedno, jak moc se mu to povedlo nebo nepovedlo. Je podstatné, že o tom věděl a že se s tím pokusil vyrovnat.

Korespondence Karla Hvížďaly s Václavem Havlem je nejnovější knihou Karla Hvížďaly. Zveřejňuje v ní dopisy, které si vyměňoval nejdříve se slavným disidentem, později s bývalým prezidentem, když spolu pracovali na těch dvou rozhovorech.

Je to ohromný pohled do zákulisí, který prozrazuje mnohé, hlavně o tázaném.

Jak řečeno, v případě Dálkového výslechu šlo o podnik zcela nezbytně utajovaný až do chvíle zveřejnění.

V případě Prosím stručně si tázaný vyžádal vytvoření malé skupinky, která pomáhala vytvořit celé dílo, o jejímž bytí věděli pouze její členové. Proč ta hra, to není zřejmé dodnes. Hra jen tak, pro hru?

V případě obou knih je zajímavé, jak si Václav Havel hlídal, aby vše, co řekne, odpovídalo obecnější představě o jeho osobě, životě a díle (cizím slovem: image). Dokonce odmítl, aby Hvížďala použil přepisu čtrnácti hodin magnetofonového záznamu odpovědí, který Havel sám pořídil v jakémsi utajovaném bytě někde v Praze na Vinohradech, ačkoliv použití magnetofonu původně nabízel právě on. Natočené odpovědi mu přišly příliš spontánní, některá slova dokonce prý byla nespisovná, nemluvě už ani o tom, že v řeči tu a tam odbočil jinam, než původně zamýšlel, a čas od času se přeřekl. Prostě: dokud to není dokonalé, nepustím to z rukou, což je jako autorský cíl sice chvályhodné, ale onen magnetofonový záznam neměl být ničím více než polotovarem.

Při přípravě druhé knihy Havel Hvížďalu trochu podrazil. Původně mělo jít o rozhovor. Ne, nikoliv o pokračování Dálkového výslechu, i když bylo jasné, že se tu či onde bude muset objevit nějaká odvolávka na věci řečené minule. Jenže Havel si prosadil, že do knihy kromě samotného rozhovoru, který bude tím pádem o to kratší, vybere záznamy ze svého deníku, většinou z doby, kdy péčí Kongresového archívu (nikoliv knihovny, jak se říká všeobecně: library znamená v angličtině jak knihovnu, tak archív) seděl ve Washingtonu. Kromě toho lpěl na tom, aby se objevily některé z jeho pokynů pracovníkům prezidentské kanceláře. V prvním případě projevil znamenitou neznalost Ameriky, neboť ji viděl pouze z oken washingtonského establishmentu a to je pohled ohromně zkreslený. Ve druhém případě na svých vlastních důkazech poměrně dokonale popřel své vlastní tvrzení, že se jako prezident nepletl do praktických politických otázek, které mu nepříslušely. Pletl, a jak. Machiavelli by se od něho mohl naučit spoustě nových kousků.

Hvížďala ovšem nepojal svoji sbírku dopisů jako nějaký obviňující spis proti Václavu Havlovi, který se už stejně nemůže bránit, ale ani jako obhajobu svého autorského podílu na těch dvou knihách. Hvížďalovi velice správně došlo, že pro pochopení určitého období v moderních českých dějinách nebude od věci, když si zaujatý čtenář prostuduje úplně původní podklady.

A tak ty podklady, doplněné pouze o několik zcela faktických připomínek, vydal.

Budiž jemu i nakladatelství Galén vzdán dík.

Knížka je to útlá, dobře se drží v ruce, díky typografickému umu Clary Istlerové se také dobře čte, vhodně ji doplňují fotografie Bohdana Holomíčka, Jiřího Stacha a Oldřicha Škáchy. Má jedinou chybu, a ta je zrovna na obálce. Totiž: ona druhá knížka se jmenuje Prosím stručně, a na obálce je to obráceně, jako Stručně prosím. Další důkaz pravosti tvrzení, že pod svícnem bývá největší tma. Ale to je drobnost, která nijak neubírá na kvalitě a užitečnosti Hvížďalovy nejnovější knížky.