Proces s Shahramem Zadehem & spol. u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného pokračoval od 18. října 2016 za obvyklého mrazivého nezájmu médií a veřejnosti.

Považuji za potřebné předeslat úvodem ke komentáři k jeho průběhu osobní poznámku.

Jako člen spolku Šalamoun jsem monitoroval soudní řízení trestní, vedené u Krajského soudu v Brně před senátem předsedy Aleše Novotného, známé veřejnosti jako „kauza Vitásková“. Plynule jsem přešel k monitorování trestního řízení soudního, vedeného stejným senátem proti Shahramu Zadehovi a jeho spoluobžalovaným. Až na několik málo hodin jsem se zúčastnil všech jednání v obou kauzách od 2. června r. 2014 a stal jsem se tak téměř inventářem soudní síně. Na začátku každého stání poctivě plním oznamovací povinnost pořizovatele zvukového záznamu podle §6 zákona o soudech a soudcích, čímž předsedovi senátu mimoděk připomínám svou přítomnost v soudní síni. V průběhu řízení proti Aleně Vitáskové jsem měl příležitost vysvětlit Aleši Novotnému nejasnosti v jakémsi podání spolku Šalamoun, při němž jsem se mu zřejmě musel představit.

Během stání dne 15.září 2016 se předseda senátu pustil do lustrování nepočetné veřejnosti, dožaduje se uvedení jména, příjmení a důvodu přítomnosti v soudní síni. Je notoricky známo, že soudce jako státní orgán smí činit pouze úkony, k nimž jej zmocňuje zákon. Stejně tak je notoricky známo, že zákon o soudech a soudcích nedává soudci právo lustrovat veřejnost. Jednoznačný právní názor v tomto ohledu zastával např. Otakar Motejl, nezpochybnitelná právní autorita, a nezměnili jej ani jeho nástupci v úřadu Veřejného ochránce práv. Samozřejmě je právem, ba i povinností soudce přesvědčit se, zda mezi osobami, které se nacházejí v soudní síni, není někdo, s kým se počítá jako se svědkem. Jsou ale spolehlivé, mnohokrát osvědčené způsoby, jak uspokojit tuto potřebu, aniž by bylo třeba domáhat se osobních údajů. Vzhledem k výše uvedenému jsem zprvu na jeho výzvu k představení vůbec nereagoval, poněvadž jsem předpokládal, že se mne netýká. Nenapadá mě totiž žádný rozumný důvod, proč na lustraci mé osoby došlo až po více než dvou letech od začátku mých pravidelných návštěv jeho soudní síně. Nakonec jsem ale Aleši Novotnému nabídl občanský průkaz, který odmítl: stačilo mu vyslovení jména. Tentokrát jsem se nakonec představil, protože jsem nechtěl, aby utajení mého jména mohl kdokoli vykládat jako neochotu hlásit se k řadě článků, jimiž jsem komentoval obě výše zmíněná řízení.

Vzhledem k výše uvedenému mě velmi udivilo, když se předseda senátu dne 18. října 2016 opět pustil do lustrování veřejnosti a začal ode mne. Upozornil jsem ho, že mou totožnost přece zjišťoval nedávno. Nevadilo mu to, trval na svém, nicméně opakování mého představení se tentokrát nedočkal, a když narazil na němý odpor, ve vymáhání nepokračoval.

Tato drobná trapnost osvětluje vztah tohoto soudce k občanům: jistě ví, že ho zákon k lustraci veřejnosti nezmocňuje, ale když se mu zamane, že ji chce z jakýchkoli důvodů provést, vynucuje si podrobení, protože je přesvědčen, že je nadřazen nad přítomnými a za překročení pravomoci se mu nic nestane. S jídlem ovšem roste chuť a příště by si mohl dovolit i závažnější svévoli. V tomto směru mají tyto zdánlivě bezvýznamné, nikdy netrestané výstřelky obecný dosah. Již Marcus Tullius Cicero věděl, že „ke zlu nejvíc svádí naděje na beztrestnost“ (aspoň to tvrdí bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová v knize Smrt v justičním paláci).

V dalším průběhu jednání se projevila slabina velkých procesů: závislost plynulosti řízení na výskytu různých překážek osobního rázu u jeho účastníků. Jeden z obžalovaných odebral plnou moc svému obhájci. Na návrh státního zástupce soud vyloučil jeho věc do samostatného řízení. K nesouhlasu obhájců všech ostatních obžalovaných nepřihlížel. Dotaz na jejich stanovisko byl tedy pouhou procesní formalitou. Nakonec změna v osobě obhájce vedla soud k rozhodnutí o přerušení hlavního líčení na dobu přibližně jednoho měsíce, protože nový obhájce musí dostat čas na seznámení se spisem. Vzniknuvší průtahy jsou jistě nepříjemné, ale v tomto případě by námitky nebyly na místě. Nicméně podotýkám, že v historii této kauzy jsme zaznamenali přerušení ze stejného důvodu na čtyři měsíce a zástupci zúčastněných právnických osob (firem s obstaveným majetkem) nedostali nic.

