V polovině devadesátých let navštívil reportér Stanislav Motl (nar. 1952) Izrael a poprvé zaslechl jméno Antonín Kalina. Šlo o vězně z Buchenwaldu, jenž prý zachránil život stovkám židovských chlapců. Motl od té chvíle shromažďoval další informace a roku 2009 Kalinovi věnoval místo v knize Oběti a jejich vrazi. Čtyři roky nato vydal knihu Děti Antonína Kaliny (Rybka Publishers): má padesát kapitol, 300 stran a 250 fotografií.

Antonín Kalina pocházel z Třebíče, žil v letech 1902-1990 a válku strávil v Dachau a Buchenwaldu. Přežít šest let mu pomohla znalost jazyka a svébytná povaha. Jako by neznal strach.

Vyvrcholení přinesl konec roku 1944. Do Buchenwaldu přišly pěšky zástupy vězňů a mezi nimi stovky hochů. Kalina, který měl na starost blok číslo 66, je tam začal soustřeďovat, čehož nelitovali. Nemuseli zde pracovat, ba ani ráno nastupovat, Kalina nechal v jistém momentu zakrýt jejich žluté nášivky a esesmanům lhal, že na bloku „Židy nemá“. Jak to bylo možné, kniha ozřejmí.

Motl se setkal s Kalinovými synovci a přečetl knihu Gay Blockové a Malky Druckerové Rescues – Zachránci (1992). Její autorky totiž Kalinu navštívily v Praze už roku 1988. Díky ochotě Židovského muzea se Motl dostal rovněž k přepisu zajímavého rozhovoru Anny Hyndrákové s nejlepším Kalinovým kamarádem, kterým byl lékař Jindřich Flusser. I s Flusserovými potomky, i s jeho manželkou se pak Motl osobně setkal.

Do jeho rukou padla také podstatná část písemných vzpomínek jednoho vězně z Kalinova bloku 66; jmenoval se Robert Büchler. Právě Büchler se neuvěřitelným případem Antonín Kalina zabýval první, hned po válce.

Motl zhlédl i film producenta Steva Moskovice Kinderblock 66 – Návrat z Buchenwaldu. Je příběhem čtyř „Kalinových dětí“ a o Kalinovi se tu hovoří, i když jen několikrát. Motl dále zkoumal veškeré prameny a dokonce i jedno ze čtyř (někdejších) dětí z filmu vyzpovídal. O tom, kdo to Kalina byl, a jak žil před válkou a po válce, se však nedozvěděl nic. Napravil to a líčí třeba jeho vztah s Baťou. Jak se ukazuje, zachránil pak Kalina v koncentráku život i politiku Petru Zenklovi a jeho blokem prošli budoucí spisovatelé Elie Wiesel a Imre Kertésze (laureát Nobelovy ceny). Je to nicméně a nepochybně ještě jedna klíčová událost, bez níž bychom dnes o hrdinovi z Třebíče nečetli.

Tou událostí je podstatný spojenecký nálet na Buchenwald 24. srpna 1944. Není sporu, že byl úspěchem (zanikly některé zdejší zbrojovky), ale není také pochyb, že tenkrát skončil život 364 vězňů. Mnozí byli, pravda, zastřeleni na útěku.

Co však se stalo osudovým „Kalinovým dětem“, byl zánik osobních spisů vězňů na politickém oddělení. Od té chvíle bylo možné kamuflovat. A tak... Ano, německému podnikateli Oskaru Schindlerovi se povedlo přesunout pracovníky z Krakova do své továrny v Brněnci u Svitav a držitel Nobelovy ceny Nicholas Winton organizoval převoz víc než šesti set dětí do Anglie (i když legálně, už před vypuknutím války a za peníze z úvěru, který nám po Mnichovu poskytla Anglie k překonání těžkostí a z něhož jsme odčerpali dva a půl milionu liber). Ale Kalina?

Ten děti zachraňoval, zatímco mu hodinu po hodině běželo o život. V průvodních listinách měl: „Návrat nežádoucí.“ Přesto přežil, ještě pomohl a taky díky Motlově práci byl (už jako nositel titulu Spravedlivý mezi národy, 2012) loni vyznamenám in memoriam naší medailí Za zásluhy.

„Plynuly dny, týdny, měsíce. Stránky mé budoucí knihy přibývaly,“ vzpomíná Stanislav Motl, „a před mýma očima vyvstávala pozoruhodná postava muže, který si – jak si aspoň myslím – do konce svého života vůbec neuvědomoval, jaké mimořádné hrdinství v době druhé světové války vykonal. A zřejmě si to ani uvědomit nechtěl. Vše, co tehdy udělal, považoval za svou povinnost, za něco zcela samozřejmého. Byl už takový. Poctivý, přímý, nezištný. Ani černý, ani bílý.“

Autor knihy: Stanislav Motl je scenárista, autor desítek děl non-fiction a rozhlasových i televizních pořadů, jež také moderuje. Ocitl se ve válečných konfliktech a autentické prožitky čerpal rovněž na horolezeckých, námořních i speleologických expedicích. Pracoval v různých časopisech a mimo jiné obdržel Cenu E. E. Kische. Byl po roky protagonistou pořadu Na vlastní oči a již pět let připravuje pro rozhlas pořad Stopy, fakta, tajemství, který už dosáhl stovek dílů a dočkal se také televizní podoby. V Anglii pak Motlovi dvakrát předali The AIB International Media Excellence Awards, což je prestižní ocenění vnímané ve světě jako „rozhlasový a televizní Oscar“, ocenění, o němž rozhodují desítky porotců z celého světa.

Ukázka z knihy Děti Antonína Kaliny:
Dopadené muže řadí před Kalinovou šestašedesátkou.
Sousední sedmašedesátku vyhánějí. Skoro celou. Marně jim blokový vysvětluje, že to jsou vesměs invalidé, kteří nedojdou ani k bráně. Pak ozbrojenci vpadnou do šestašedesátky. „Kde jsou ti tví Židé?“ řve důstojník na Kalinu.
Kalina stojí v pozoru, ve tváři se mu nepohne jediný sval. „Tady žádní Židé nejsou,“ říká chladnokrevně. „Tady jsou pouze děti. Poláci, Holanďané, Češi, Francouzi.“
Esesák se vztekle ušklíbne.
Pak se obrátí k vyděšeným chlapcům. „Všichni Židé předstoupit,“ vyštěkne a jezdí očima po jednotlivých tvářích. Čeká.
Nikdo z dětí se ani nepohne. Důstojník jde rovnou před Kalinu: „Hergot, tak kde jsou ti tví Židé?“
„To opravdu nevím,“ odpoví Kalina. „Do rána byli v DAWu. (Součásti Německých vyzbrojovacích závodů.) Přece jste je tam sami odvedli. Hned v úterý. Přímo z apelplacu,“ lže Kalina, jako když tiskne, a ani v nejmenším nedá najevo strach.
Tu opět pomůže esesman, který ještě před několika hodinami pomáhal v továrně DAW Kalinovi zachránit šestatřicet chlapců: „Já tedy blokovnému věřím. Když říká, že jsou pryč, tak jsou prostě pryč. Tady na bloku je sice všelijaká havěť, ale Židé to nejsou. Odešli v úterý do DAWu a teď už budou bůhvíkde.“
Důstojník se uklidní, ještě jednou se rozhlédne a pak jen řekne: „Schon gut...“ Esesmané odcházejí. Z vězňů konečně spadnou poslední minuty napětí a strachu.