1.12.2021 | Svátek má Iva


KNIHA: Československo - stát, který selhal

23.12.2009

Československá republika vznikla podvodem. A ten podvod v sobě nesl zárodky neléčitelné choroby, která způsobila, že se státeček uprostřed Evropy nedožil ani mizerných sta let.

Tohle je základní myšlenka knížky americké profesorky dějepisu Mary Heimannové, která učí na universitě ve skotském Glasgowě. Knížkaheimann_cover se jmenuje Czechoslovakia: The State That Failed, což se dá přeložit dvěma způsoby: Československo: stát, který selhal, nebo Československo: stát, který propadl. Oba překlady mají svoji platnost. Vzápětí po svém vydání způsobila knížka obrovský rozruch. Po internetu se rozjela zajímavá bouře dopisů, které označovaly autorku za pitomou husu, která neví, o čem mluví, která si dovolí tvrdit, že Češi si za všechny své potíže mohou sami, ba i mnichovskou zradu mají na svém účtu, o Pražskem jaru a jeho tragickém konci ani nemluvě. Zajímavé na těch všech dopisech bylo (a dosud je), že většina jejich pisatelů se řídila pouze více či méně zasvěcenými recensemi, místo toho, aby si knihu přečetli vcelku, bez jakýchkoliv dalších recensentských zkreslení.

Takže co následuje, NENÍ recense. Co následuje, je úvaha nad tím, jak moc neradi vidíme, když nám někdo boří mýty, které jsme z důvodů více či méně ušlechtilých přijali za své.

Mary Heimannová začíná své vyprávění u Bílé hory, kde zcela věcně odhaluje původní důvody, které k oné porážce vedly. Známe několik dalších zasvěcených historiků, kteří klidně šli dál, až k době husitské, a s nemenším klidem Angličanů předložili důkazy, že to s tou údajnou jednotou národa v té době také nebylo zrovna tak nejskvělejší. Šli dokonce ve svém cynismu tak daleko, že poukázali na hmotné zájmy některých pánů, kteří právě z těchto důvodů přešli z jedné strany na druhou, a to tak, že zrovna ve chvíli, kdy se to té původní straně hodilo nejmíň. Ve světle jejich vysvětlení ta pověstná zrada Ryšaté lišky Zikmunda nebyla tolik odpudivá.

Popis doby bělohorské a pobělohorské z pera Mary Heimannové čtenáře utvrdí v tom, že se toho za těch pár století moc nezměnilo.

Ani doba obrozenecká nevyjde z rozboru jako doba úplně čistých ideálů. Mary Heimannová zcela bezohledně cituje časovou dokumentaci, která dokazuje bohapusté politikaření mezi těmi, jejichž jména nás učili vyslovovat s povinnou úctou.

A tím se, přes přechod do minulého století a začátek první světové války, dostáváme plynule k tomu nejdůležitějšímu. Ke vzniku Československé republiky po rozpadu Rakouska-Uherska. Dostáváme se také k tomu, jak někteří politikáři, později označovaní za “Muže 28. října”, ještě krátce před oním datem tvrdili, že by monarchii stačilo pár kosmetických úprav a že oni by byli nejraději, kdyby jejich národ zůstal i nadále c. a k., neboť proč měnit státní zřízení, když toho vlastně ani není třeba.

Čímž se dostáváme k zajímavým úlohám Tomáše Garrigue Masaryka, dr. Edvarda Beneše a slovenského generála Milana Rastislava Štefánika. Právě ti dva prvně jmenovaní totiž způsobili, že vítězné velmoci po určitém váhání souhlasily se vznikem Československa. Souhlasily s ním tak, jak jej navrhli Masaryk s Benešem, a ti jej navrhli tak, že si vymysleli nový - československý - národ a nepřímo při tom zneužili Štefánikovy přítomnosti k tomu, aby to vítězné mocnosti vzaly vážně. Mary Heimannová zde velice věcně poukazuje na drobnost: nově uznané státní hranice zahrnuly i řadu menšin, z nichž ta německá byla největší. Němců bylo v novém Československu víc než Slováků. Ve chvíli, kdy ale slovenská národnost zmizela, nahrazena národností československou, bylo po problému, a nový stát si přitom zajistil hospodářsky i jinak zajímavé pohraniční oblasti. V ústavě se sice hovořilo o nejrůznějších rovnoprávnostech, avšak skutečnost byla jiná. Nově vzniklé republice vládli Češi. Takže není divu, že tohle se Němcům moc nelíbilo. Není také divu, že se to nelíbilo ani Slovákům, ale ani příslušníkům jiných menšin (maďarské, polské, rusínské apod.).

