7.3.2021 | Svátek má Tomáš


KNIHA: Čekají ve stínu

26.6.2006

Novináři Adam Drda a Petr Dudek napsali knihu o KSČM

Knihy už jen z technických důvodů reagují na aktuální události s větším zpožděním než televize, rozhlas nebo noviny. Rodí se pomaleji, nabízejí však větší prostor širším souvislostem. Může se pak stát, že se trefí do okamžiku, k němuž se v době vzniku teprve schylovalo. Publikaci Adama Drdy a Petra Dudka Kdo ve stínu čeká na moc. Čeští komunisté po listopadu 1989 vydala Paseka nějakých šest neděl před parlamentními volbami, které lze chápat jako překvapivé, nicméně docela logické vyústění jejího tématu.
Z chabého volebního skóre KSČM by se sice mohlo zdát, že legitimní potomci gottwaldovských stalinistů i husákovských neostalinistů zůstávají ve stínu i nadále, povolební manévry ČSSD však naznačují, že si na svůj vrub mohou prakticky připočíst i hlasy druhé nejsilnější strany. Jako by v duchu staré Leninovy teze opět aspirovali na postavení nepočetné avantgardy v čele masového hnutí. Drda s Dukem ve své knize ukazují, že podobné paradoxy se pro polistopadovou existenci české komunistické strany staly typickým znakem.

Záhada trojnožky

Hlasy odsuzující komunistické bezpráví u nás sice neutichly a v řadě médií se vytrvale hovoří o nutnosti vyrovnat se s minulostí, valná část veřejnosti je však netečná. Autoři v úvodu své knihy citují mladého historika Martina Škabrahu, podle nějž se zásadní řešení tohoto problému dávno promeškalo. Zločiny komunismu prý patří - tam, kde to je ještě možné - soudům, popřípadě historikům a spisovatelům, ale dělat z nich politikum je scestné, jakkoli by to mělo hluboce etickou motivaci. Polemizovat s takovou tezí není nesnadné. Dobře zdůvodněné argumenty, proč nezapomínat na obludnost minulého režimu, se v různých novinách kupí už sedmnáctý rok. Většinou však zůstává u mravního pobouření, jež bývá cizí všem, kteří je nesdílejí.
V médiích se nevyhojená minulost každodenně poměřuje s vážnými problémy současnosti, jejichž řešení se zdá důležitější. Snaha vyburcovat veřejnost, aby se hlasitě a bezvýhradně zřekla něčeho, čemu stejně nikdy moc nevěřila, působí ve srovnání se současnými válkami či živelnými pohromami trochu zpozdile a mnohé čtenáře dokonce obtěžuje. V monotématické knize, která přehledně rekapituluje polistopadový vývoj vztahů mezi českými komunisty, novými elitami a většinovou společnosti, se však problém znovu otevírá jako dráždivá záhada. Z jakých důvodů jsou dnes komunisté tolerováni víc než třeba neonacisté? Jsou chytřejší? Mají vlivnější zastánce? Připadá veřejnosti jejich propaganda obecně humanističtější než ta Hitlerova, jež hlásala nepokryté zlo ve prospěch jediného národa? Není v pozadí nějaké ďábelské spiknutí tajných služeb? Nebo se prostě jen jedná o reálnou sílu, kterou z pragmatického hlediska nezbývá než akceptovat a doufat, že se už nikdy nechopí absolutní moci? Takové otázky by vystačily na řadu napínavých thrillerů.
Zdá se, že plíživý návrat zdejších komunistů do oblastí, v nichž po sobě kdysi zanechali spoušť, není ani tak výrazem jejich síly a schopností, ale spíš důsledkem nedostatečné imunity většinové společnosti s jejími rozhádanými, různými ješitnostmi zaslepenými elitami. Kniha v tomto ohledu nešetří ani havlovské křídlo politické scény, byť je zřetelně kritičtější ke klausovské ODS a zemanovsko-paroubkovským sociálním demokratům. Sepsána je sice čtivým novinářským stylem jako obsáhlý komentář s reportážními vsuvkami, lze ji však vnímat i jako předstupeň historické analýzy. Vidění, které nabízí, může nejrůznějším názorovým proudům přinejmenším posloužit jako výchozí podnět k hlubší polemice. Krom toho jde o propracované varování, které svou aktuálnost hned tak neztratí, neboť komunisté se v demokratických poměrech pevně zabydleli. Knihy naštěstí bývají na rozdíl od denního tisku trvale k dispozici v knihovnách, kde mohou v případě nouze posloužit jako zdroj informací - pokud je ovšem nějaká nová totalita nevyřadí z regálů.
Nynější podivné postavení KSČM, která naprosto legálně reprezentuje hnutí označené platným zákonem za zločinné, bude pro budoucí badatele jistě oříškem. Mnoho otázek vyvolá také skutečnost, že Češi sice po zákonodárné stránce odmítli minulý režim rázněji než jiné postkomunistické státy (uzákonili jeho protiprávnost, zavedli lustrace a restituce), ale zároveň se nikde jinde komunisté nehlásí tak zarputile a zpupně ke svým nejkrvavějším tradicím. Domněnka autorů, že právě tento rozpor zajišťuje stabilitu strany, je docela pravděpodobná. Soudruhy stmeluje pocit ohroženi, a tak si vytvořili jakousi pevně sešroubovanou trojnožku: uvnitř mají hlavní slovo zatuhlí konzervativci, navenek však stranu reprezentují dvě zdánlivě přijatelnější křídla, "pragmatici" typu Filipa či Grebeníčka, respektive "alternativci" jako sympaťák Dolejš nebo intelektuál Ransdorf.
Skutečné vztahy v opevněné tvrzi nikdo zvenčí pořádně nezná. Kdo se drží ve stínu, sám stíny nevrhá, může však ovlivňovat dění na světle. Signály, které strana vysílá, mají vyvolávat dojem názorové jednoty, jež je smířlivě tolerantní k drobným odchylkám, zatímco v buňkách, kam veřejnost nedohlédne, podle všeho nadále kvasí nenávistná zloba.