Po vyřízení procesních záležitostí se soud vrátil k dokončení přednesu návrhu Shahrama Zadeha na vyloučení předsedy senátu z řízení pro podjatost, o němž jsem referoval v článku „Kauza Zadeh: Z obžalovaného žalobcem“ . Kvůli různorodosti obsahu nelze jeho výtky jednoduše shrnout, lze jen upozornit na významné prvky „žaloby“.

Ve srovnání s vystoupením z 6. a 7. října byly nápadné časté návraty pana obžalovaného k projevům politování nad tím, že po podání obžaloby vzhlížel k soudci Aleši Novotnému s důvěrou, že mu bude nestranným soudcem a ušetří ho dalších zbytečných útrap. Pan soudce ale podle jeho názoru jeho naděje zklamal. Vedle traumatu ze zatčení po propuštění z vazby je to zřejmě další významný prvek psychologické stránky vztahu pana obžalovaného k soudu. Postoj Shahrama Zadeha k soudci Novotnému a patrně i obrácený je potvrzením pravdivosti lidového rčení, že „sytý hladovému nevěří“, které platí obousměrně.

Z hlediska věcného obsahu se Shahram Zadeh držel dříve vyslovených výhrad, které dále rozváděl a doplňoval. Vyčítal soudci, že je „pošťákem“ žalobce Aleše Sosíka, svého partnera v dříve zmiňovaném případu dvojnásobného odsouzení nevinného člověka, který mu vrchní soud odebral. Velkou pozornost věnoval domněnce o součinnosti Aleše Novotného se státním zástupcem Jiřím Kadlecem, kterému měl průtahy ve vazebním řízení poskytnout čas na přípravu jeho zatčení po propuštění z vazby. Pro teorii spiknutí nemá důkazy a ani nemá prostředky, jak si je opatřit. Časové prolínání obou řízení je ale nápadné, takže podezření se přímo nabízí. Ostatně k nějaké komunikaci mezi Jiřím Kadlecem a Alešem Novotným nebo Alešem Sosíkem muselo dojít, protože při rozhodování o uvalení předběžné vazby přihlédl k informaci o připraveném propuštění pana obžalovaného z útěkové vazby ( na základě podobné úvahy o tom, že mezi Alenou Vitáskovou a Michaelou Schneidrovou muselo dojít k nějaké komunikaci, i když k tomu chybí důkazy, nadělil soudce Aleš Novotný Aleně Vitáskové 8,5 roku vězení, podezření Shahrama Zadeha pro něj nemůže mít žádné následky).

Je pochopitelné, že zatčení na dvoře věznice po propuštění z vazby po 22 měsících je pro Shahrama Zadeha traumatizujícím zážitkem, který bude ještě dlouho ovlivňovat jeho názor na chování soudu a bude zdrojem četných nedorozumění. Člověk, který prožil takový hrůzný zásah, nemůže pochopit a přijmout myšlenkové postupy soudce, vědomého si své beztrestnosti, který při úvahách o přiměřené výši kauce v poklidu vede v patrnosti všechno možné i nemožné, ale zapomene na okolnost, že člověk osobnostní kultury a způsobu života a podnikání Shahrama Zadeha nemůže uprchnout, protože s nevyřešeným trestním stíháním v zádech by nemohl pokračovat tam, kde před zatčením skončil, takže jeho držení ve vazbě a kauce jsou vlastně nadbytečné.

Za zmínku jistě stojí výtka soustavného nedodržování tříměsíční lhůty povinného přezkumu trvání vazebních důvodů útěkové vazby, které soudce omlouval nedostatkem času. Shahram Zadeh namítá, že přijal-li soudce v jednom dnu k řešení dva případy, nemůže se vymlouvat na nedostatek času pro plnění zákonných povinností ve vazebním řízení. Podle jeho názoru tříměsíční lhůta není pouze pořádková, ale v souvislosti se zákazem zbavení osobní svobody bez zákonných důvodů zakládá nárok, aby po jejím překročení se vazebně stíhaný vrátil na svobodu. V jeho případě vypršela tříměsíční lhůta 17. července 2015, ale soudce nenařídil nové vazební řízení. Považuje proto pokračování vazby od 18.července 2015 za nezákonné. 27. července 2015 zaslal soudu podnět k propuštění z vazby, na který nikdy nedostal odpověď. Pro srovnání uvádím, že Vrchní soud v Praze nařídil okamžité propuštění z vazby obžalovaného, v nepřítomnosti odsouzeného k výjimečnému trestu za vraždu, když zjistil, že prvostupňová soudkyně mu prodloužila vazbu v době, kdy neměla k disposici trestní spis. V jiném případě nechal propustit z vazby po 22 měsících tři Gruzínce, nepravomocně odsouzené k vysokému trestu za loupežné přepadení banky se zbraní v ruce, protože proti prvostupňové soudkyni bylo zahájeno kárné řízení kvůli nepřiměřeným průtahům řízení. Lidská svoboda má patrně různou hodnotu, podle toho, který soud s ní nakládá.