A zde, píše Mary Heimannová, byl kořen rozpadu Československa koncem třicátých let minulého století. Nezaujatý pohled na sled událostí té doby jí dává za pravdu.

A to ještě Mary Heimannová nešla tak daleko jako někteří historici sdružení hlavně kolem bývalých československých legií. Ti dokonce dovozují, že zakladatelé Československa Masaryk s Benešem byli - ať už přímo nebo nepřímo - vrazi. Svá tvrzení zakládají na sporu, který Štefánik měl s Benešem při jednání jednoho z politických výborů, jejichž cílem bylo založení Československa. Štefánik se tehdy ptal na peníze, které měl mít v péči právě Beneš a jejichž nepřítomnost Štefánika poněkud zneklidňovala. Tito historici spojují onen spor s dosud nevysvětleným sestřelením Štefánikova letadla, když se blížilo k Bratislavě. Ke své tézi dále přiřazují řadu dodnes nevysvětlených úmrtí mezi osobami, které měly nebo mohly mít s tím sestřelením něco společného.

Tomuto tématu se Heimannová vyhýbá. Asi oprávněně, protože zmínění historici, kteří ony výbušné teorie předkládají, tak činí s vášní jistě obdivuhodnou, avšak nikoliv vhodnou pro seriózní vědecké bádání.

Mary Heimannová se snaží vysvětlit důvody, které po druhé světové válce vedly Čechy (Slováky mnohem méně) k podpoře, kterou dali komunistům. Našla je, to ano, ale zda je opravdu vysvětlila, to je jiná. Ale i o tomto období hovoří s otevřenosti, z níž mrazí.

Podobně rozebírá všechna následující stadia komunismu, včetně toho, že právě tenkrát platilo v Československu patrně nejvíc, že poturčenec je horší Turka. Sověty by nikdy nenapadlo žádat o věci, kterých se dopustili jejich čeští (a v mnohem menší míře slovenští) nohsledové.

Ani Pražské jaro nevyšlo z důkladného průzkumu Mary Heimannove tak čisté, jak si mnozí dodnes nostalgicky vzpomínají. Autorka je zcela věcně popsala jako bohapustý souboj mezi dvěma klikami ve vedení mafiánského spolku jménem KSČ, který nemohl dopadnout jinak než tak, jak dopadl.

Po důkladném rozboru doby tzv. normalisace se Mary Heimannová dostala až k pádu vlády jedné strany, se všemi škraloupy a špinárnami, které tím pádem s tím pádem nastaly. Rozpad Československa ve dva samostatné státy jí z toho všeho nakonec vyplynul logicky: od doby založení Československa, ačkoliv měl nový stát být definován především národnostně, nikoho nenapadlo, co dělat se Slovenskem jako suverénní součástí uměle vzniklého soustátí.

Čili: 324 stránek soustavného bourání mýtů, navíc 32 stránek poznámek drobným písmem, 18 stránek zdrojů a rozsáhlý jmenný rejstřík.

