Klára Samková je huba nevymáchaná, proto se tak snadno poslouchá, když mluví, a ještě snadněji čte, když něco napíše, co zní, jako by mluvila, a to zhurta bez servítku. Její zjevně narychlo a ve formě téměř sokratovského rozhovoru psaná knížka Proč islám nesmí do Česka je na jedno posezení, jakoby v jedoucím vlaku, z něhož se nedá vystoupit, protože nikde nezastavuje: rozečíst, nechat se jí vsáknout a dočíst do konce za jeden volný den. Kdo chce jít rovnou jen na téma obsažené v titulku, může do ní jako do rozjetého vlaku naskočit na stránce 80 a hnát to až k závěrečným argumentům, které dosud nikdo v české publicistice tak jasně nevyslovil a bez nichž se už tak zpožděná obrana západní civilizace nerozhýbe. Kdo míň spěchá, může se s ní v té první polovině zamýšlet nad historickými příčinami, proč jsou Češi, jací jsou, proč je nejvyšší čas zbavit se sebemrskačství, proč jsou tak hákliví na cizácké buzerace, jaké v dějinách zažili (a úspěšně přežili) víc než většina jiných Evropanů, proč si dosud tak sveřepě uchovávají větší svobodu slova, než jaká ještě zbývá sousedům na západě. A proč se musí před nově hrozící okupací bránit nejen ideologicky, ale i fyzicky, protože tato okupace hrozí svým kultem smrti pohřbít naši „civilizaci života“.

Ze všech těch historických kořenů a hodnot naší civilizace Samkové vychází jako stěžejní princip svoboda tvoření, bez níž svět krní a umírá. Svoboda každého jednotlivce, každého osobního talentu bez rozdílu pohlaví a společenské třídy zdokonalovat a naplňovat svůj tvůrčí potenciál. Ta z této civilizace udělala tu nejvyspělejší civilizaci všech dob. A jako jednu z největších absurdit naší doby Samková vnímá kontrast mezi (na jedné straně) technologickou a vědeckou vyspělostí Západu a (na druhé straně) jeho do fascinace zacházející tolerancí sveřepé ignorance zaostalého smrtícího kultu na straně druhé. Vysvětluje ji psychologickým jevem „kognitivní disonance“, čili autocenzury nepříjemných nebo nelogických vjemů a filtrování fakt a událostí tak, aby jejich vnímání odpovídalo našim představám, vírám a zkušenostem. Ta nám zkresluje realitu a znesnadňuje vnímání hrozeb a připravenost na jejich následky. V ní spočívá původ všeho „sluníčkářství“.

Je nejvyšší čas, vyzývá Samková, začít islám vnímat v jeho celistvosti. Vzít na vědomí, že je to jen z malé části náboženství a z větší části totalitní a do všech zákoutí lidského života zasahující politický sytém usilující o ovládnutí celého světa. Jeho promíchanost s náboženstvím jej dělá nebezpečnějším a trvalejším než jiné totalitní systémy, jaké už lidstvo zažilo a porazilo. Je to „militantně misijní ideologie“, jíž jde „nikoli o náboženství, ale o moc“. V obraně před ní se odzbrojujeme naší „křesťanskou tolerancí“, která nás nutí islámu přiznávat náboženskou svobodu. Abychom se bránit mohli, musíme k islámu přistupovat právnicky, ne nábožensky, a soustředit se na neslučitelnost našeho práva a islámských zákonů nadřazenosti jedněch nad druhými a zneprávnění celých skupin (ženy, jinověrci) před zákonem. Biblické dědictví naší civilizaci dává princip zákonů platných pro všechny stejně. Jakmile z tohoto principu začneme povolovat výjimky na základě „kulturní odlišnosti“ (jaké se už v západní Evropě povolují muslimům, ale zůstávají trestné u nemuslimů), začne se hroutit náš právní systém a s ním postupně celá civilizační konstrukce. Ta stojí na dodržování smluv a rovnoprávném partnerství, zatímco islámské právo stojí na principu podřízenosti. Představa, že by islám s Evropou dokázal žit v partnerství, „je psychiatrická úchylka a kdo jí trpí, měl by se léčit“. Jestliže k útoku na náš systém přistupujeme zásadou „nejsme jako oni“, popíráme principy spravedlnosti. „Proti atomovce se nemůžete bránit luky a šípy, proti otevřenému násilí nemůžeme postupovat modlitbou.“

Kdo se rád nechává šimrat mystikou, metafyzikou a kosmologií, pochutná si na pokusu Samkové zasadit konflikt s islámem do „rámce celého vesmíru“. Naše civilizace dosáhla poprvé za celou historii vesmíru stádia, kdy „se život dostal do své vlastní sebereflexe“, čili vesmír získal „schopnost reflektovat sám sebe“. Čili my (naše technická civilizace schopná objevovat vesmír) jsme „mluvčími vesmíru“. To nám dává právo na obranu před vším, co ohrožuje život zachraňovaný mentálními výdobytky této civilizace. „Kdo jde proti této civilizaci, jde proti životu.“ Smrtící ideologii islámu, s jejími vražednými a sebevražednými sklony, Samková vysvětluje původem islámu z raného (a v Mohamedově 7. století už do pouště vytlačeného) křesťanského gnosticismu, který odmítal hmotný svět jako vězení a smrt pokládal za vysvobození a jedinou cestu k splynutí s Bohem a k pochopení vesmíru.

Po podrobné a depresivní bilanci Evropy a trendů hrozících porážkou se Samková vžívá do role vojevůdkyně vyzývající k obranné připravenosti koordinované i individuální, třebas i kuchyňským nožem, pepřovým sprejem a soubojovými pistolemi, u nichž „rozdíl mezi jednou kulí a žádnou kulí je jedna kule a ta může znamenat život nebo smrt“.

Jak praví staré přísloví, hranice únosnosti se nezjistí, dokud ji někdo nepřekročí. Mnozí se zhrozili, že Samková ji už několikrát překročila. Místo toho ji touto knížkou posouvá o další příčku výš. Díky ní budou ostatní čeští kontradžihádisté moci odkládat servítky, které si ještě upejpavě před ústy drží z ohleduplnosti ke svým sluníčkářským přátelům a z obav o ztrátu jejich přízně.