Doba se mění nejen k horšímu, jak je přesvědčena už od věků hlavně starší část generace, ale také k lepšímu. Již od svého útlého mládí poslouchám, že naše problémy s Německem a s Němci jsou navěky vyřešeny. Nejprve to tvrdili soudruzi a byla to jedna z věcí, která jim pomohla zvítězit a nechat si potvrdit pak onen slavný Únor 48. Protože, soudruzi, za Šumavou číhá nejen zlý imperialista, ale hlavně sudetoněmecký revanšista. Před ním nás ubrání jen „Sovětský svaz – mírová hráz“.

Pokud se někdo chce posmívat našim předkům, jak byli hloupí, že se tak báli Německa, až raději volili komunisty, pak je sám neskutečný osel. Berme za daný fakt, že nacistické Německo skutečně chtělo zničit český národ a je jedno, zda mají pravdu ti, kteří tvrdí (na základě dokumentů), že chtěli většinu vyvraždit a zbytek germanizovat, či ti, kteří na základě jiných dokumentů prohlašují, že chtěli vyvraždit jen jak rasově nevhodnou, tak rasově vhodnou, ale intelektuálně nebezpečnou část národa a ostatní nechat jako hélóty. To byla v období starověkého Řecka skupina nesvobodných obyvatel (otroků) z Lakonie a Messenie (okupovaných Spartou). Šlo o jakýsi zvláštní druh otroků sloužících celému státu na těžké práce především jako rolníci a zásobovači potravinami (v našem případě, jak plánoval Heydrich, jako kvalifikovaní dělníci v průmyslu). Hitler, jako velký obdivovatel starého Řecka a v mnoha věcech pragmatik, uplatňoval vůči Čechům zvláštní postup. Podobný tomu spartskému vůči hélótům. Vztah hélótů a Sparťanů byl velmi nepřátelský a Sparťané pro udržení kázně hélótů vyhlašovali každoročně tzv. kryptei, kdy vybraní spartští mladíci jezdili krajem a mohli beztrestně zabíjet hélóty. Pamětníci si pamatují řádění mladých Němců z Hitlerjugend, kteří beztrestně napadali Čechy, hlavně děti a mládež. Pověstní byli tito mladící z HJ hlavně v Brně, kdy bylo jejich oblíbenou zábavou v přesile napadnout nějakého mladíka či dítě. Pak následovalo zbití, zkopání a rituální společné pomočení na zemi ležící oběti (zobrazeno např. v televizním seriálu ČST „Vlak dětství a naděje“, režie K. Kachyňa).

Postoje sudetských Němců po II. světové válce pak této náladě v ČSR nahrávaly. V roce 1948 byl založen Landsmaschaft, veřejně žádající odtržení pohraničního území ČSR přesně podle Mnichovské dohody. Požadoval „potrestání Čechů“, návrat majetků, vyplacení „náhrad“ atd. Ve vztahu Spolkové republiky k středo- a východoevropským zemím sehrála aktivní roli roku 1950 založená politická strana „Svaz vyhnanců a zbavených práv“ (Bund der Vertriebenen und Entrechteten), Dnešní výklad jejich úlohy je bagatelizován a v ČR není prakticky známa. V roce 1953 se dostala do spolkového sněmu a hrála významnou roli „jazýčku“ na politických váhách. Postupně však upadala také z demografických důvodů a v 60. letech již nepřekračovala pětiprocentní hranici. Tehdy vypadla z Bundestagu.

V šedesátých letech také u nás odcházela generace pamětníků. Navíc hospodářský zázrak Německa byl pro obyvatele Československa nedostižným vzorem a cílem emigrací a entitou obdivu. Vztahy mezi Němci a našinci se uklidňovaly.

O to větší šok pak přišel, když hned po Listopadu začal obrovský mediální útok sudetských Němců na Československo. Pro většinu našich obyvatel byla ta vlna nenávisti skutečně překvapením. Mediální válka se pomalu stávala také politickou válkou, viz pokusy politiků Německa a Rakouska zabránit ČR ve vstupu do Unie a NATO. „Stále včerejší“, jak jim říkají sami Němci, se cítili na koni. Domnívali se, že ČR, Slovensko, Polsko a další rychle před německým nacionalismem „kapitulují“ a oni dosáhnou svých cílů.

Jenže, jak se říká, moc tlačili na pilu, navíc žili v představách své vlastní propagandy, že „hladoví“ Východoevropané, v hadrech a vděční za každou žvýkačku, padnou navrátilcům k nohám.

I u nás zaplacení i samozvaní „aktivisté“, kteří věděli, že u nás mají lidi nulové informace, začali bezostyšně lhát, básnit o hrůzách a zločinech páchaných Čechy atd. Část mladých lidí jim začala věřit.

Na druhé straně pak vznikla poptávka po skutečných informacích o této době. První historici a vědci, kteří se věcí začali vážně zabývat, protože se ukázalo, že sudetoněmecká propaganda je většinou směs lží a výmyslů, byli sami Němci. Například V. Zimmermann, F. Seibt, D. Brandes, manželé Hahnovi, M. R. Dederichs atd. Ale otázce se věnovali také anglosaští autoři – D. J. Goldhagen, I. Kershaw, N. Ferguson a další.

