29.3.2024 | Svátek má Taťána


KNIHA: Byl jsem u toho

9.11.2016

Jiří Janoušek je strašně zvědavý člověk.

To vím přesně: známe se strašně moc let, ba dělávali jsme pod jednou střechou, v jednom časopise. Ten list byl tenkrát na poměry doby hodně dobrý. Jmenoval se Mladý svět.

Janoušek - Byl jsem u toho

Jak se stalo, že Jiří Janoušek při své zvědavosti nezestárl, to nevím. Říká se přece: nebuď příliš zvědavý, budeš brzo starý. A Jiří Janoušek je zvědavý dodnes.

Tím jsem, doufám, sprovodil ze světa přiznání možného střetu zájmů: budu psát o knize, kterou napsal kamarád.

A přesto o ní budu psát vesměs kladně.

Ta knížka má správně dlouhý název: Byl jsem u toho: když Lendl stoupal na tenisový trůn, Werich uzavíral svou životní pouť, Hušák vsadil SAZKU do hry o arénu.

Délka názvu je oprávněná. Název říká vše. Kam se na něj hrabe třeba název divadelní hry Víš přece, že neslyším, když teče voda. Mimochodem, tuhle úsměvnou hru Roberta Andersona uvádějí divadla v Čechách i na Slovensku dodnes a s knížkou Jiřího Janouška má kromě délky názvu společné ještě to, že v ní jde o tři různé příběhy.

Ale to byla odbočka.

Game, set, match

Příběh Ivana Lendla jsem znal. Byl to příběh tenisty, který cestou na světovou špičku konsternoval československou komunistickou špičku tím, že trval na tom, že o sobě bude rozhodovat on sám. Takže mohu potvrdit, že Jiří Janoušek nevynechal nic podstatného. A napsal to tak, že i čtenář, který dosud netušil, proč se tenisový svět před Lendlem sklání i dnes, pochopí.

Tenis je jedním z těch sportů, kde hráč stojí na dvorci sám. I když hraje za národní mužstvo, třeba v Davisově poháru, a má za čarou nehrajícího kapitána a kousek za ním spoluhráče, pořád stojí na tom dvorci proti soupeři sám. Bylo by opravdu podivné, ba snad dokonce psychiatricky zajímavé, kdyby hráč uměl (nebo směl) sám za sebe rozhodovat na dvorci, a nikoliv mimo něj.

Lendl to měl těžší než jeho dlouholetí soupeři, třeba Američané John McEnroe a Jimmy Connors nebo Švéd Björn Borg. Ti vyrůstali v ovzduší, které samostatnosti nestálo v cestě.

Lendl si tu samostatnost musel vybojovat.

Janoušek o Lendlově bitvě vypráví strhujícím způsobem a s pochopením. Získal si také Lendlovu důvěru. Jinak neobyčejně málomluvný tenista mu řekl leccos, co si myslel doopravdy, leccos z toho, co by asi řekl málokomu jinému.

Za důvěru jakost

Podobnou důvěru si Janoušek získal také u Jana Wericha.

Tady je třeba podotknout, že jsem odbočil od pořadí vyprávění, jak stojí v Janouškově knížce. Werich Janouškovu knížku uzavírá.

Důvod odbočky je poměrně prostý: třetí vyprávění, to o Aleši Hušákovi, se od těch dvou ostatních liší tak, že se mu dostane úplně jiného pohledu. Kromě toho, Werichův osud jsem znal poměrně dobře také, zatímco Aleše Hušáka dodnes znám pouze z toho, co o něm kdy kdo napsal (nebo řekl).

Takže zpět k dílu o Janu Werichovi.

Národní umělec, který nemohl provozovat svoje národní umělectví. Ano: nikoliv nesměl. Nemohl. Jan Werich se o tom zmínil v jedné ze svých posledních rozprav s Jiřím Voskovcem. Ne, nešlo o nějaké zákazy. Ale, kupříkladu, někdo uvažoval o vydání knihy z pera Jana Wericha a skončilo to tím, že ředitel toho nakladatelství řekl Janu Werichovi do očí, jak rád by to vydal, ale to víte, mám děti, rodinu...

Jan Werich nemohl psát, protože právě z takových důvodů by musel psát jenom do šuplíku, a jak sám říkával, právě se šuplíkem si nemá co říci.

Mnozí říkávali: sám sis to spískal, byl jsi za první republiky vlevo a teď ti to ti opravdu vlevo spočítali.

Nemohli se plést více. Janu Werichovi (i Jiřímu Voskovcovi) šlo o počestnost. Výraz, který zahrnuje poctivost a čestnost, dvě lidské vlastnosti, které pro Jana Wericha znamenaly snad nejvíce ze všech lidských vlastností.

