Vstupujeme do nového měsíce. V něm nás čeká epické vzpomínání na události před dvaceti lety. Touto dobou, na prahu nového století a tisíciletí se už stahovala mračna a nabírala vodu a už koncem prvního srpnového týdne roku 2002 začalo pršet. Nikdo netušil, co z toho povstane, že nás čekají největší záplavy, co historická paměť sahá.

Pospíšil jsem si s připomenutím oněch událostí ani ne proto, že se cpu ve front dopředu. Ano, vzpomínám a zároveň srovnávám s tím, co se děje teď. Taky prožíváme neblahé „nej“, tentokrát je to bezpříkladně rozsáhlý lesní požár. Vzpomínám a srovnávám, avšak ne a ne vyhrabat z paměti vzpomínky na to, že by tenkrát někdo označoval za viníka klimatickou změnu. Přitom téma už bylo takříkajíc na tapetě dlouho, Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu bylo v srpnu 2002 už deset let. Nepamatuju se ale, že by někdo výrazně povodně s klimatem spojoval.

S požárem je to jiné. Na vině není debil, který je schopen v suchém lese rozdělávat oheň, jednoho takového načapali nedaleko Pravčické brány tuhle neděli. Na vině není politika, která sází na obnovu lesa v řádu desítek až set let a do té doby se má sušina hromadit. Na vině je klima.

Před lety jsem byl postižen rodinnou dovolenou poblíž minirodiny sestávající z matky samoživitelky a jejího neslýchaně rozmazleného synka asi desetiletého. Jeho oblíbena věta zněla, obraceje se k matce: „Kvůli tobě jsem…“ a dosaďte „se praštil do hlavy“ nebo „jsem si šlápl na tkaničku“ nebo „si nechal vystydnout polívku“. Někdy si říkám, jak to s ním asi dopadlo, dnes je to muž zralého věku, jak asi pochodil v životě vybaven přesvědčením, kdo je na vině za jakoukoli překážku v jeho cestě.

Nakonec to ale asi nějak překlepal. My jsme taky po povodni obnovili popadané domy a co se týká vyhořelého lesa, snad se prosadí myšlenka ho rozumně podle odborných zásad vysázet, místo aby se čekalo sto let na vysemenění. Co ale s tím klimatem?

Ta otázka „kdo za to může“ má dvě fáze odpovědi. Hned se ozve „klima“ a za doplňující otázku „kdo může za klima“ se ozve „člověk“. Dejme tomu, že to tak je, vědci si to odhlasovali a dejme tomu, že obor ve kterém se o výsledku hlasuje se dá nazývat vědou. Pořád mi ale nejde do hlavy, proč se v té souvislosti nemluví o tom, že těch lidí, co za to můžou, přibylo jen za dobu mého života bezmála šest miliard. Ano, my se učili, že je nás na zeměkouli dvě miliardy a teď je to 7,7 miliard. Každý z nich by se rád měl, jako se mám já nebo vy, kdo čtete tyto řádky. Taky chce svítit a topit a jezdit a pěkně se oblékat a mít kolem sebe příjemné zbytečnosti. Nelze jim to vyčítat, natož bránit jim v tom, aby toho dosáhli.

Takže jen sedíme a ukazujeme, kdo za to klima může, a protože jsme si nejblíž, ukazujeme na sebe. Což je možná ušlechtilé, ale k ničemu to nevede a nepovede.