Nedávno vydalo nakladatelství Academia (v dobrém českém překladu od Jany Zoubkové) knihu - devět esejů - pod titulem "Teorie nevzdělanosti", kterou napsal rakouský filosof Konrad Paul Liessmann (Theorie der Unbildung, Paul Zsolnay Verlag, Wien, 2006). Tento autorský počin zaujal nejen vědeckou a odbornou komunitu, nýbrž i tu část veřejnosti, která se o vzdělanost, vzdělání a vzdělávání zajímá.

Doubravka Olšáková (Dějiny a současnost, č.7, 2009, str.44) si všimla hlavně Liessmannovy kritiky namířené na nynější postavení univerzit a univerzitních osobností v Evropě - pochopitelně v Německu a Rakousku především. V současné době - dle Liessmanna - nelze nepozorovat degradaci humanitního univerzitního vzdělání, jeho fragmentaci a deformaci pod ekonomickým tlakem společnosti, která si sice říká společnost vědomostní, ale ve skutečnosti se jedná pořád - a ještě dlouhá desetiletí se jednat bude - o společnost industriální. Získávání a předávání vědění i v oblasti humanitních věd se začalo považovat, obdobně jako v průmyslu - za produkci a obchod.

Skeptické názory profesora Liessmanna, zaměřené na současný stav všeobecného vzdělání, zaujaly i našeho známého publicistu a popularizátora vědy Václava Cílka (Vesmír č.6, 2009, str.423 - 425). Cílek si všímá, jak Liessmann účinně a zasvěceně analyzuje současné snahy "vědeckého establishmentu" kvantifikovat vědecké aktivity pomocí různých srovnávacích žebříčků a podobných "evaluačních", mechanicky vykonstruovaných měřidel. Takto se poměřují dneska týmy, instituty i jednotliví vědci nejen v přírodovědných oborech, například v biochemii, ale i v oborech humanitních, například v historii. Zesměšnit takovou paralelnost bylo pro univerzitního profesora filozofie téměř logickou povinností.

V každém z těch devíti esejů dostává někdo z oblasti vzdělávání na frak: Například v druhé kapitole je průzračně vysvětlen rozdíl mezi pojmem informace a pojmem vědění, což je jeden z kořenů tajné nenávisti některých papalášů a nedouků vůči všeobecné vzdělanosti. Ve čtvrté kapitole si bere esejista Liessmann na paškál známou akci PISA (= Programme for International Student Assesment OECD). V prismatu tohoto pověstného testu vědomostí patnáctiletých žáků (koná se každý třetí rok) a srovnávání výsledků do tabulky, podobající se výsledkové listině Ligy mistrů, berou za své veškeré historicky uznávané cíle vzdělání: klasické cíle (autonomie, sebevědomí, duchovní proniknutí světa), reformní cíle (přiblížení životu, sociální kompetence, radost z učení) i neoliberální cíle (flexibilita, mobilita, uplatnění ve společnosti). Nastoupil jeden jediný "vzdělávací" cíl: obstát v testu PISA.

Ve stejném kriticko-posměšném stylu se zabývá profesor Liessmann v páté kapitole problémem paradoxů při hodnocení vědecké práce. Skutečně výjimečné, originální, kreativní přístupy, které vědomostní společnost údajně vysoce oceňuje, při hodnocení zaběhlými evaluačními způsoby nutně musí propadnout, protože tyto rádobyobjektivní, normalizované, osvědčené způsoby hodnotí vše, co se k hodnocení předkládá, podle kritérií, formulovaných již dříve - nové práce, opravdu nové, potřebné, jsou tímto hodnocením ignorovány. A tím pádem nedotovány, dovoluji si poznamenat.

K pojmům, které současní producenti vědy již dnes docela překroutili, patří pojem projekt. Začíná tím, že žadatelé sestaví projektovou žádost. V současných podmínkách projektová žádost nebo tzv. popis projektu je novým, svébytným literárním žánrem. Ovládat tento žánr dobře znamená získat od státní nebo dokonce eurounijní instituce dobré peníze: proto se vyplatí získat pro vypracování takové žádosti specialistu, který zná své Papenheimské, dovede transdisciplinárně a internacionálně žádost přizdobit, příznivými posudky ji podepřít a obdržet maximální počet bodů. Toto umění je dnes tak daleko, že někteří autoři neváhají žádost prezentovat jako svoji vědeckou publikaci v osobní bibliografii.

Bylo by možno charakterizovat i zbývající kapitoly jako autorovo cílevědomé strhávání masek a škrabošek z termínů, které původní smysl už ztratily nebo ztrácejí nebo se překotily v nesmysl. Jedná se o terminologii v médiích velmi frekventovanou: Mobilita studentů, bakalářské studium, kredity, elitní univerzita, titul Master, kompetence, týmová práce, flexibilita...

Podle mne klíčovou důležitost celého Liessmannova souboru esejů má kapitola I. Tam se vysvětluje, kdo bude milionářem. Bude-li dotyčný soutěžící vědět všechno, co vědět musí, bude pak umět zaškrtnout ze čtyř předem zformulovaných otázek tu správnou, vyinkasuje slíbenou odměnu a nechtě všem divákům názorně ukáže, jaký je rozdíl mezi takzvanou společností znalostní a společností vzdělanou.

© Petr Kersch, Děčín, červenec 2009