Na závěr prvního dne bloku předseda senátu přerušil na jeden den hlavní líčení za účelem přípravy usnesení k Zadehovu návrhu na jeho vyloučení a na vyhlášení rozhodnutí. Soudím, že ve čtvrtek 20. října 2016 nikoho v soudní síni nepřekvapilo, když Aleš Novotný sotva slyšitelně návrh zamítl. Předpokládám, že ani Shahram Zadeh s vyhověním nepočítal, i když při poslechu odůvodnění usnesení se nevěřícně usmíval a kroutil hlavou.

Na rozdíl od „žalobce“ Shahrama Zadeha byl předseda senátu velmi stručný: vypořádal se s jeho třídenním výkladem zhruba za půldruhé hodiny. Lze částečně přisvědčit jeho námitce, že pan obžalovaný je v hodnocení jeho činnosti tak trochu nespravedlivý, neboť za důkaz jeho podjatosti bere všechna procesní pochybení – ať skutečná či domnělá – ze tří fází trestního řízení, z nichž on osobně odpovídá jen za vazební řízení po podání obžaloby. Jak jsem uvedl výše, souhrn veškerých příkoří, jichž se ze strany orgánů činných v trestním řízení Shahramu Zadehovi nepochybně dostalo, zkreslil jeho pohled tak, že všechnu vinu přenesl na Aleše Novotného, od něhož po podání obžaloby očekával spravedlnost. Z psychologického hlediska to je pochopitelné, ale z formálněprávního odlidštěného hlediska tím dochází k oslabení průkaznosti jeho „žaloby“.

Soudce m.j. popřel oprávněnost výtky šikanózní povahy častých zmínek o nečeském původu pana obžalovaného. Vysvětloval to tím, že jej zmiňoval pouze při posuzování vazebních důvodů útěkové vazby a přiměřené výši kauce, kdy musel přihlížet k společenskému zázemí, podnikatelským vazbám a jazykovým znalostem Shahrama Zadeha. Tomu by možná pan obžalovaný mohl rozumět, ale zjevně se mu v tomto bodě výroky pana soudce slily s nezastíranou snahou policie a státního zástupce Jiřího Kadlece zpochybňovat legitimitu jeho českého státního občanství a nadřazovat nad ně státní občanství íránské, jehož se dosud nemohl zbavit. Na tomto místě znova upozorňuji, že všechny okolnosti, jež pan soudce uvedl a využil k odůvodnění prodlužování vazby a šroubování výše kauce do rekordní částky 150 milionů Kč, by stejně tak dobře mohly posloužit k úplně opačnému posouzení vazebních důvodů a potřebnosti složení kauce. To by ale zásada in dubio pro reo musela fungovat v reálu, nejen v akademických projevech. Pravomocné odsouzení v tomto procesu by zničilo podstatnou část obchodních a společenských vztahů Shahrama Zadeha, takže nemá jiné východisko, než zde tvrdě bojovat za zprošťující rozsudek. Útěkem by se dostal do postavení nemajetného běžence bez společenského zázemí a přišel by také o značný majetek, obstavený policií již v přípravném řízení, propadnutí kauce by bylo „bonusem navíc“.

Dále pan soudce dle mého názoru věrohodně vyvrátil domněnku nezákonnosti přidělení kauzy Zadeh právě jeho senátu. Vysvětlil, že podle rozvrhu práce existuje několik „koleček“ pro přidělování případů, takže napadnou-li dva nebo více případů v jednom dnu, které spadají do různých „koleček“ a jeho senát je v nich na řadě jako první, může dojít v jednom dnu k přidělení dvou nebo více kauz najednou. Nevyvrátil tím ovšem oprávněnost námitky pana obžalovaného, že ani přetížení vedením dvou nebo více hlavních líčení souběžně neospravedlňuje nezákonné zanedbávání povinností ve vazebním řízení.

