Konec komunistického režimu jsem zažil v první třídě pražského gymnázia. Ano, dalo by se říct, že jsem měl štěstí: vyhnul jsem se pionýru (v osmdesátých letech to šlo), ale nakreslil oslavný plakát k VŘSR (no, oslavný: byl na něm vystřižený Lenin ukazující na vystřižený a krví pocákaný Zimní palác). Co rok, to jsme na výtvarce kreslili téma „osvobození ČSSR Rudou armádou“. Z mladické blbosti jsem na jednom díle nakreslil sověta s rozjetou hlavou od ruského tanku a vysvětloval to poměrně zmateným výkladem, ve kterém se mísily události z roku 1945 a 1968. Vzpomínám si, jak mě učitelka náhle přerušila „O to se myslím bavit nebudeme“ a celou čtvrtku zasunula hodně hluboko do štosu dalších.

Vstup do SSM nám nabídli, ale do listopadu nestihli vyvinout náležitý tlak. Ovšem před tím na základce jsme o velkých přestávkách museli korzovat mezi stálou výstavkou „dějiny a výzbroj lidových milicí“ a spolužačka a její rodiče byli „vyšetřováni“ co vědí o TGM, o kterém se jejich dcera zmínila jako o nejlepším prezidentovi ČSSR(!). Bylo nám jasné, že se lže o dějinách komunistického hnutí, něco jsme se dozvěděli o vypálení Lidic, ale poměrně málo o holocaustu. Moc dobře si pamatuji pokradmé instrukce rodičů, s tímhle se o tomhle nebav a podobně. Měl jsem štěstí, ne že by se mezi mými vrstevníky nenašel, řekněme, ambiciózní grázlík bez skrupulí, jsou v každé generaci a státě, ale už jim „strana a vláda“ nedala šanci se projevit. V každém případě to byl divný svět, kdy těžko vést nějaké přesné a obecné hranice mezi černým a bílým – ale ta černá i bílá existovaly, v konkrétních případech vždy existuje rozhodnout se lépe nebo hůře (a zcela mylně).

I na základě tohoto rozvláčného úvodu si netroufám změřit, co to přesně morálně znamená, že Milan Kundera někoho ve svých 21 letech někoho „udal“. Nemyslím si, že by Respekt musel mít poslední slovo, i verze Ondřeje Štindla je zajímavá. I když nejsem sám pro sebe schopen tvrdit, že udavačství by mělo být jakousi privátní věcí mezi udávajícím a udávaným, nebo že je omluvitelné, argumenty typu „Kundera si mohl myslet, že je to past, a tak si raději zachránil krk“, nebo „Kundera jen hlásil chlapa s kufrem, jak to bylo obvyklé“ nejsou zcela od věci. Pochopil bych, že lidé kolektivně zblbnou, snad i to, že zapomenou. Nevěřím ale, že řadoví příslušníci SNB falšovali totožnost ve spisech, nevěřím, že v temných padesátých letech kdosi riskoval udání pod cizí občankou, není důvod aby policista Formánek musel dělat gramatické chyby (a jejich absence se tak stala důkazem o zfalšování dokumentu), populární tvrzení, že se všude zapisovalo číslo OP, je divné (jako by tento údaj byl validnější než kombinace jména, data a místa narození a adresy), stejně tak divoká je i hypotéza o pozdější fabrikaci celého dokumentu, protože kdo by falšoval razítko, podpis, sháněl starý papír, psací stroj a existují opakované potvrzení, že listina byla pravdivá.

Kunderův případ sám o sobě není akční podívaná. Spíš je to vynikající moralita o tom, jak jakýsi pilný policajt v podstatě mimochodem zapíše cosi, co o padesát let později otřese literárním světem až v daleké Francii. Má to charakter klasické detektivky, kdy je sofistikovaný zločinec z vyšších kruhů usvědčen pologramotnou služkou – anebo umolousaným chlápkem v baloňáku. Pan Hradílek ať srovnání promine, ale těžko té služce nebo Colombovi vyčítat, že nepíše faxy v onom žádoucí vybroušeném stylu. Ale současná česká i světová (zejména francouzská reakce) už určitý pathos, možná přemrštěnost, vlastní akčnímu žánru vykazuje – a otázka zní: Proč?

