Ředitel územního pracoviště Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nesměle téměř bojácně (podle TV záběrů) sdělil nájemcům „Kliniky“, že od půlnoci 2.3.2016 jsou v budově bez právního důvodu, protože jejich nájemní smlouva (připomeňme si prosím, jak neobvyklým způsobem - až po odvolání ředitele Úřadu a jeho nahrazením novou ředitelkou - byla uzavřena) vypršela. Budova by poté měla být vyklizena, předána zástupci vlastníka-státu a podle jeho rozhodnutí s ní dále naloženo.

Jak se téměř dalo očekávat, opět po roce přijel na Žižkov bůh ze stroje. Vystoupil u té umolousané budovy, pohovořil s jejími stále ještě nájemci a jen tak mimochodem sdělil, že možná bude nájemní smlouva prodloužena až do doby, kdy bude budova prodána.

Nikdo nemůže být nadšen z toho, jak stát se svým majetkem nakládá, respektive nenakládá a nechává jej zpustnout. Nikdo nemůže být nadšen, že se do něj nastěhují tu bezdomovci, tu hledači kovů, tu alternativní společenství. Nakládání s majetkem či zbytným majetkem státu je věčné a vděčné téma.

Poté ale, kdy se lokální záležitost kolem docela malého objektu pod Parukářkou stala celostátně známým případem, občané této země právem očekávají, že další kroky státu budou jasné a čitelné, opřené o zákony, které snad pořád ještě existují a platí. A že za dobu jednoho roku se odpovědní úředníci rozhodováním o uplatnění objektu zabývali a navrhli řešení.

Situace, kdy odpovědný úředník, v našem případě ředitel pracoviště ÚZSVM, jedná podle zákona (smlouvy), a nájemní vztah hodlá ukončit, ale jeho rozhodnutí je téměř okamžitě rozporováno či snad dokonce bezdůvodně zrušeno jeho nadřízeným, je velmi nebezpečná. Ne proto, že by tento objekt byl tak důležitý, ale proto, že jednání a rozhodování o něm je nejasné a neprůhledné. Jednání každého člověka, který je „služebníkem státu“, natož pokud je ve funkci ministra, nesmí být jednáním svévolným. Takové jednání je v lepším případě nahodilé, v horším populistické, v nejhorším zavání otázkou, kdopak asi tu budovu, které sice není nic moc, ale je na docela zajímavém místě, koupí.

Dnes se jedná o nevelkou, nedůležitou nemovitost. Jakou ale mají lidé záruku, že v případech daleko důležitějších rozhodování platí řád a právo?

A v tom je rozhodování o žižkovské „Klinice“ podstatné: podle výsledku budou moci občané dovodit a usoudit, zda ještě žijí v zemi, kde se dodržují a jsou uplatňovány smlouvy a zákony. Zda jsou schopni je dodržovat a uplatňovat jejich zvolení zástupci.

Odpověď na tuto otázku je důležitá v jakékoli době. V té současné, zmatené a znejistěné, zvlášť.

Autorka je bývalá starostka MČ Praha 3