V záplavě historických prací kolem událostí před dvaceti lety by neměla být rozhodně přehlédnuta v knižních regálech knížka dvou renomovaných autorů literatury faktu Romana Cílka a Miloslava Moulise „100 hodin, kdy umírala republika“ (Pražská vydavatelská společnost a nakladatelství Epocha, 2009, 170 stran).

Jde pořád o historii jedné a téže republiky, kterou provázejí od jejího založení v roce 1918 osudové chvíle, poznamenávající její nesmazatelné dějiny i v dalších budoucích letech. Doslova klíčové události pěti dnů od 13. do 17. března 1939 jakoby předznamenávaly v mnoha směrech podobné rozhodující minuty a hodiny od 21. do 28. srpna 1968. Nacistická německá - a komunistická sovětská okupace, jímž měly padnout za oběť tisíce statečných lidí, z nichž mnozí zvolili odchod do neznámého exilu, a to i se svými rodinami, které by čekalo v lepším případě pronásledování a existenční postihování, v horším případě vězení, ba dokonce smrt.

Je to kruté, ale nesmírně pravdivé, autentické, bez příkras a fantazie. Historie na veřejnosti, historie v zákulisí diplomatických síní, v audiencích uchvatitelů, historie značená svými protagonisty, politiky, veliteli vojsk, policajty, špióny, nositeli státních tajemství v kancelářích a úřadovnách. A mezitím stále nade vším visí vždycky otázka: Co přinesou příští minuty, hodiny?

Autorům se daří udržet čtenářovo napětí, v jakém žila celá naše země před 70 lety. Jsou tu ještě pamětníci, svědkové – patřím mezi ně. Bylo mi sice 13 let, ale nic nezabránilo nám klukům venkovské měšťanky rozeběhnout se ke Štěpánskému mostu přes Labe nedaleko mé rodné obce Obříství u Mělníka, kudy se valily fašistické hordy německých nenáviděných vojáků na motocyklech, motorizovaných vozidlech a pancéřových vozech s jednotkami „wehrmachtu“. Nechyběli mezi nimi protitankoví a jiní dělostřelečtí vojáci, kteří potom v Praze zamířili své zbraně proti budovám hlavního štábu naší armády.

A to vše se dělo se zavilým klidem, se zaťatýma rukama našich tátů, kteří se museli po Mnichovu vrátit ze svých mobilizačních pluků zlomení, zrazení a ponížení. Opět byl mezi nimi i můj tatínek, patřící jako dragoun do hodonínského jezdeckého pluku, kterého posílal z Brandýsa nad Labem na válečnou frontu v roce 1917 následník trůnu císař Karel (dokladem je fotoalbum, věnované všem těm jeho spolubojovníkům s nápisem „Zur Errinnerug an den Besuch Sr. Majestät Kaisers und Königs beim Dragoner Regiment No 7 in Alt Bunzlau and Brandeis, 26. März 1917). Tatínek – jak jsem na něj dodnes hrdý – sedí na koni a celou tu jezdeckou přehlídku zdraví sám nejvyšší představitel tehdejší c. a k. armády.

Vrátil se bez zubů (jeho splašený kůň ho kopl do tváře na zasněžené frontě, když nad ránem začala nepřátelská dělostřelecká příprava k útoku) a bez metálů jako tisíce českých vojáků, ale dalším tisícům se později již ve svobodné naší republice stavěli pomníky padlých. Scházeli se u nás čeští legionáři z jedné strany fronty a vojáci z té druhé strany. Ve válce byli navzájem nepřátelé!

Kolika podobnými paradoxy už naše země prošla! Sám jsem se pustil do zpracování jedné takové významné etapy našich dějin podobnými prostředky jako autoři zde sledované publikace. Kniha vyšla rovněž v roce 2009 pod názvem „Události pravdy, zrady a nadějí“ (1967 – 1971) a jsou v ní vylíčeny dny srpnové okupace v roce 1968 (první okupační týden je v hodinách a minutách), kdy jsem jako televizně rozhlasový redaktor působil ve vysílači známém podle hesla Jsme s vámi, buďte s námi! Chystám její podobnou sestru Události pravdy, lásky a nadějí (léta 1988 - 1991), kdy jsem byl dopadený „pachatel“ a rozšiřoval ilegální Lidové noviny v roce 1988, už se nezavíralo, ale propustili mne ze zaměstnání; celou dobu jsem potom monitoroval rozhlasové vysílačky doma u svého tranzistoráku až do listopadu 1989, a následující chvíle prožíval spolu s ostatními občany konečně opět ve svobodné republice.

Stojí za to, ocitovat z právě dočtené knihy Romana Cílka a Míly Moulise slova z jednoho projevu prezidenta Edvarda Beneše: „Vím, že v dějinách lidstva byla brutální síla přemožena vždy, když tak nelítostně zneužila vlády. Muž, jenž do moderní historie vešel jako symbol diktátorské moci, tedy před Hitlerem, Napoleon prohlásil: Světem vládnou dvě síly - Meč a Duch. Nakonec však Duch vždy přemohl Meč. Prohlašuji slavnostně, že právně nezávislost Československa zničena nebyla. Žije a existuje dále. Bylo tomu už několikrát v jeho pohnuté historii. A není vhodnějšího místa pro toto moje prohlášení, než svobodná země Washingtonova a Lincolnova. Všem spravedlivě myslícím mužům a ženám světa postupuji v této chvíli heslo svého milovaného národa: Pravda zvítězí!“

Čtenáři dozajista poznali, že tato slova pronesl náš prezident v exilu, když minulo oněch prvních pověstných „100 hodin“ a když mu v USA nabídli, aby promluvil k americkým posluchačům, tedy i k našim krajanům po celém světě roztroušeným od dob J. A. Komenského a z dob pobělohorských. Díky za tu knížečku, milí autoři, doporučím ji všem svým dětem a vnoučatům. Kéž tak učiní i naši učitelé na školách všech stupňů.