-1-

V katastrofickém filmu Skleněné peklo ambiciózní podnikatel postaví mrakodrap a protože z důvodů úspor ošidí, co může, při zapojování do elektrické sítě chytnou poddimenzované elektrické rozvody. Zatímco na 81. patře hoří, o padesát pater výš se koná večírek místní honorace. Podnikatel dostane mnoho upozornění od různých lidí, aby večírek ukončil. Odmítne, protože ví, že vše bude v pořádku, přece protože ten barák stavěl. Vsadí na to, že situaci půjde ustát, než aby byl za šaška, a nakonec to dopadne špatně a on se stane vrahem. V této metafoře je celá naše porevoluční situace tím vysokým domem, kde se občas tak trochu šidilo. Všechny ty agresivní a mírně hysterické reakce týkající se Kundery jsou možná i důsledkem oné pýchy intelektu, který věří, že je schopen ovládnou historii, že lze vyřešit otázky nás, různých Hradílků, jednou provždy nastavením konsenzem shora, „dohodami u kulatých stolů“. Co když problémem není jen samotné udavačství, ale existence Ústavu samotného? I kdyby pan Hradílek udělal nějakou zásadní chybu ve svém postupu (zatím se zdá, že nic takového nenastalo), není to najednou důležité – protože samotné zveřejnění dokumentu je jakési snaha Čecháčků špinit světoznámého Autora (a připomíná to v určitém reakce na „donášení“ autorů Týdne na „naše tvůrce“ oskarové písně Falling slowly). A hned se vynášejí radikální silácké soudy, proti nimž je původní článek pouhým odvarem. Podobají se spíš okřiknutí, ne debatě:

Milan Šmíd se domnívá, že „Adam Hradílek však tuto dobu vidí pouze v manichejském pojetí dobra a zla, které sice dnešní mladé generaci usnadňuje život, protože ji nenutí ke složitému přemýšlení o minulosti.“ Tento generační výpad však naráží na fakt, že autoři článku jsou dva: Petr Třešňák, Adam Hradílek. Jak pan Šmíd ví, že ony manichejské soudy nedodal o generaci starší Třešňák? Hradílek mohl pouze doložit podklady a vyjádřit se k jejich pravdivosti. Z Jana Čulíka se stal právník: Pevně doufám, že bude viníky Milan Kundera žalovat, a to u mezinárodních soudů, aby bylo odškodné, které viníci budou muset zaplatit, v řádu desítek milionů dolarů, a odpovídalo tak škodě, kterou viníci napáchali. České televize, na internetu, a škoda je tedy mezinárodní a zasahuje například i do prerogativy britských soudů, které uplatňují nesmírně přísný zákon o pomluvě.” Za pěkné užití přídavných jmen je třeba ocenit Jiřího Peheho: „Slušnost… by měla badatelům nejenom velet, aby na základě poměrně chatrné evidence nekonstruovali dalekosáhlé závěry, z nichž Kundera vystupuje jako jednoznačný padouch, …“. Pavel Kosatík podřizuje hledání Pravdy bez mrknutí oka jakýmsi „zájmům celku: „[Badatel] výsledek předloží s přáním, aby tím své společnosti prospěl, ne s tím, že za ním zůstane spálená země.“ Do výkladů skutečných motivací autorů se pustil Karel Steigerwald: „Je asi sladké zjistit, že ten, kdo českého bambulu přesahuje, kdo se mu dokonce ztratil z očí, je nakonec stejný darebák jako my doma. Kundera … podal ve svém díle totálně, hluboce a s románovou silou a suverenitou. To se neodpouští. Přilepit k tomu spisovateli a k jeho dílu visačku hanby, kterou nosí půl národa, musí být sladké.“ Sakra - proč právě polovina národa? Nehledě na to, že často u tohoto typu argumentace jen autor připisuje okolí jen své vlastní obsese. Závěrem perlička: Martin Škabraha, který prý přednáší na katedře filozofie FF OU v Ostravě a na AVU v Praze v souvislosti Kunderou píše: při srovnání [Novicovy Já si to pamatuju] s Hutkovou odrhovačkou [Udavač z Těšína] bez špetky invence bije do očí/uší podstata celé věci: i kdyby měl Hutka fakticky pravdu (že byl Nohavica udavač…), jeho prvoplánovost, povrchnost a plochost jej usvědčují z daleko hlubší lži...“ Bez ohledu na čí straně jsme ve sporu Hutka – Nohavica musí být jasno, že z pouhé „povedenosti písně“ (ani v jednom případě ale nejde o vrchol tvorby autorů) nelze usuzovat na jejich morálku, leda bychom se dostali na primitivní úroveň puritánské svíčkové báby či prostoduší části komunistické kritiky.