Po konsolidaci poměrů také začali pracovat čeští autoři. Například J. Čvančara, J. Škrábek, J. Benda, Vacek, Krutina, Cílek a další. Ovšem jedna věc stále chyběla. Skutečné dokumenty. Zvláště u jednoho z klíčových okamžiků nejen českých zemí, ale boje proti nacismu vůbec. U úspěšné diverzní akce československých vojáků proti třetímu nejvyššímu pohlavárovi nacistického Německa, tvůrci „plánů konečných řešení“ s obyvateli okupovaných států, Heydrichovi. Ten plán se netýkal jen židů a Cikánů. Ale také všeho slovanského a vůbec východoevropského obyvatelstva.

Smutné je, že nejen v Německu, ale i u nás se při popisování této události desítky let po válce vycházelo hlavně z projevů kolaboranta E. Moravce a nacisty K.H. Franka. Výkřiky o zločinnosti E. Beneše a „atentátníků“ byly jako opsané z nacistických a protektorátních propagačních brožur a novin řízených přímo vedoucím „skupiny Tisk“ z kulturně-politického oddělení Úřadu říšského protektora (do roku 1943 W. W. von Wolmar).

Na ukázku: článek šéfredaktora časopisu Přítomnost Emanuela Vajtauera z 1. června 1943 nazvaný „Po stopách otce vlasti“, ve kterém Heydricha přirovnává ke Karlu IV.:

Karel IV. to byl, kdo našel onen kámen mudrců v našich zemích, způsob, jak dosáhnout horlivé a nadšené spolupráce obou národů tohoto prostoru. Heydrich šel v jeho horkých šlépějích jako věrný sluha Podiven ve šlépějích svatého Václava. A nebyl daleko k tomu, aby se mu dílo karlovské podařilo. Karla IV. nazýváme Otcem vlasti. Heydricha budeme jednou ve svých dějinách jmenovat Synem Čech a Moravy.“

Mercedes Heydricha po atentátu

Výběr z tisku z roku 1942 (dle „Moderní dějiny“ kde si jej můžete přečíst sami ):

1. Národní práce z 5. června 1942 - oznámení o úmrtí protektora Heydricha, „Padl velký voják říše“, „Dělnictvo brněnské Zbrojovky věrně při Říši“ aj.

2. Národní práce z 28. května 1942 - Výnos říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu ze dne 27. května 1942

3. Národní práce z 15. června 1942 - článek Emanuela Moravce „Běda českému národu, nenajdou-li se pachatelé atentátu“, Vyhláška říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu ze dne 27. května 1942, seznam popravených za schvalování atentátu na Heydricha, „Beneš je vrahem českého národa“, „Ministr E. Moravec varuje český národ“ aj.

4. Národní práce ze dne 23. června 1942 - „Londýn pozoruje svou katastrofu“, „K dopadení pražských atentátníků. Kdo provedl pražský atentát“, seznam popravených za schvalování atentátu na Heydricha

Následně pak byla na konci protektorátu rozjeta obrovská mediální a dehonestační kampaň, v které byli Češi označeni za nadšené kolaboranty (či kolaboranty za peníze), po válce pak poražení nacisté , kteří nalezli asyl v Německu,začali budovat legendu označující Čechy za největší udavače atd. O tom jsem již psal v recenzi na vydání 1. dílu Atentát na Reinharda Heydricha vydaného v ediční řadě Archivu hl. m. Prahy Documenta Pragensia Monographia a po stránce knižní vyhotoveného sdružením Scriptorium. Obrovskou práci pro informování našich občanů, historiků, učitelů atd. vykonal archivář Vojtěch Šustek jako autor knihy dokumentů (publikovaných v němčině i češtině).

Zásadním počinem však bylo uveřejnění nacistických dokumentů a hlavně „Pannwitzovy závěrečné zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha s datem 25. září 1942.

V originále: Geheime Staatspolizei1-1 Prag, am 25. 9. 19
Staatspolizeileitstelle Prag - Sonderkommission Attentat H[eydrich] - Attentat auf den Stellvertretenden Reichsprotektor und Chef der Sicherheitspolizei und des SD SS-Obergruppenführer Reinhard H e y d r i c h.
Schlussbericht.

Popisuje m.j. výsledky pátrací akce, kdy byly do protektorátu povolány i jednotky SS a německého četnictva a byly prováděny neustálé kontroly a zatýkány stovky osob a denně v novinách a na plakátech červené soupisy popravených „za schvalování atentátu“.Aniž by , přinesly jen jedno skutečné udání. To přišlo až od parašutisty Čurdy, který se bál, že popraví jeho matku.

Ve zprávě pro vedení Gestapa v Berlíně pak naleznete mimo jiné také konstatování Pannwizte, že zatčené české ženy byly neoblomné vlastenky a konstatuje i hrdinství členů Sokola.

Vydání prvního dílu tedy výrazně znemožnilo „čechožroutům“, ale i některým „badatelům“ nehorázné lhaní a pomluvy. V současné době vyšel i druhý díl Atentátu“

Pokračování zítra