A právě tohle jsou věci, které Janouškovi neušly. Jistě, vyprávění je plno nejrůznějších vtipných hlášek, poznámek a postřehů, zajímavých slovních obratů, vzpomínek na doby dávno minulé, vyvracení nejrůznějších pověstí, ale to vše je jenom dochucuje. Počestnost je tady hlavním kořením, a Janoušek si toho byl moc dobře vědom.

Výsledkem je perla.

Je třeba ovšem také zdůraznit, že Janouškovi v tomto případě (ale i při vyprávění o Lendlovi) ohromně pomohlo členství v redakci Mladého světa a to, že listu tehdy velela Olga Čermáková. Osoba nesporně zapálená myšlenkou politické strany, která ji dosadila do křesla šéfredaktorky, ale současně také osoba dostatečně prozíravá, aby pochopila, že Mladý svět, který povede, bude buď jedním z mnoha nezáživných, šedivých plátků oné doby, nebo mu bude muset někdo vybojovat lepší postavení na slunci.

Tím, kdo to vybojoval, byla právě Olga Čermáková. Tak pomohla Janouškovi otevřít dveře. Vstoupit jimi do životů tak zajímavých, to už musel Janoušek sám.

Dokázal to.

Stavba století nebo desetiletí?

A tím se plynule dostáváme ke třetímu příběhu.

Kdo očekával vyprávění o tom, kdo je Aleš Hušák, šeredně se spletl. Třeba já.

Vyprávění je o početí a zrození nové pražské budovy, která vznikla původně pouze kvůli obchodnické megalomanii Mezinárodní hokejové federace (IIHF). Jelikož takového mamuta jen těžko uživí pouhý hokej, nemohlo se to dílo jmenovat hala. I dostalo jméno aréna.

Přímých otázek, položených Janouškem rovnou Hušákovi, a Hušákových odpovědí sdělených přímo Janouškovi, se tady nedočkáme.

Místo toho čteme místy doslova strhující reportáž o tom, jak se zříceniny bývalých strojírenských podniků měnily a změnily v obří budovu se vším všudy. Čteme také místy strhující reportáž o tom, jak se neměnily a nezměnily některé české povahy. Hluboce zakořeněná nepoctivost a nepřejícnost. Ty dvě vlastnosti málem způsobily, že ta stavba zůstala nedostavěná. Další památník nedospělé zhovadilosti.

Několik drobností tam chybí. Kupříkladu ve vyprávění o proradném chování jednoho z hlavních účastnických podniků by se pozorný čtenář asi rád dozvěděl, co vedlo jeho papaláše k podrazům, za které by měli jít vzápětí za mříže s pečlivou ostrahou. Jistě, mohla tu být obava ze soudního popotahování. Věta, že tu byla taková obava, by věc vyřešila.

Osobu samotného Aleše Hušáka dodnes česká veřejnost vnímá hodně rozporuplně. Od novináře Janouškovy úrovně by čtenář očekával odpověď na otázku, proč je tomu tak. Je Aleš Hušák opravdu takový syčák, jak o něm mnozí tvrdí? Nebo je Aleš Hušák opravdu takový vizionář, jak o něm tvrdí nemnozí?

Jistě, náznaků je více než dost. Hlavním z nich se zdá být závist. Až na to, že reportáž není román. Ten může s náznaky stát i padat. Ale reportáž?

Debatovat by se dalo i s úvahami o nezbytnosti účasti daňového poplatníka na podobných stavbách. Autoři nové arény se na svých cestách po světě za zkušenou vyptávali těch, kteří postavili podobné domy. Nikdo jim neřekl, že dnes už jsou vážné ekonomické rozbory, které tuto nezbytnost popírají.

I s těmito výhradami ale lze uzavřít, že po přečtení Janouškovy reportáže člověk ví o stavbě nové pražské arény (a o povahách českých tvůrců, politiků i podnikatelů) mnohem více, než věděl dosud.

Pár slov závěrem

Za sebe musím říci, že jsem vždycky měl obavy z reportáží nebo jiných novinářských útvarů, které jejich autor píše v první osobě. Reportér, tvrdil jsem a tvrdím tvrdohlavě, smí (má) psát o lidech a událostech, tedy nikoliv o sobě.

Jiří Janoušek mé obavy (alespoň pro tento případ) vyvrátil. Nezatajoval svoji přítomnost. Ale podal ji tak, že nejde o něj. Jiří Janoušek vypráví o lidech, době a událostech, které znal nebo poznal, z pohledu očitého svědka.

Knihu Jiřího Janouška s tím dlouhým názvem vydalo pražské nakladatelství Práh. O úpravu celého díla se postaral Milan Jaroš. Jednotlivé části doprovází fotografické přílohy (jak černobílé, tak barevné).

Kniha Byl jsem u toho: když Lendl stoupal na tenisový trůn, Werich uzavíral svou životní pouť, Hušák vsadil SAZKU do hry o arénu se dobře drží v ruce, a ještě lépe se čte. Nejen pro jakost písma. Hlavně díky jakosti Janouškova vyprávění.