Aleš Novotný se bránil i proti nařčení z nepravostí při sestavování senátu. Odvolal se při tom na ústavní nález Ústavního soudu ze dne 3.srpna 2016 č.j. II ÚS 2430/15, jímž Ústavní soud zamítl ústavní stížnost kvůli domněle netransparentnímu sestavování senátů u Krajského soudu v Brně. Tento nález ale platí právě jen pro posuzovaný případ, nemá obecnou platnost. Nicméně pan soudce celkem rozumně vysvětlil, jaká je pravda: přísedící mají sice při rozhodování stejná práva jako profesionální soudce, ale jinak se jejich postavení a možnosti v mnohem liší právě proto, že svou činnost nevykonávají jako své hlavní zaměstnání. Při sestavení senátu pro konkrétní kauzu je třeba vybrat přísedící, kteří mají možnost a zájem dostát nárokům, které z jejich přidělení vyplývají. Vysvětlení zní logicky, nicméně pak je na místě pana předsedu politovat, protože z celkového počtu přibližně 130 přísedících, registrovaných u Krajského soudu v Brně, jsou ochotny doprovázet jej v řízení jen stále stejné dámy, které vedle něj seděly v kauze „Vitásková“ a spolupracují s ním i v kauze „Zadeh“.

Velmi složitě vysvětlil pan soudce domnělé průtahy v závěrečném vazebním řízení, kdy od sebe oddělil rozhodnutí o propuštění z vazby, vydané v přítomnosti stran řízení a podmíněné přijetím kauce, a samo rozhodnutí o přijetí kauce, které učinil o den později za neúčasti stran. Podle jeho výkladu neměl možnost jiného postupu, protože rozhodnutí o přijetí kauce musel nechat doručit i těm poskytovatelům kauce, kteří se nemohli vazebního řízení zúčastnit. Průtahy tak vyplynuly podle něj z povahy věci a nebyly výsledkem součinnosti se státním zástupcem Jiřím Kadlecem. Dokonce naznačil určitou velkorysost soudu, protože některé složky kauce mohl při troše zlé vůle odmítnout.

Odmítl expresivní označení odstranění spisových materiálů, týkajících se vyšetřování proti „spolupracujícímu spolupachateli“ Petru Pfeiferovi, za „krádež“. Vysvětlil, že konečná podoba spisu, který se předkládá soudu společně s obžalobou, vzniká v průběhu přípravného řízení postupně a skládá se z různých dílčích podkladů. Konečná je podoba, v které se spis předkládá obviněnému při seznamování se spisem před uzavřením návrhu na podání obžaloby. Nemění to nic na tom, že nakládání policie a státního zastupitelství s věcí Petra Pfeifera, významného manažera firmy s podstatnou úlohou ve vyšetřovaném případu, a velkého dlužníka Shahrama Zadeha (věřitel ve vězení je darem pro dlužníka), působí dojmem nezákonného jednání. Odpovědnost za ně nese ale státní zástupce Aleš Sosík a nejasná je pouze otázka, do jaké míry ji převzal Aleš Novotný odmítnutím podnětu k předběžnému projednání obžaloby a jejímu vrácení státnímu zástupci k dopracování.

Svou „obhajobu“ Aleš Novotný moudře korunoval pomlčením o výtkách nezákonného chování ve vazebním řízení po podání obžaloby. Patrně ho nenapadly přiléhavé důvody, jimiž by omluvil nedbání ustanovení trestního řádu a poškozování Shahrama Zadeha nedůvodným prodlužováním jeho pobytu v nadbytečné vazbě.

Shahram Zadeh podal proti usnesení o nevyhovění jeho podnětu stížnost, kterou se bude muset zabývat Vrchní soud v Olomouci. Předseda senátu se nemusel zamýšlet nad vážností nebezpečí, že by stížnostní soud mohl vyhovět a zneplatnit tím jeho úkony, které by učinil po podání stížnosti, protože hlavní líčení přerušil na dobu přibližně jednoho měsíce z jiných důvodů. Je možné, že odročení bude dostatečné na to, aby Vrchní soud v Olomouci rozhodl o stížnosti pana obžalovaného včas. Musí se ovšem přičinit i pan soudce, který musí dodat písemné vyhotovení rozhodnutí bez obvyklých několikatýdenních průtahů.

Mám-li shrnout svůj laický náhled na projednávání návrhu Shahrama Zadeha na vyloučení předsedy senátu Aleše Novotného z řízení pro podjatost, pak především uvádím, že „žaloba“ pana obžalovaného je důsledně neutrální k otázce viny a neviny. Pan soudce část výtek vyvrátil s různým stupněm věrohodnosti, nicméně i pak v obsahu „žaloby“ zůstává přehršel poznatků, které se mohou ale nemusí vykládat jako důkaz podjatosti proti Shahramu Zadehovi, ale v každém případě prokazují porušování trestního řádu a krácení pana obžalovaného v jeho ústavních právech. Týká se to i údajů z těch fází trestního řízení, za které soudce Aleš Novotný přímo neodpovídá.