Uchopit úhoře

Polistopadovou existenci komunistické strany nahlížejí autoři z různých perspektiv. Demonstrují její nechuť k reformám, které by mohly znamenat určité polidštění. Rozebírají obě tváře její ideologie a programových tezí, z nichž jedna po lidu svádivě pomrkává a druhá mu zachmuřeně chystá ledovou lázeň. Ukazují, jak dovede šikovně těžit z neshod demokratů, přechodných hospodářských potíží, ale také z intelektuálních mód a nálad ve světě, kde komunisté nikdy nevládli. Jednu kapitolu věnují i populární kultuře, která za pomoci idylických filmů, televizních seriálů a zestárlých hvězd éry normalizace vytěsňuje reálnou paměť přirozeným lidským sklonem k nostalgii.
Vše je výstižně popsáno, shromážděno, interpretováno, ve čtenáři však stejně vzrůstá obava, že kdo to nezažil, neporozumí. Celý fenomén české komunistické minulosti i přítomnosti je tak kluzce dialektický, že se nejspíš ani nedá pořádně uchopit. I proto nepochybně záslužná knížka končí trochu bezradně: připomíná legendárního "lovce nacistů" Simona Wiesenthala s tím, že u nás by se mělo po komunistických zločinech pátrat ještě víc. Budiž. Ale jak prakticky naložit s tím, čeho bychom se dopátrali?
Poslední slovo v připojeném dodatku nakonec stejně patří komunistovi. Medailonek jejich předáka Václava Exnera končí citátem, v němž apeluje "proti nastupujícímu barbarství, ať už se projevuje prostřednictvím terorismu, nebo daleko většímu barbarství, které přinášejí bohaté kapitalistické státy". Včil mudruj, říká se na Valašsku.


Adam Drda, Petr Dudek: Kdo ve stínu čeká na moc. Čeští komunisté po listopadu 1989, Paseka 2006, 244 str.

(psáno pro Respekt)



Středisko výchovné péče
Speciální pedagog - psycholog

Středisko výchovné péče
Středočeský kraj
nabízený plat: 37 000 - 50 000 Kč






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.