To říká Saša Vondra v rozhovorech, jež s ním vedla Jolana Matějková.

Nejde o žádné tajemství, že náš současný ministr obrany má tzv. "modrou knížku". Jen pro méně zasvěcené: tento dokument obdrželi branci, kteří nebyli způsobilí pro výkon dvouleté základní vojenské služby, pokud byla u nás uzákoněna. Obdrželi ji pouze ti, kteří na základě lékařského vysvědčení nebyli zcela zdrávi. Je všeobecně známo, že tuto modrou knížku v 70. a 80. letech minulého století dostávali jen silně postižení lidé, kteří mj. nesměli řídit ani automobil. Ale termín je znám již z třicátých let, kdy byl v našem školství vytvořen organizační a učební plán – tzv. Modrá knížka a podle ní začaly vyučovat některé průkopnické školy. Dnes toto označení nese též Bankovní institut – vysoká škola v Praze.

Na autogramiádě knihy Jolany Matějkové Děda se taky nebál (vydala Paseka Praha), která je rozhovorem s Alexandrem Vondrou, na položenou otázku s úsměvem odpověděl, že se nehodlal zúčastnit na tajně plánovaném tažení proti Němcům kamsi k Rýnu, že dělal vše pro to, aby se mu podařilo tuto modrou knížku získat, vystudovat přírodní vědy (geografii) na Univerzitě Karlově v letech 1979-1984, kde byl povinným předmětem vojenská výchova.

"A umíte zacházet se zbraní, umíte vůbec střílet?!" I tady se nedal zaskočit, protože při několika svých návštěvách vojenských výcvikových táborů (mj. na Libavé) se mu podařilo vzít zbraň do ruky a střílet do terčů…

Loni náš protagonista oslavil padesátiny (*1961) a letos poprvé v knize rekapituluje svůj život:. Od svého dětství, přes divoké mládí, disent, tiskového mluvčího Charty 77 a spolupráci s Václavem Havlem, až po práci na ministerstvu a v Senátu Parlamentu ČR. Proč není příliš brzy nad podobným zamýšlením? Jeho vlastní otec zemřel v 51 letech. Předloni mu skonala maminka.

"U její postele jsme se několik týdnů s bráchou a se sestrou střídali. Vve chvílích, kdy jí bylo lépe, jsem ji naposledy vzal i do Litoměřic, kde strávila část dětství. Vyprávěla mi o našich kořenech a příhodách, o nichž jsem dosud neměl ani tušení. Měl jsem potřebu si jedinečné vzpomínky uchovat," přiznává ministr a vzápětí zmiňuje i druhý důvod, který již souvisí s dráhou politika. "Bylo o mně dost napsáno, z toho hodně lží jen proto, že jsem se snažil vykydat hnůj na Ministerstvu obrany, což mnohým vlivným nebylo po chuti. Kdyby bylo pravdou jen procento toho, co o mně někteří šíří, musel bych emigrovat. Ale já zůstávám a jsem připraven dál se rvát za region, v němž jsem senátorem."

Vzorem jsou jeho dědové. "Jeden bojoval za republiku v legiích, druhý v protinacistickém odboji. Mám odvážné předky, na které mohu být hrdý," vysvětluje název knižního rozhovoru.

Slouží mu ke cti, že jako málokterý v současné době, stihl zpracovat rodinný rodokmen, vypátrat své předky. Jak dědeček, tak jeho bratr byli legionáři. Alois Pleiner-Petrovický se zúčastnil bitvy u Zborova, prodělal tarnopolský ústup a v bojích s bolševiky u Simbirska byl těžce raněn. Za první republiky pracoval na ministerstvu obrany, dotáhl to až na podplukovníka a za nacistické okupace působil v odboji – v Obraně národa. Po tzv. vítězném únoru byl komunisty degradován.

Naproti tomu děda Vladimír absolvoval jako legionář onu dlouhou sibiřskou anabázi až do Vladivostoku, odtud lodí přes Singapur, Cejlon a Suez do Prahy. Na Sibiři byl kapitánem u dopravní roty a dokonce měl převážet Kolčakovo zlato – carský poklad střežili právě čeští legionáři. O jeho osudu dnes stejně nikdo neví. V Irkutsku se jeho dědeček – ovšem mladý voják – oženil se zchudlou rusko-francouzskou šlechtičnou. Po návratu a pobytu v Praze zemřela při porodu druhého dítěte. Zůstal po ní strýc Radomír Pleiner, v mládí skaut, který začínal v legendární Dvojce Jaroslava Foglara. Stal se archeologem a odborníkem na kulturu Keltů a dobu železnou v naší zemi.

Otázka stíhá otázku, kniha se čte jedním dechem, rozčleněná do kapitol, jejichž stručné názvy přesto prozrazují obsah: Četl jsem kovbojky, S fízly a patách, Legendární blondýna, Sametové tsunami, Indiánská dýmka míru pro Gorbačova, Na výsluní života, Knihy a summit NATO, Eurotřaskaviny, Odposlouchávání české politiky a V bouři – vesluj dál!

Vystihující a pozoruhodné jsou vsuvky, kterými do knihy přispěli přátelé: František Čuňas Stárek, Jáchym Topol, manželka Martina, Krystyna Krauze, polská disidentka, Michal Žantovský, Madlen Albrightová, Dana Němcová, Cyril Höschl, Marek Benda a Tomáš Töpfer. Dojemné je též úplné znění projevu na zádušní mši za disidentkou Markétou Fialkovou.

Rozhovor vedla zkušená novinářka (*1967, autorka několika biografií osobností, natočila též množství dokumentů). Tentokrát hovořila s člověkem – politikem, který se dosud ve svém životě pohyboval na tenkém ledě. Přesto v politice vydržel už déle než dvě desetiletí. S paní Martinou mají tři děti a všechny si je získala dramatická "máchovská" krajina mezi Litoměřicemi a Českou Lípou, od roku 2006 zastupuje Litoměřicko, Roudnicko a Slánsko jako senátor.

Žádné otázce se nevyhýbal, odpovídal bezprostředně po několik volných dnů a půldnů. Vznikla zdařilá knížka s ilustracemi - rád ji doporučuji pro čtenáře všech generací.