Čtyři věkově si blízcí novináři Jaromír Bosák (1965), sportovní redaktor České televize, Dan Hrubý (1965), reportér týdeníku Reflex, Michal Růžička (1969), fotoreportér Deníku MF Dnes a Jan Šibík (1963), fotograf týdeníku Reflex vydali společně vysoce aktuální knihu o Číně. Má název Zpráva o zrodu velmoci a před několika dny obdrželi za ni Cenu E. E. Kische, kterou každoročně uděluje Klub autorů literatury faktu. Poslalo ji do světa Nakladatelství XYZ ve vkusné úpravě.

Volným vypravěčským stylem hned po návratu z olympijské Číny, jejíž pompu předčily současné oslavy šedesátiletého výročí nástupu komunismu, sepsali nejen sportovní kapitoly, ale přivezli množství dalších pozoruhodných zajímavostí, doplněných nezbytnými encyklopedickými údaji.

Jejich kniha bv mohla zaujmout naše čtenáře, také učitele zeměpisu, turisty, mladé lidi. Naši čínští vrstevníci mohou už v průběhu jediné a jedné generace sledovat, jak se rodí třetí největší ekonomická velmoc hned za USA a Japonskem. Tedy v neuvěřitelně krátké době a s neobyčejnou intenzitou. Už v roce 2005 předstihla Čina ekonomiku Francie, poté Velkou Británii a nyní i Německo.

To je líc, avšak na rubu je stále pod hranicí chudoby s příjmem pod 1,25 dolaru na den téměř deset procent populace – zhruba 130 miliónů lidí. Což je také jeden rozměr této země, v jejímž čele stojí vzdělaný technokrat s fotografickou pamětí Chu Ťin-tchao (v českém přepisu a v čínském ekvivalentu bez diakritiky Hu Jintao). Z dalších a podobných výrazů sestavili autoři knihy slovníček k přepisu čínštiny - maličkost opět přispívající k lepšímu poznání.

Za necelých 11 let v roce 2020 bude v Číně žít 243 miliónů lidí starších šedesáti let. Jeden důchodce bude podporován šesti produktivně pracujícími spoluobčany. Ale pozor! Další rub: Čína nemá fungující penzijní systém, jeho zavedení by si vyžádalo náklady ve výši několik set miliard dolarů. Stamilióny neregistrovaných lidí (oficiálně zde žije 1, 3 miliardy obyvatel, avšak ve skutečnosti je odhad na úrovni 1,5 miliardy) tak putují od města k městu, hledají práci a nabízejí svou nejchudší pracovní sílu. Platí nařízení, podle něhož smí mít rodina ve městě pouze jedno dítě, na venkově dvě. Vzniká tak fatální nepoměr: na sto dívek se rodí 120 chlapců.

Čínští vládci, politici, ale zejména podnikatelé jsou si vědomi, že největším disponibilním zdrojem růstu jsou pracovití a přemýšliví lidé. Počet uživatelů internetu prudce stoupá z dnešních 260 milionů bude ho za rok-dva používat již půl miliardy. V zemi funguje dávno internetová policie – cenzoři, kteří blokují „podvratné“ a pornografické stránky.

Čínští průmysloví slídilové v minulých letech okopírovali a ukradli co se jim přímo nabízelo. Nechyběli na žádném mezinárodním veletrhu a dnes Evropa importuje kvanta čínských průmyslových výrobků bez náležité patentové čistoty a také s některými bezpečnostními či hygienickými závadami, které u nás začínají zaměstnávat tisíce inspektorů a kontrolorů. Nekořistí Čína bohatství jiných národů se stejnou bezohledností, jak to v minulosti uplatňovali evropské koloniální mocnosti?

Podobných otázek vyvolává čtení 210stránkové knihy, nevyhýbající se ani číslům, jež uvádí Amnesty International, která zjistila, že v táborech pro převýchovu prací je uvězněno na 310 000 lidí, že každý rok je pro korupci vyšetřováno kolem sta tisíc členů komunistické strany…

Autoři knihy se rozjeli až k severním čínsko-ruským hranicím, aby poznali také „druhou“ o nic méně skutečnou Čínu, vyznačující se chaosem, pachem a špínou, kam nedolehly osvětové kampaně, které před olympiádou zesměšňovala média v USA a v Evropě, protože všechno se v Číně dělo a děje na rozkaz.

Jak jinak než vtipné a objevné jsou též fotografie obou našich fotoreportérů, již mnohokráte oceněných v jiných soutěžích. Suma sumárum: knížka, která se podařila.