Je známo, že každý národ si svůj dějepis píše podle toho, jak se mu to hodí, se zvláštním přihlédnutím k tomu, že za všech okolností musí vypadat dobře, rozhodně lépe než jeho sousedé či jiní soupeři. Ty sousedy a jiné soupeře jeho dějiny popisují jako beznadějnou špínu, pakáž a všeobecnou svoloč. Můžete klidně vsadit poslední halíř, že u těch sousedů a jiných soupeřů je tomu navlas tak: oni jsou ti hodní, zatímco JEJICH sousedi a soupeři nepatří jinam než do pekla, do oddělení Papinových hrnců, a bez možnosti vycházek. Nejlépe to vyjádřil dobrý voják Josef Švejk. Když omylem upadl v převlečení do ruské uniformy do rakouského zajetí a měl se postarat o různé Tataříny, ptal se jich, zda si vzpomínají, jak jim Jaroslav ze Šternberka namazal záda pod Holštýnem. Když se Tataříni tvářili nechápavě, Švejk uzavřel, že to chápe, že takovouhle národní potupu je jistě ve škole neučili. Nakonec, zcela rozdílné přístupy k vidění dějin, ať už vzájemných nebo svých vlastních, mezi Skotskem a Anglií, jsou zajímavým důkazem, že tahle teorie platí dodnes. O rozdílném vidění dějin mezi Velkou Británií a Amerikou ani nemluvě.

Popravdě řečeno, takový pohled odněkud jinud by ve většině případů neměl vadit. Naopak. Vědět, co si po první světové válce mysleli přední představitelé vítězných mocností o dr. Benešovi, to je věc věru nikoliv úsměvná. Říkali mu - mezi sebou - česká liška podšitá. A neříkali to s láskou. Dozvědět se, že tzv. mnichovská zrada nemusela být právě dýkou vetknutou do zad, jak to líčí oficiální český dějepis bez ohledu na to, k jaké části politického spektra patří, je také poučné. Je také moc dobré vědět, že známý komunista s lidskou tváří Alexander Dubček si byl moc dobře vědom, že cochcárna (každý si dělá, co chce), která vládla v zemi během několika měsíců jeho vládnutí, nemá naději. Dubček ale moc dobře věděl, že právě tahle cochcárna mu umožní v blízké budoucnosti nastolit pro změnu zase řádnou diktaturu jeho strany, a navíc s nadšeným všelidovým souhlasem. A stejně tak je dobré vědět, že Václav Havel přišel k událostem 17. listopadu 1989 jako slepý k houslím, aniž by měl jakoukoliv představu, co bude dělat dál.

Tahle kniha by se měla dočkat českého překladu. Co možná nejdříve. Ale ti, kteří se tohoto úkolu ujmou, by si měli být vědomi, že Mary Heimannová sice pracovala na své práci přepečlivě, takže kupříkladu má všude správně čárky i háčky, ale několika nemilým překlepům se přece jenom nevyhnula. Bývalého televizního ředitele Pelikána při prvním jmenování vybavila křestním jménem Jaroslav, a teprve o pár stran později ho označila správně za Jiřího. Bývalému ministru zahraničí Jiřímu Hájkovi v popisu kamarádského výletu spřátelených vojsk v roce 1968 přiřkla, že emigroval, ačkoliv později ho zcela správně popsala jako jednoho z prvních tří mluvčích Charty 77. A v překlepu naprosto technickém nechala Milouše Jakeše vládnout od roku 1978. Šlo o přesmyčku: tenhle přítel národa byl témuž v čele až od roku 1987.

Až na těchto pár drobných přehmatů jde o dílo pro český národ naprosto výjimečně důležité. Nejde ani dost málo o revisionistický přístup k dějinám, jak Mary Heimannovou obvinili mnozí z těch, kteří o její knížce rozesílali (a rozesílají) vzteklá internetová psaníčka, aniž by si dali tu práci a knížku si přečetli. Jde o pokus o nestranný pohled na dějiny tak, jak nám to umožňuje přístup k původním zdrojům. Pravda, většina předchůdců Mary Heimannové tuhle možnost neměla, ale jsou dnes mezi českými historiky i tací, kteří tu možnost měli, ale nevyužili ji.

Mary Heimannová po nich citlivě zaplácla díru. Ať už ji zanechali z jakéhokoliv důvodu, schválně nebo z nepozornosti nebo, nedejbože, za cizí peníze.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.