-2-

Je to vlastně zábavné sledovat tenhle končící večírek úspěšných chytřejších mužů a jejich suity, kteří vsadili na to, že oheň padesátých let padesát pater neprohoří. Stále expresivnějšími výrazy se o tom navzájem ubezpečují o tom, že to zase zvládnou, a to pomocí těch nástrojů, kterým přece rozumí, „protože přece ten barák stavěli“: Etika, Morálka, Autorita, Úcta, Vzdělání, Zásluhy a Úderné Fráze uhasí ten živel a ten ušmudlanej hasič zdola si to po zásluze odnese - s celou partou „darebáckého Respektu“.Jenže zdá se, že Velký Inženýr lidských duší, přední z „plejbojů socialismu s lidskou tváří“ už padl a oni možná tuší že plameny mohou být všude, a tak jim jen zbývá pozorovat, kdo bude další. Nelitujme je, měli se na to lépe připravit, vždyť je přece jasné, že Režim produkoval nejen řadu dokumentovaných udání, ale i směšných, pitomých a podivně znějících dokumentů.

Estetika (tak, jak ten termín používá Kierkegaard) chce, aby ve filmu byla postava architekta hraná Paulem Newmanem, jakýsi etalon dobra. Jenže nežijeme ve filmu, kde alespoň něco funguje bezvadně. Obecně se ví, že humanitní obory jsou v ČR dlouhodobě podfinancované, že v akademické sféře byl ukut podivuhodný systém vzájemné závislosti a mesaliancí, jehož součástí z podstaty věci musí být i Ústav pro studium totalitních režimů (čímž nijak nezpochybňuji vysokou odbornost některých historiků a schopnost obstát i v evropském kontextu). Dejme tomu, že se z jistě chybujících a omylných zaměstnanců Ústavu stanou černé ovce a vše se opět skryje. Opravdu chceme žít ve světě informací “pro někoho”? Pokud to převedu na akademickou sféru, které se případ Kundera dotýká asi nejvíc: Stalo se mi, že se jeden o generaci starší člověk, kterého si vážím, ke mně jednou naklonil a pokradmu řekl: „No víte pane kolego, vono s těma chartistama…“ Chtějí být profesoři / docenti rešeršováni svými studenty, co se po hospodách trumfují, čí “profesor” napsal pro-komunističtější a blbější text? Pokud večírek úspěšných chytřejších mužů bude pokračovat, možná zmutuje v Loď bláznů. (Doufejme, že se Kundera neocitne v Paroubkově týmu podobně jako architekt Jan Kaplický.) To, že se o některých věcech zakazuje mluvit, protože mladí historikové toho nejsou hodni, neznamená, že ti historikové a ty věci přestanou existovat.